Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Mundilová (* 1942  †︎ 2021)

Nepřeju nikomu, aby byl zadrátovaný tak, jako jsme byli tady my celou dobu

  • narozena 26. října 1942 v Malíně

  • vyrůstala v rodině živnostníka

  • v roce 1952 byl otec Jan Havelka zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu

  • rodina přišla o majetek a potýkala se s existenčními problémy

  • v roce 1968 odmítla možnost emigrovat

  • sametovou revoluci prožila v Praze

  • zemřela 18. února 2021

Rané dětství prožila Jana Mundilová ještě za zuřící druhé světové války ve vsi Malín poblíž Kutné Hory. Poslední dny bojů se nevyhnuly ani rodné obci Jany. „Němci přišli do jednoho domu, tam vytahali všechny pány a ty postříleli. Bylo jich asi devět. Na tom domě je pamětní deska a rok co rok se tam chodilo a dávaly se tam věnce.“ V těchto dnech byla slyšet střelba po celé vesnici. Ustupujícím Němcům byla v patách Rudá armáda a ani jedna strana kulkami nešetřila. Zastřelení muži nebyli jedinými obětmi, Němci zabili i malé děvčátko, které skrývala jeho matka.

V obchodě jsme měli všechno

Krátké poválečné období prožívala Jana i její rodina euforicky. Válečné útrapy odnesla voda a čiperné dítě, jakým Jana byla, si mohlo užívat svých radostných her. „Dětství bylo prima, protože jsme měli obchod. Často jsem nosila dětem mejdlíčka a čokoládu.“

Otec Jan Havelka vlastnil v Malíně prodejnu se smíšeným zbožím, obchod se mu dařil, to však nemělo dlouho trvat. Do té doby Jana využívala výhod, které pramenily z toho, že má otce podnikatele. „Vždycky když přišlo zboží, přišla krabice, tak v té krabici byly ještě nádavkem pohádky. Na konci byla vždycky reklama toho jeho výrobku.“

Táta je zavřený

Poválečná euforie ve společnosti dlouho netrvala. Moci se ujali komunisté a nastala dlouhá léta nesvobody. Začala kolektivizace, zemědělci přicházeli o svou půdu, podnikatelé ztráceli svůj majetek.

Otec pamětnice koupil prodejnu v Malíně po svatbě za věno, které dostala jeho nastávající. „Jenže když přišel ten osmačtyřicátý rok, tak otec byl z těch čtyř obchodníků v Malíně první, protože měl auto a motorku a domek.“ V roce 1948 musel otec začít platit vysoké daně, dostal ultimátum, že pokud tak neučiní, obchod mu bude zabaven. „Matka sice říkala, že to zaplatili, ale stejně jim sebrali celý obchod se zbožím. Úplně všechno sebrali a dali to do jiného obchodu. Ale dovolili jim, aby tam prodávali.“

O čtyři roky později, v únoru 1952, otce Jana Havelku zatkla Státní bezpečnost (StB). „On nevyhověl, zřejmě někomu něco řekl v obchodě a už ho někdo udal a už šel.“ Ve vykonstruovaném procesu bylo odsouzeno dohromady devět lidí z Malína. Místní se domnívali, že je všechny udal jistý pan Němeček, který podle Jany mohl být konfidentem StB. Soud se konal v malínské hospodě za přítomnosti mnoha lidí a za účasti komunistických štváčů s transparenty.

Poté, co Státní bezpečnost zatkla Jana Havelku, rodina čelila mnoha problémům. Jana ve škole mezi spolužáky ale tak velký tlak nepociťovala. „Právě proto, že jich v Malíně bylo tolik zavřených naráz, tak to ostatní tolik nebrali. V šesté třídě se zapisovalo, kdo jsou naši rodiče. Učitel se nás ptal, co dělají naši rodiče a já jsem musela stát a říct, že táta je zavřený. Učitel to přešel úplně v klidu a nic neřekl.“

Svazovali je drátem

Janin otec pobýval většinu svého trestu v jáchymovských uranových dolech. Vězni museli pracovat téměř do úmoru, nedostávali dostatek jídla, životní podmínky tam byly zcela nevyhovující. Navíc byli odsouzení vystavováni nebezpečnému záření, mnozí z nich na následky z toho zemřeli nebo se zdravotní potíže objevily později.

„Oni je svazovali drátem, všichni museli jít stejnou nohou, všechny ty dráty řezaly. Ti kolem měli samopaly a psi tam běhali.“ Po uplynutí trestu se otec vrátil domů. Věznění ho ale poznamenalo, noční můry ho pronásledovaly celý zbytek života. „Táta až do smrti tloukl ze spaní rukama, to měl ty sny, kdy je honili psi a on se snažil bránit.“

V pozdějších letech jezdil na srazy politických vězňů a připomínal si tak společně s ostatními hrůzné časy strávené v Jáchymově. „To se sjížděly vždycky autobusy až z Moravy a ze všech koutů naší země, i ze Slovenska, samozřejmě.“

Na Západ až po sametové revoluci

V roce 1968, po srpnové okupaci, Jana zvažovala emigraci, hlavně její muž chtěl odjet do zahraničí. „Čekala jsem syna, tak jsem řekla, že nepůjdu.“

Na Západ se tak pamětnice podívala až po sametové revoluci. „Přijeli jsme v roce 1989 do Vídně. Svým klukům jsem tady vždycky musela šít kalhoty a pak jsme přijeli do obchoďáku a já jsem tam viděla tolik oblečení a věcí, to byly hromady! Stojany byly nacpané. Když jsem to uviděla, tak jsem jenom spráskla ruce.“

V devadesátých letech navštěvovala Jana archivy a dohledávala spisy o zatčení svého otce. Teprve zpětně se dozvěděla více informací o tom, proč musel v padesátých letech její otec trpět v Jáchymově.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů