Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Jiří Munk (* 1932)

• narozen 2. listopadu 1932 v Brandýse nad Labem

• otec Adolf Munk provozoval advokátní praxi, od roku 1938 vedl židovskou obec v Brandýse nad Labem

• přípravy na transport (mladoboleslavský CM390)

• vzpomínky na dětství a protižidovská opatření

• v letech 1943–1945 byl pamětník internován v ghettu Terezín

• studoval měšťanskou školu v Sanytrové ulici v Praze a reálné gymnázium v Dušní ulici

• skautem v letech 1945–1948

• studoval UMPRUM a architekturu na ČVUT (1952–1957), průzkum a dokumentace lidové architektury

• podmíněně odsouzený za opuštění umístěnkového pracovního místa

• pracoval v družstevním projektovém ústavu – Jednota Praha-západ, podílel se na obnově obchodní sítě v Praze – Královské cesty

• v roce 1968 založil Klub angažovaných nestraníků ve Svazu architektů

• vzpomínky na okupaci v srpnu 1968

• spolu s manželkou Alenou Munkovou, rozenou Synkovou, psali scénáře k večerníčkům pro Krátký film Praha

Jedním ze svědků dvacátého století a jeho (žel i ne)lidských událostí je Jiří Munk. V úvodu našeho setkání sice upozornil na jiné a dramatičtější osudy, ale vyprávět začal. A dobře udělal. Poslyšte tedy jeho zajímavou životní pouť…

Na počátku

Světlo světa spatřil 2. listopadu 1932 v jednom pražském nóbl sanatoriu. Dostal ale chřipku, málem umřel a byl dán do zvláštní péče.

Tatínek Adolf pocházel z Přívor u Všetat, maminka Olga z Brandýsa nad Labem. V rodině bychom však našli i legionáře v Rusku, velkostatkáře z teplických Doubravic, učitelku cizích jazyků či jedinou křesťanku rodokmenu, které psal milostné dopisy sám Alois Jirásek! Nejstarší kořeny nás pak zavedou k podomním obchodníkům z Polabí. Také ovšem k postupnému odklonu od židovské tradice…

Dětská léta

Dětství však prožil Jiří Munk v Brandýse nad Labem. Už od narození byl svěřen chůvě Náničce, která se o něho starala jako o vlastního. Jako jediný také navštěvoval školní hodiny náboženství. Ještě že pan rabín s sebou z Prahy vozil i bonbony!

Na tatínka – právníka s Masarykovým podpisem v indexu – vzpomínali lidé s láskou. Krásně truhlařil a „výtvarničil“ nebo se jen tak procházel s rodinným lékařem Lauferem (bratrem slavného sportovního žurnalisty). Maminka zato – coby odlišná povaha – občas ujela taxíkem do pražských kaváren. Domácí prostředí utvářeli i milovaný pes Rek a ochočená kavka. Ale především samozřejmě starší bratr Viktor (později známý malíř) a sestra Helena. To od ní tenkrát dostal zmrzlinu za slib mlčenlivosti o jejím rande.

A tak chodíval s milující Náničkou do kostelů i do renesanční zahrady. Jako vzornému žákovi s absolutním sluchem mu však tatínek nedovolil studovat hudbu; a situace se stávala nebezpečnou… Antisemitismus vzrůstal. „Pane učiteli, Munk smrdí, já vedle něj nebudu sedět!“ zvolal dokonce jednou spolužák. Do třetí třídy v letech 1940/1941 už nenastoupil, měl domácí paní učitelku. A pak přišli do Brandýsa Němci…

Válka

Trpícímu tatínkovi okamžitě zabavili advokátní praxi i předsednictví v tamní židovské obci. Následovaly návštěvy gestapa, nadávky a facky i Rekův útok na jednu z gestapáckých holínek.

Norimberské zákony jim zabavily nejcennější věci a zrušily veškeré svobody. Odešla Nánička, ukrýt pamětníka jí nedovolili. Doma museli topit na 18 °C a ke všemu k nim chodil také vyděrač. Chvíli dokonce svitla naděje na zemědělskou emigraci do Rhodesie (dnešní Zambie), ta ale padla a nepochopitelné začínalo…

Přesto odvážní lidé oblíbené židovské rodině pomáhali. I když pamětníka s „hvězdou“ jednou zmlátili na ulici kluci od Hitlerjugend a rodina čelila častým prohlídkám, skrýše peněz i mezipatro s potravinami a pistolí z první světové války naštěstí zůstaly neobjeveny. Děti jednou zachránilo i to, že dostaly spálu. Němci se ze strachu už zkrátka nevrátili.

