Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Jiří Munk (* 1932)

• narozen 2. listopadu 1932 v Brandýse nad Labem

• otec Adolf Munk provozoval advokátní praxi, od roku 1938 vedl židovskou obec v Brandýse nad Labem

• přípravy na transport (mladoboleslavský CM390)

• vzpomínky na dětství a protižidovská opatření

• v letech 1943–1945 byl pamětník internován v ghettu Terezín

• studoval měšťanskou školu v Sanytrové ulici v Praze a reálné gymnázium v Dušní ulici

• skautem v letech 1945–1948

• studoval UMPRUM a architekturu na ČVUT (1952–1957), průzkum a dokumentace lidové architektury

• podmíněně odsouzený za opuštění umístěnkového pracovního místa

• pracoval v družstevním projektovém ústavu – Jednota Praha-západ, podílel se na obnově obchodní sítě v Praze – Královské cesty

• v roce 1968 založil Klub angažovaných nestraníků ve Svazu architektů

• vzpomínky na okupaci v srpnu 1968

• spolu s manželkou Alenou Munkovou, rozenou Synkovou, psali scénáře k večerníčkům pro Krátký film Praha

Jiří Munk přišel na svět 2. listopadu 1932. Rodiče Adolf Munk a Olga Munková, rozená Náchodová, bydleli se třemi dětmi v Brandýse nad Labem. Svého nejmladšího syna odmalička svěřovali do péče chůvy a později vychovatelky. Ta se jmenovala Marta Potůčková, ale neřekli jí jinak než Nánička. Jiří dodnes vzpomíná na krásné chvíle, kdy chodili procházkou na hřbitov a do kostela nebo obstarávali nákupy. Prošli celý Brandýs, v každém krámku a dílně se zastavili na kus řeči. Každý krámek a dílna byly jiné, jinak voněly a zajímaví lidé vedli s Náničkou zajímavé řeči. Tatínek provozoval v přízemí rodinného domu v Nádražní ulici svoji advokátní kancelář. Mnoho jeho klientů pocházelo z nemajetných rolnických vrstev a často neměli na zaplacení služeb. Vycházel jim vstříc, na honorář nespěchal a často si nechával zaplatit naturáliemi. V přízemí domu měl také malou truhlárnu, miloval práci se dřevem, v podkroví si zařídil malý malířský ateliér. Slavili jen ty největší židovské svátky. Adolf Munk chodil do synagogy jen občas, a to většinou jen do počtu. Když by se nesešlo deset lidí, bohoslužba by se nekonala. Celá židovská obec v Brandýse byla velmi asimilovaná a sekularizovaná. Pamětník chodil na náboženství jako jediný. Rabín kvůli tomu dojížděl z Prahy a chlapec se na něj vždycky těšil, dostával od něj bonbony. Sourozenci Helena, Viktor i Jiří milovali zvířata. Tatínek jim ochočil kavku a měli výstavního německého ovčáka. Do první třídy Jiří nastoupil s radostí. Mnoho spolužáků pocházelo z velmi chudých rodin a vždy jim rozdal celou svou velkou svačinu. Třídní učitel si jednou pozval tatínka, syna pochválil a upozornil na absolutní hudební sluch, který by bylo dobré rozvíjet a uplatnit. Nikdy k tomu k lítosti pamětníka nemělo dojít.

