Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Mundilová (* 1942  †︎ 2021)

• narozena 26. října 1942 v Malíně

• vyrůstala v rodině živnostníka

• v roce 1952 byl otec Jan Havelka zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

• rodina přišla o majetek a potýkala se s existenčními problémy

• v roce 1968 odmítla možnost emigrovat

• sametovou revoluci prožila v Praze

• zemřela 18. února 2021

Jana Mundilová se narodila 26. října 1942.

„Všude se střílelo.“

Rané dětství prožila Jana ještě za zuřící druhé světové války v Malíně. Její vzpomínky na toto období jsou značně omezené vzhledem k jejímu věku. Poslední dny bojů se nevyhnuly ani Jany rodné obci. V Malíně byl závěr války krutý. „Němci přišli do jednoho domu, tam vytahali všechny pány a ty postříleli. Bylo jich asi devět…Na tom domě je pamětní deska a rok co rok se tam chodilo a dávaly se tam věnce.“ V těchto dnech byla slyšet střelba po celé vesnici. Ustupujícím Němcům byla v patách Rudá armáda a ani jedna strana kulkami nešetřila. Zastřelení muži nebyli jedinými oběti, Němci zabili i malé děvčátko, které skrývala jeho matka.

„V obchodě jsme měli všechno.“

Krátké poválečné období Jana i její rodina prožívala euforicky. Válečné útrapy odnesla voda a čiperné dítě, jakým Jana byla, si mohlo užívat svých radostných her. „Dětství bylo prima, protože jsme měli obchod. Často jsem nosila dětem mejdlíčka a čokoládu.“ Jany otec vlastnil v Malíně prodejnu se smíšeným zbožím, obchod se mu dařil, to však nemělo dlouho trvat. Do té doby Jana využívala výhod, které pramenily z toho, že má otce podnikatele. „Vždycky když přišlo zboží, přišla krabice, tak v tý krabici byly ještě návdavkem pohádky. Na konci byla vždycky reklama toho jeho výrobku.“

„Bylo to ze dne na den.“

Poválečná euforie ve společnosti dlouho nezůstala. Přišel únor 1948 a s ním nová šedá etapa pro celý národ. Jedna totalita zmizela a nahradila ji druhá. Komunisti se ujali moci a nastala dlouhá léta nesvobody. Začala kolektivizace, zemědělci přicházeli o svou půdu, podnikatelé ztráceli svůj majetek. Ze soukromého se stalo státní. Legionáři, odbojáři, inteligence, hrdinové z první i světové války byli buď ve vykonstruovaných procesech odsouzeni na dlouhá léta nebo přišli o svůj život. Režim se nemilosrdně zbavoval svých potenciálních nepřátel. Celá Jany rodina napjatě očekávala, kdy přijde řada na ně a svůj obchod nadobro ztratí.

„Přišli a sebrali ho.“

Otec koupil prodejnu v Malíně po svatbě za věno, které dostala jeho nastávající. „Jenže když přišel ten osmačtyřicátý rok, tak otec byl z těch čtyřech obchodníků v Malíně první, protože měl auto a motorku a domek.“ V roce 1948 musel otec začít platit vysoké daně, dostal ultimátum, že pokud tak neučiní, obchod mu bude zabaven, „Matka sice říkala, že to zaplatili, ale stejně jim sebrali celý obchod se zbožím. Úplně všechno sebrali a dali to do jinýho obchodu, ale dovolili jim (rodičům), aby tam (v obchodě, do kterého přesunuli jejich zboží) prodávali.“

O čtyři roky později, v únoru 1952 Janina otce zatkla Státní bezpečnost.  „On nevyhověl, zřejmě někomu něco řekl v obchodě, a už ho někdo udal a už šel.“ Režim využíval všech příležitostí, aby se zbavil nevyhovujících živnostníků, jedním z nich byl i Janin otec. Ve společném procesu bylo odsouzeno dohromady 9 lidí z Malína. Místní se domnívali, že je všechny udal jistý pan Němeček, který podle Jany mohl být konfidentem StB. Podobné procesy se konaly i v Čáslavi a v obcích Železných hor. Soud se konal v malínské hospodě za přítomnosti mnoha lidí za účasti komunistických štváčů s transparenty.