Prvním transportem CL odjeli všichni kromě Munkových, transportem CM už i oni. Za úšklebků spolucestujících se museli běžným vlakem sami dopravit do Mladé Boleslavi, odtamtud se vydali ožebračeni směrem na Bohušovice a pěšky do Terezína. Naštěstí za dozoru mnohdy slušných českých četníků – včetně tatínkova známého z vojny.

V Terezíně ho s maminkou a ostatními ženami „přijala“ Hamburská kasárna, bratra s tatínkem pak ta Hannoverská. Uzounké uličky, svíčka na spoustu štěnic, blechy a skvrnitý tyfus. Maminka myla v Terezíně záchody a loupala slídu pro válečný průmysl, zatímco tatínek soudcoval s pozůstalostmi a drobnými krádežemi. Jiří Munk byl jednoduše ponechán svému osudu a jen občas si při svých toulkách našel přítele. Třeba jistého sochaře – vždyť věděl, jak se dostat k balíčkům z Turecka!

Další drobnou radostí bylo zhlédnutí proslulé dětské opery Brundibár nebo sportovní slavnosti slavného Fredyho Hirsche. Také návštěva Mezinárodního červeného kříže doprovázená spoustou kulis a strojenými reakcemi dětí: „Strýčku Rahme, už zase sardinky?“

Nočním proužkem papíru byli k osvětimským transportům předvoláni dvakrát, ale opět – zřejmě díky povolání rodičů – posláni zpátky. Tatínek nakonec odjel do Osvětimi nemocný roku 1944. A nepřežil. Polomrtvého bratra, kterého zachránily švýcarské hodinky, našli až na pochodu smrti Američané. Sestra válku přežila díky výměně za zajatce.

Pamětník sám zůstal do konce války „poslíčkem“ esesáků a posledních vězňů ze smíšených manželství. Dočkal se tak příchodu Rusů, nejrůznějších karambolů i konečného osvobození.

Brandýští skauti dokonce přijeli pro své deportované sousedy. Bohužel jeli nazpět v prázdném autobuse tři – on, maminka a paní z nedaleké vesnice…

Po válce

Osiřeli. Většina příbuzenstva se už nevrátila, zato v jejich brandýském domě už bydlel někdo jiný. Pomohli jim známí, Jiří Munk šel i do školy, kam však s pražskou spodinou doputovaly i zbraně.

Nicméně se z něho stal náruživý skaut, a zažil tak tábory i boje s „werwolfy“. Nezapomenutelné bylo setkání se spojeneckou armádou včetně návštěvy generála George S. Pattona a jeho důstojníků. Vždyť si společně zazpívali u táboráku!

Po zvládnutí počátečních nedostatků se jako jedničkář dostal na gymnázium a opět sám studoval náboženství s významným rabínem Sicherem. Tóru i hebrejštinu si sice osvojil, ale jako „nesionista“ později odmítl vystěhování do Izraele i práci pilota.

Únor 1948 prožil věrný rodinnému odporu ke komunismu: ke všemu jim rozehnali Skauta a některé jeho vůdce pozatýkali nebo popravili. Pro svůj buržoazní původ měl potíže již u maturity; chtěl studovat medicínu, ale nakonec byl – s pomocí bratrových výkresů – přijat na UMPRUM. Vzápětí zamířil jako „výměna“ na ČVUT, obor architektura, pokřivením ze SSSR však v době nejhoršího studia.

Jedinou nadějnou protekci – tzv. umístěnky – nakonec nedostal. Místo architekta se pro něho nenašlo, a chvíli byl dokonce vězněn. Dva roky se tak potýkal s nezaměstnaností a různými škraloupy, než byl přijat alespoň do „Jednoty“, kde mohl projektovat a opravovat prodejny, hospody či nákupní střediska. Zpestřením jeho práce do penze se stala alespoň rekonstrukce obchodní sítě historického jádra Prahy a lidové architektury, ale k vysněným památkám se kvůli režimu nikdy nedostal. Ani u soutěží to bez známostí nešlo…

Alena Munková, rozená Synková

Se svou budoucí manželkou se Jiří Munk seznámil v roce 1959. Třebaže byli v Terezíně současně (ona v „Kinderheimu“), nevěděli o sobě. Alena Munková se narodila 24. září 1926. Její tatínek byl zubařem, dědeček vydavatelem knih a maminka brzy zemřela na rakovinu. V době zesíleného antisemitismu byla pokřtěna, ale přesto odvlečena.