Když děti naštěstí onemocní spálou

„Jednou jsem viděl, jak tatínka fackují gestapáci, a náš pes nějak vniknul dovnitř a kousnul jednoho z nich do nohy, naštěstí měl holinky. Vytáhnul pistoli a chtěl ho zastřelit. A pak řekl: ‚To je pěkný německý ovčák, toho nemůžu zastřelit.‘ (...) Začala druhá republika a česká komora advokátů vyloučila židovské advokáty ze svého středu, takže tatínek nesměl provozovat advokacii. Přemluvili ho, aby se stal předsedou židovské obce, protože vlastně neměl práci. Když nějaký Žid za okupace v tomhle okrese něco udělal, tak přišli za tatínkem,“ vypráví pamětník. Opatření proti Židům postupně a nemilosrdně utahovala smyčku. Poslední návštěva biografu. Vyhození ze školy, zákaz domácího učitele a nakonec musela Jiřího se slzami v očích opustit i milovaná Nánička. Děti už se nesměly hnout z domu. Naštěstí měly zahradu a několik kamarádů je neopustilo. Občas přišli nějací lidé, vybrali si třeba koberec, příborník nebo pingpongový stůl a odnesli si ho. S jídlem by také vycházeli jen taktak, ale tatínek – přestože vyžadoval striktní dodržování všech nařízení – jídlo navíc vždy sehnal. Ve skrýši měli šišky salámu a jako poručík Československé armády v záloze si uschoval svůj revolver. Rozkaz odevzdat milovaného psa pro vojenské účely Adolf Munk neuposlechl, raději ho otrávil. Měli přijít i o dům, ale před vystěhováním je zachránila spála, kterou dostaly všechny tři děti. Té se komise bála a od dveří rychle odešla.

Všichni věděli, že je čeká cesta do neznáma. Snažili se připravit, jak to šlo. Tatínek vyráběl v dílně pro rodinu a přátele skrýše, duté podpatky, držadla kartáčů a podobně, do kterých se daly uschovat peníze a šperky. K rodině se přistěhovali příbuzní Vohryzkovi vystěhovaní ze svého statku. Čtyřčlenná rodina se nezdržela dlouho. Čekal je brandýský transport, ze kterého se domů nikdo nevrátil. Munkovi odjeli později mladoboleslavským transportem, protože měl Adolf Munk za úkol zničit všechny dokumenty obce. Do Mladé Boleslavi jeli na daný sraz osobním vlakem. Jiří měl na zádech batoh a věc bral dětskýma očima, tak jak byla. Spolucestující v ranním vlaku se rodině posmívali.

Promarněná léta

Okolo usměvavého důstojníka SS stojí hlouček dětí. „Onkel Rahm, da sind wieder Sardienen und Orangen?“ ptá se jich několik. Už zase sardinky a pomeranče? Muž kýve na souhlas a nepřestává se usmívat. „Stop! Výborně! Další záběr prosím!“ Děti odcházejí stranou od prostranství před kamerou. V rukou krabičky sardinek a pomeranče, které tak dlouho neviděly. Smutně se řadí do fronty a postupně odevzdávají vzácné pamlsky do připravených beden. Jeden esesák vede evidenci, druhý dohlíží.

„Zrovna tak se dělaly chodníky. Všechno se čistilo a mylo. Dělaly se kulisy. Vyloženě taková Potěmkinova vesnice. Židovská banka. Kavárna. Byly obchody, kde vlastně nic nebylo. No, byla to tedy ostuda s tou mezinárodní komisí,“ vzpomíná Jiří Munk na divadlo, které mělo světu ukázat Terezín jako zaslíbené židovské ghetto.

Ubíhající léta splývající v bezčasí zimy a hladu. Obrovská světnice plná paland. Tři lůžka nad sebou. Lov spouštějících se štěnic, jež se musely pálit, jinak rozmazané strašně zapáchaly. Vozíky s mrtvými těly. Umývárna plná nahých žen a jeden malý chlapec. Jiří bydlel s maminkou v Hamburských kasárnách. Tatínka s bratrem vídal jen občas. Ti bydleli v Magdeburských kasárnách. Adolf Munk měl jako soudce na starosti případy v rámci židovské samosprávy, kriminální případy, dědictví a podobně. Nejtěžší trest představovala cesta do Osvětimi. Bratr pracoval jako tesař a sestra pomáhala v truhlárně. Olga Munková pracovala nejprve v uklízecím komandu neboli putzkoloně a později přešla do dílny na loupání slídy. Práce ji namáhala, neplnila normy, ale přesto v dílně vydržela. Jiří nechodil do kinderheimu. Jediný rozvoj pro něj za dlouhý čas strávený v ghettu představovalo několik kulturních akcí a jeden čas kroužek modelování pod vedením sochaře na půdě jednoho z domů.

„Největší dojem byl, jak se Terezín vylidnil. Odjely poslední transporty. Asi z 80 tisíc lidí tam zbylo nevím kolik, ale ten dojem… Město bylo najednou prázdné.“

S transporty na podzim roku 1944 postupně odjel i tatínek, jenž se z Osvětimi již nikdy nevrátil, a bratr Viktor. Ten prošel selekcí. Přežil Osvětim i Kaufering a nakonec vyvázl také z transportu smrti, který rozstřílela spojenecká letadla. Sestra s manželem, kterého poznala v Terezíně, unikla transportem do sběrného tábora ve Švýcarsku. Začátkem roku 1945 začal pamětník dělat poslíčka paní Tausigové, velitelce Židů ze smíšených manželství. Vzpomíná, jak nezapadali do světa, který znal. Vypadali normálně. Nosili civilní oblečení a nechápali poměry a režim v ghettu. Měl za úkol nosit jim rozkazy, uklidňovat je a přemlouvat k dodržování pravidel. Blížilo se osvobození, ale agonie Terezína měla teprve přijít. Jiří Munk vzpomíná:

„Začaly chodit transporty smrti. Takže Terezín zase ožil. Hrozné scény. Jak jsme byli zvyklí na to, že jsme vyhublí, tak tihle byli neuvěřitelně zubožení, to už ani nebyli lidi, ani se tak nechovali. Byli nakažení skvrnitým tyfem. Denně umírali. A jak se bránili… Nechtěli do sprch. Báli se jít do karantény, protože mysleli, že jdou do plynu. Úplně jako zvířata. Policie v Terezíně byli jen staří dědkové, ti mladí už byli pryč, takže nebyla moc na tyhle lidi. Takže se s nima prali a nakonec je zahnali do takového zadrátovaného prostoru. Nevím, jak je donutili jít do sprchy.“

Ve zmatku těsně po osvobození se objevili skauti z Brandýsa nad Labem. Vypravili do Terezína autobus. Hledali desítky svých bývalých kamarádů a spoluobčanů. V autobuse nakonec odjel pouze Jiří s maminkou a jedna paní, která ani nepocházela z Brandýsa.

Neměli nic, jen to oblečení na sobě

Olga Munková zaklepala u dveří svého domu. Uslyšeli kroky a dveře otevřel muž v košili, od pasu dolů protektorátní četník. „Co chcete? Bydlím tady s rodinou.“ – „Na shledanou,“ řekla matka a s chlapcem po boku odcházeli ulicí. Střechu nad hlavou našli nejprve u jedné paní. Její manžel, politický vězeň, se z koncentračního tábora ještě nevrátil. Koncem května 1945 jim poskytl malinkou komoru strýc Kvido v Praze. Jirkova maminka byla úplně ztracená, nevěděla si rady, všechny úřední záležitosti před válkou obstarával její manžel.

„Maminka furt říkala, že půjde do práce, že se o nás nebude starat, že ji zlobíme. Nikdy se ale neodhodlala. Ona vlastně neuměla nic. V té době nebylo běžné, aby dívky studovaly. Měla jen nějakou německou obchodní školu. Uměla bezvadně německý těsnopis, což po válce k uplatnění nebylo zrovna nejlepší,“ vypráví pamětník.

Naštěstí se chlapce ujal vzdálený strýček inženýr Pavelka. Přivedl si chlapce domů a hned v květnu ho odvedl do měšťanské školy v Sanytrové ulici. Zanedlouho se rodina opět sestěhovala, sestra s manželem se vrátili ze Švýcarska a dostali dvoupokojový byt. Celkem jich v něm bydlelo šest. Přestože se Jiří pět let neučil, ve třídě vynikal. Spolužáci, většinou kluci z vyhlášeného Františku, se o učení vůbec nezajímali, rvali se a stále dokola propadali. Zajímala je pouze vojenská výzbroj a výstroj po Němcích a obvyklé návštěvy četníků ve škole končily zabavením pistolí a granátů.

Nejlepší léta ve Skautu

Jakmile nastoupil do školy, skamarádil se s jediným židovským chlapcem ve třídě. Erich Mildau ho hned odvedl do svého skautského oddílu, šlo o 29. oddíl střediska Lev. Dostal přezdívku Miky a v létě odjel na tábor.

„V pětačtyřicátém roce byl normální tábor na Chodsku v Poběžovicích. Tam nás ubytovali v táboře po Hitlerjugend. Poběžovicko byla dost německá oblast a ještě tam nebyli odsunutí. My jsme je tenkrát neměli rádi. Občas jsme chodili jako takový slavnostní průvod. V čele šli roveři, ti byli ozbrojení, měli pušky, pistole, samopaly. A pak jsme měli naše vlajky a krásné bylo, že jsme měli i sovětské. A takhle jsme mašírovali těmi vesnicemi a Němci vylézali z domů a koukali. A ti naši roveři mlátili ty mužské, kteří nesmekli před naší vlajkou, fackovali je.

Jednou jsme vztyčovali vlajky, českou a sovětskou, a hráli na gramofonu českou a sovětskou hymnu. To bylo americké pásmo, ale ten náš velitel, náčelník střediska, byl asi komunista. Jednou když jsme takhle měli nástup, přišla americká hlídka. Sovětskou vlajku odřízli ze stožáru. Strčili si ji do holinek a tu desku omlátili našemu veliteli o hlavu. A zase beze slova odešli. Nám to bylo divné. My jsme si mysleli, jací jsou Američané s Rusama kamarádi.“

Jiří vzpomíná na setkání skautů v rámci lesní roverské školy u obce Rybník. Ke slavnostnímu táboráku přijela i skupina amerických důstojníků v čele s generálem Pattonem. Všichni byli skauti. Kluci pomáhali a kontrolovali při žních, posledních pro většinu starousedlíků. Někdy museli mít i ozbrojený doprovod. V pohraničí občas docházelo k přestřelkám. Vedoucí oddílu kluky přemlouval, aby vstoupili do komunistické strany, ale nechtěl nikdo. Pamětník měl z rodiny vštípenou nedůvěru v komunismus, tatínek byl Masarykovým žákem a volil sociální demokracii. V roce 1948 byl skautingu konec. Klubovnu ve věži Čechova mostu vymlátili muži ve svazáckých uniformách. Členy 365. oddílu Diskos vyhodili a vybavení naházeli do řeky.

Studium navzdory původu

Chlapec s podporou třídního učitele dělal, co mohl, ale učivo nedohnal. „‚Měl bys jít na gymnázium.‘ – ‚Ale tam já přeci nikdy přijímací zkoušky neudělám.‘ – ‚Nevadí, dáme ti samé jedničky a k přijímacím zkouškám nebudeš muset,‘“ zakončil rozhovor pan ředitel, a tak Jiřího čekalo gymnázium v Dušní ulici. Pamětník vypráví, jak si při studiu přivydělával:

„Chodil jsem do ČKD a bylo to zajímavé. Člověk se seznámil s dělníky a nebyli to komunisti jako ti jejich funkcionáři. Chodil jsem i na Kladno do dolů, do hutí. Takže jsem nějaké peníze vydělal. Tam jsem dělal s esesákama, kteří tady byli zajatí. Mladí kluci, kteří mi ukazovali, jak jsou prostřílení. Byla tam obrovská hromada německých vyznamenání a z té jsme společně házeli ty železné, stříbrné kříže a různá nacistická vyznamenání do kotlů.“

Přes všechnu snahu jen taktak odmaturoval. V kádrovém profilu měl uveden buržoazní původ, a tak mu nechtěli dát doporučení na vysokou školu. Bavila ho astrologie. Nakonec se předseda komise, dělník a bývalý koncentráčník, pamětníka zastal. Komise podle tabulek rozhodla, že může zkusit přijímací zkoušky na UMPRUM. Viktor Munk naštěstí studoval grafickou školu. Jiří tedy odevzdal štos bratrových kreseb, absolvovat třídenní talentové zkoušky a na školu jej přijali. Studia si však užíval jen měsíc. Kvůli protekci musel své místo přenechat jinému. Rektor poslal pamětníka na architekturu v rámci Českého vysokého učení technického. Neřekl mu však, že bude muset znovu k přijímacím zkouškám. Přestože zlomky neuměl, vyšší matematiku ovládal výborně a na školu se dostal. Vzpomíná, jak ho záliba v lidové architektuře a jejím dokumentování, vedeném katedrou dějin umění za souhlasu a dohledu několika ministerstev, přivedla málem do vězení.