„Ve škole na to reagovali docela dobře.“

Poté, co Státní bezpečnost zatkla Janina otce, musela se celá rodina potýkat s problémy. Jana ve škole mezi spolužáky ale tak velký tlak nepociťovala. „Právě proto, že jich v Malíně bylo tolik zavřených naráz, tak to ostatní tolik nebrali…V šestý třídě se zapisovalo, kdo jsou naši rodiče. Učitel se nás ptal, co dělají naši rodiče a já jsem musela stát a říct, že táta je zavřenej. Učitel to přešel úplně v klidu a nic neřekl.“

„Svazovali je drátem.“

Janin otec pobýval většinu svého trestu v jáchymovských uranových dolech. Vězni museli pracovat téměř do úmoru, nedostávali dostatek jídla, životní podmínky tam byly zcela nevyhovující. Navíc byli odsouzení vystavováni nebezpečnému záření, mnozí z nich na následky z toho zemřeli nebo se zdravotní potíže objevily později. „Oni je svazovali drátem, všichni museli jít stejnou nohou, všechny ty dráty řezaly. Ti kolem měli samopaly a psi tam běhali.“ Po uplynutí trestu se otec vrátil domů. Věznění ho ale poznamenalo, noční můry ho pronásledovaly celý zbytek života. „Táta až do smrti tloukl ze spaní rukama, to měl ty sny, kdy je honili psi a on se snažil bránit.“

V pozdějších letech jezdil na srazy politických vězňů a připomínal si tak společně s ostatními hrůzné časy strávené v Jáchymově. „To se sjížděly vždycky autobusy až z Moravy a ze všech koutů naší země, i ze Slovenska samozřejmě.“

„Řekla jsem, že bych nešla.“

V první polovině roku 1968 byla celá společnost více svobodomyslná. Komunistický režim se uvolnil a přišlo mnoho reforem, které směřovaly k větším právům pro celé Československo. S 21. srpnem 1968 se všechno změnilo. Tehdy překročila hranice vojska Varšavské smlouvy. Mnoho lidí se rozhodlo emigrovat, dokud to bylo možné. Příležitost se naskytla i Janě, jejíž muž chtěl odjet do zahraničí. „Čekala jsem syna, tak jsem řekla, že nepůjdu.“

„V osmdesátém devátém jsme byli nadšení všichni.“

Protože se Jana v roce 1968 rozhodla zůstat a neodejít do zahraničí, sametová revoluce ji zastihla v Československu. V roce 1989 se začal pozvolna rozpadat celý Východní blok. Nejprve padl komunistický režim v Polsku a Maďarsku, pak přišla řada na východní Německo. 17 listopadu 1989 byl v Praze uspořádán studenty vzpomínkový akt při příležitosti padesátého výročí uzavření vysokých škol nacisty. Ačkoliv byl oficiálně povolen, když se dav přesunul na Národní třídu, demonstraci násilně rozehnaly zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti. To odstartovalo události, které měly změnit životy lidí v Československu. Komunistický režim padl a nastala nová éra.

Př první návštěvě západního světa po roce 1989 byla Jana v šoku. Svět za hranicemi socialistického Československa se lišil víc, než si kdy představovala. „Přijeli jsme v roce osmdesát devět do Vídně…Svým klukům jsem tady vždycky musela šít kalhoty a pak jsme přijeli do obchoďáku a já jsem tam viděla tolik oblečení a věcí, to byly hromady. Stojany byly nacpaný. Když jsem to uviděla, tak jsem jenom spráskla ruce.“

V devadesátých letech navštěvovala Jana archivy a dohledávala spisy o zatčení jejího otce. Teprve zpětně se dozvěděla více informací, o tom, proč musel v padesátých letech její otec trpět v Jáchymově.