Její starší bratr Jiří (známý jako František Listopad) je spisovatel, básník a dramatik. Za války se ukrýval, poté spoluzakládal Mladou frontu a emigroval do Francie. Jako představitel české kultury v Portugalsku je držitelem prezidentského vyznamenání.

Alena Munková zakončila studium novinářské fakulty na Barrandově, odkud byla z kádrových důvodů vyhozena. Pro studio kresleného filmu Bratři v triku však začala psát – později i s manželem – scénáře k večerníčkům, z nichž k nejznámějším patří Štaflík a Špagetka, Edudant a Francimor, Pučálkovic Amina či Pozor, bonbón.

Šedesátá léta byla tou šťastnější etapou jejich života. Narodila se jim dcera Hana, která posléze vystudovala výtvarnou výchovu, pedagogickou psychologii a ruštinu; stala se také scenáristkou a grafičkou. Navíc si koupili současný byt v Dejvicích.

Politické změny

Jiří Munk se mezitím zapojil do činnosti v Klubu angažovaných nestraníků. Také se mu naskytla možnost emigrace, ale ze zájezdu do Anglie (se Svazem architektů) se nakonec vrátil. Naděje pražského jara zmařil převrat v srpnu 1968. Té noci slyšel zvuky letadel a ráno projížděl prázdnými ulicemi do práce kolem aut slisovaných tanky. Cestou za manželkou a tříletou dcerou ho zastavovali dezorientovaní a zuřící ruští vojáci se samopaly.
Normalizaci oba prožili politicky tlumeně, avšak ne kulturně ani společensky: setkávali se s významnými osobnostmi, aktivně a hodně četli, navštěvovali divadla, kina, koncerty a výstavy, sportovali.

Po sametové revoluci mohl pamětník odejít do předčasného důchodu. Ale nešel. Teprve až po několika letech, znechucený korupcí, restitučním martyriem a ponížený nespravedlivým soudem. S manželkou se zapojili do činnosti Židovské obce v Praze: ve správě židovského majetku (Matana, a. s.) se tak uplatnila i jeho profese architekta.

Současnost

Se stálou snahou o udržení tělesné i duševní kondice (zahrnující cvičení, jógu, plavání, tenis i kurzy angličtiny či PC) navazovali dohromady na život předků a sdělovali své nelehké životní zážitky světu. Třeba italským dětem. Alena Munková zemřela 14. dubna 2008 jako jeden z posledních dětských autorů terezínských básní, publikovaných mj. v knize „Motýla jsem tu neviděl“.

Závěrem

Zde bych chtěl poděkovat všem, kteří byli této práci nápomocni, zejména Mgr. Vlastě Rut Sidonové z ŽOP, jež mi pamětníka a jeho příběh doporučila. Na oba si také uchovala nádhernou vzpomínku:

„Alena s Jirkou jezdili se mnou a mnoha seniory z obce na hory do Srní na Šumavě. Uměli si sbalit tak malé zavazadlo, že jsem myslela, že si batoh zapomněli doma. V tom malém batůžku měli vše, co oba potřebovali. (…) Jiří Alenu pořád miluje, i když už je dlouho po smrti. Vždycky o ní mluví tak krásně a naše dámy říkají, že Jirka alenkuje.“

Rád bych poděkoval rovněž databázi CENTROPA (pro židovské osudy), která již příběhy obou osob široce zpracovala (a byla mi tak osnovou), a v neposlední řadě také Mgr. Anně Jursové za češtinářskou a dějepisnou revizi.

Jiří Munk mi ke konci svého vyprávění sdělil, že je dle judaismu KOHENem (kněžským potomkem) – tedy z rodu biblického velekněze Árona („Muže míru“)! Se současným předsedou ŽOP – svým známým – však příbuzní nejsou.

V průběhu celého života se ovšem náš hrdina – ostatně velice noblesní člověk – snažil přijímat všechny problémy se stoickým klidem; dnes se dostal i k filozofii zen buddhismu, jehož myšlenkou – jak pravil – „neubližovat nikomu a ničemu bychom se rozloučili“.