Jaroslav Müller

„Byly to dřevěné baráky, ve kterých stály dřevěné postele. Když nejsou kovové postele, tak je to vždycky malér. Do škvír mezi špatně smontovanými deskami se snadno dostávají štěnice. Jednou se mi stalo, že jsem se postavil do dvojstupu na snídani a probudil jsem se, až když mě kluci nesli za nohy a za ruce chodbou zpátky na postel, protože jsem omdlel. Později se zjistilo, že to bylo proto, že mě ty štěnice pokousaly v noci tak, že mi kůže přestala dýchat. Vyfasoval jsem asi dvě kila DDT a rozmetl jsem si ho do postele a na okolní stěny, aby se to následující noc neopakovalo. Ten den jsem mohl dokonce zůstat z práce doma, protože jsem pro jakoukoliv činnost moc způsobilý nebyl. Pravidelně jsem potom chodil do koupelny a nepříjemný pocit po štěnicích jsem se snažil spláchnout studenou sprchou.“

„Jednou jsem dezertoval z Banské Bystrice přes Bratislavu až do Prahy. Kluci od vedlejšího bojového útvaru mi dali blanket na dovolenku. Byl to takový doklad pro vojáky, kteří v uniformě odjeli od své jednotky. Podařilo se mi tedy dezertovat s glejtem v ruce. Taky musím říct, že na něj byla sleva na vlak. Vydal jsem se přes Bratislavu, protože jsme tam měli velitelství. V tereziánských kasárnách na břehu Dunaje jsem si promluvil se štábním kapitánem. Ten mi řekl, že se mám obrátit na majora Hajnoviče, který se zrovna nacházel ve městě. Poradil mi, v jaké restauraci bude obědvat a prohlásil, že se mám domluvit s ním. Chtěl jsem si tu svoji dezerci nějak legalizovat a šel jsem tedy tam. Pan major na mě však okamžitě zavolal eskortu a dal mě zavřít. Sebrali mi opasek, kravatu, tkaničky do bot a šel jsem do basy. V cele jsem byl několik následujících dní a blížily se Velikonoce. Najednou se na vězeňské chodbě objevil ten štábní kapitán a velitel kasáren. Podle výslovnosti něco mezi Slovákem a Rusínem. Přišel za mnou a zeptal se: 'Tak co s vámi uděláme?' Já jsem odpověděl: 'Pane kapitáne, já myslím, že byste mě mohl pustit domů.' On na to řekl: 'Tak víte co? Já vám tu dovolenku napíšu.' Z basy jsem jel rovnou do Prahy.“

„Měli jsme dostatek střeliva a zbraní, protože Benešovsko bylo za války nacistickou vojenskou oblastí. Když Němci odcházeli, tak své zbraně zahazovali a my jsme díky tomu mohli mít každý večer ohňostroj. Našli jsme totiž nějaké raketové pistole, ze kterých jsme vesele stříleli. Sehnat armádní pistoli ráže devět milimetrů nebyl vůbec žádný problém. Jeden kamarád si ji dokonce vyzkoušel. Seděl na podsadě, vytáhnul zásobník a zmáčknul kohoutek. Jedna kulka, na kterou zapomněl, však zůstala v hlavni a on si prostřelil palec u nohy.“