„Hadr s razítkem Přísně tajné nás jednou zachránil. O prázdninách jsme si s kamarádem řekli: ‚Pojedeme stopem na Šumavu.‘ Jeli jsme a jeli a pak nás vzal nějaký pán v otevřeném džípu a ptal se: ‚Kam jedete, hoši?‘ – ‚Nám je to jedno, co nejvíc na jih.‘ A on to pochopil, že chceme překročit hranice. Byl to lesník, měl povolení a zavezl nás do zakázaného chráněného pásma až ke Kaplici. A řekl: ‚Hoši, teď jděte támhletím směrem.‘ Nebyly tam nikde ukazatele, vylezli jsme na kopec a měli jsme jen mapu vytrženou ze školního atlasu. Najednou přijelo šest aut pohraničníků a objeli nás dokola. Vzali nás do Kaplice na velitelství pohraniční stráže. Bylo nám jasné, že jsme v hajzlu. Měli jsme tenhle hadr s sebou, podepsaný od profesora a zároveň děkana Starého. Tak jsme jim říkali, že děláme architekturu a tak a tak. A oni na to, že jim to říká každý. A pak si ten velitel všimnul podpisu Oldřich Starý a řekl: ‚Tohohle pána já znám. Kluci, já mu zavolám, a jestli řekne, že vás zná, tak vás pustíme, jestli ne, tak máte velký průšvih.‘ Seděli jsme tam a trnuli. ‚Ježíši, on je sklerotický, je mu přes sedmdesát, ten si na nás určitě nevzpomene.‘ To štěstí! Byl na telefonu a prý: ‚Jo, to jsou moji hoši, no, samozřejmě.‘ Pustili nás.“

Nejhorší léta

Po škole v roce 1957 dostali všichni pracovní umístěnku. Jiří odešel do Agroprojektu Liberec, kde zjistil, že má objíždět vsi a agitovat pro zakládání JZD. Řekl si, že tohle dělat nebude, a odjel. Několik spolužáků na umístěnku také nenastoupilo a následky nenesli, ale pamětník měl smůlu na mstivého ředitele. Ten podal žalobu a pamětník u soudu dostal naštěstí pouze podmíněný trest odnětí svobody za poškozování budování socialismu. S takovým kádrovým škraloupem však po dva roky nemohl sehnat práci a živil se pouze příležitostnými brigádami.

Nakonec našel zaměstnání v Jednotě Praha-západ. Pracoval nejprve jako zedník a údržbář po jednotách a hospodách. Později přešel do družstevního projektového ústavu. V 60. letech se podílel na obnově obchodní sítě v Praze – obnově exteriérů a obchodů na Královské cestě. V roce 1968 se jedinkrát politicky angažoval, založil Klub angažovaných nestraníků ve Svazu architektů. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy nastal konec nadějím na vývoj k svobodnějšímu státu. O emigraci ani neuvažoval. Cítil, že v Československu je jeho domov. Přestal se jakkoliv angažovat. Když dostal do ruky text Charty 77, vnitřně souhlasil, ale podepsat nechtěl. Měl stále v živé paměti některé disidenty, po válce navlečené v modré svazácké košile, jak horlivě agitují za nový socialistický řád.

Nelpět na majetku je osvobozující

Jiří Munk vzpomíná, jak si už jako chlapec po válce uvědomil, jaká svoboda a úleva je nic nevlastnit. S manželkou Alenou v tom souzněli. Chatu nechtěli a jediné, co Jiřího mrzelo na bydlení v bytě, bylo, že se nehodí pro psa, kterého by si jinak rád opatřil. V bezčasí normalizace, „které tak rychle uteklo, žili literaturou“ a věnovali se hlavně přátelům. Jiří cvičil od začátku 70. let jógu a studoval západní i východní filozofii. Novinářka Alena Munková pracovala v Krátkém filmu Praha a ve správný čas využila nedostatku scenáristů pro večerníčky. S manželem napsali scénáře podle příběhů Edudanta a Francimora nebo podle knihy Anička Skřítek a Slaměný Hubert. Příběhy, které nazvali Psí život, normalizační cenzura sice schválila, ale název škrtla jako nevhodný, a tak se do srdcí dětí mohly zapsat jako Štaflík a Špagetka.