Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Magdaléna Mruškovičová (* 1979)

• narozena 26. června 1979 v Praze rodičům Josefovi a Sylvě Antošovým

• dětství strávila na statku v pražských Modřanech, později zabaveném komunisty

• v srpnu 1989 bylo definitivně rozhodnuto o výkupu statku

• v roce 1992 byl statek demolován

• od roku 1989 snaha získat náhradu v restitucích

• od roku 1996 žila na Slovensku, kde pociťovala protičeské nálady

• v roce 2021 pracovala jako sociální pracovnice ve farní charitě

Její rodina po generace pečovala o rozsáhlý statek v pražských Modřanech. Během komunistického režimu tato rodina přišla o většinu pozemků a nakonec v srpnu 1989 i o samotný statek. Ten byl srovnán se zemí v roce 1992 a dnes na jeho místě stojí finanční úřad pro Prahu 12.

Magdaléna Mruškovičová, za svobodna Antošová, se narodila 26. června 1979 rodičům Josefu a Sylvě Antošovým. Otec pracoval jako projektant, matka vystudovala psychologii. Oběma byl však kariérní postup odepřen. Nesli si totiž cejch kulacké rodiny.

Slíbila, že když se vrátí, postaví boží muka

Modřanský statek byl vystaven v roce 1928 na místě staršího stavení. „Byl to obrovský a moderní dům, už v té době byl napojený na vodovod, plynovod i kanalizaci,“ říká s hrdostí Magdaléna Mruškovičová. Chovalo se tu na 20 krav, několik párů koní, kozy, husy a slepice. Ke statku náleželo několik hektarů polí a luk, mimo jiné v Komořanech a Lipinách. Rodina obhospodařovala také ovocný sad a rybník.

Na začátku 20. století o statek pečoval pradědeček Josef Moravec, který ale po vypuknutí první světové války musel narukovat. „Jeho manželka Kristina, moje prababička, se moc bála, aby ve válce nepadl, a proto přísahala Pánu Bohu, že když se manžel vrátí, opraví boží muka v Modřanech.“ Josef Moravec se skutečně vrátil a jeho žena dostála svému slibu. Boží muka stojí dodnes v zahradě v ulici U Pily v Modřanech.

Josef zase pro svou ženu Kristinu na její počest vysázel v Modřanech lipovou alej, která dodnes lemuje ulici K Vltavě. „Za svobodna se totiž jmenovala Lípová,“ vysvětluje pamětnice.

Z ruských legií si přivezl pušku na obranu před bolševiky

Josef Moravec se na východní frontě přidal k československým legiím, se kterými se dostal až do Vladivostoku. Domů se vrátil s tuberkulózou. „Z bojů s bolševiky byl hodně vyděšený. Ty hrůzy si pamatoval. Viděl, jak zle se chovali k sedlákům.“ Proto si z války přivezl pušku, kterou si na statku schoval, že se bude případně bránit před bolševiky, pokud by převzali moc i v Československu. V legiích bojoval i druhý Magdalenin pradědeček Josef Antoš, který se účastnil i bitvy na Piavě.

Na konci druhé světové války schovávali Moravcovi na statku vojáky z armády generála Vlasova. „Věděli, jak krutí umí komunisti být, takže to byl jejich způsob boje proti Sovětskému svazu.“ Během druhé světové války byla aktivní i Dobromila, dcera manželů Moravcových. „Absolvovala kurz Červeného kříže a ošetřovala raněné vojáky.“

Převzetí moci komunisty v Československu se Josef Moravec ale nedožil. Zemřel v březnu 1945. „Ta jeho puška, se kterou se chtěl bolševikům bránit, se našla ve válci na obilí, když se dům boural,“ přibližuje Magdaléna Mruškovičová.

Prababičku udal její čeledín za to, že semlela víc obilí, než měla

Po Josefově smrti se majitelkou statku stala Josefova manželka Kristina. Už v roce 1948 ji její čeledín udal za to, že semlela více pšenice, než měla povoleno. „Dostala za to pokutu pět tisíc korun, což bylo strašně moc, a byla i ve vězení. Pak ji vydírali, že by se tam mohla zas vrátit. S tou křivdou žila do konce života.“

Po nástupu komunistů k moci byl rodině postupně zabavován majetek. „První nám vzali pole, pastviny a pozemek se studnou. V roce 1975 pak stodolu, výminek i zahradu,“ popisuje pamětnice.

A tak rodině zůstal už kromě několika nemovitostí už jen dům, který ale také nemohla užívat po svém. Povinně musela ubytovat podnájemníky. Místní komunisté si dali záležet, aby tito noví nucení sousedé nebyli příjemnou společností. Prvními podnájemníky byla početná romská rodina. O nich Magdaléna slyšela, že nebyli sice zlí, ale jejich odlišné návyky byly pro rodinu náročné. Zpívali do noci a topili dřevem, co našli v domě, a tak spálili i třeba část střechy.

Dalšími sousedy v domě byla rodina horníka z Kladna, se kterou bylo spolubydlení ještě náročnější. Horníkova dcera se živila prostitucí a do domu si vodila klienty. Podnájemníci v domě kradli a donášeli komunistům i ty nejmenší prohřešky proti socialistickým nařízením. „Děda už byl tak zoufalý, že jim ze svých peněz koupil jiný dům, aby tam odešli.“

Když nebudeš souhlasit s prodejem, dům vyvlastníme

Po Kristinině smrti na statku v Modřanech hospodařila Dobromila se svým mužem Josefem Antošem. Narodil se jim syn Josef, Magdalénin otec.

V roce 1982 začal proces vyvlastňování domu. „V deset hodin večer přiletěli z Cukrovaru Modřany s tím, že chtějí dům odkoupit. Pokud bude děda proti, tak dům vyvlastní, a pokud bude souhlasit, bude s ním lépe zacházeno.“ Magdalénin děda Josef Antoš ml. nakonec souhlasil s prodejem, ale vymínil si, aby v domě mohla dožít jeho nemocná manželka Dobromila. Za to jim musel dát další pozemky. V roce 1985 se ale smlouva měnila. „Originál ani kopii smlouvy nám nikdo nedal,“ říká pamětnice a dodává, že to byl hlavní důvod jejich neúspěchu při restitučním řízení v 90. letech.

Malá Magdaléna v té době absolutně nerozuměla tomu, proč její rodině někdo zasahuje do majetku. Na statku prožívala šťastné dětství. „Trávili jsme čas mezi slepicemi a v korunách ořešáků. Měla jsem tam i svůj vlastní květinový záhon.“

Dům byl definitivně prodán tři měsíce před pádem komunistického režimu

Magdaléna zažila ještě i babičku Dobromilu, na kterou ráda vzpomíná. „Babička nám vždycky četla knížky, ale pak oslepla. Pořád nám ale četla knížky a mám takovou dětskou vzpomínku, že jsem si všimla, že tu knížku drží vzhůru nohama. Jenom nám to vyprávěla, ale snažila se být pořád veselá, abychom ji nelitovali.“

Když babička Dobromila v roce 1983 zemřela, bylo jasné, že rodině nebude umožněno na statku dlouho bydlet. Proto mezitím Magdalénini rodiče začali v Modřanech stavět nový dům, do kterého se v roce 1987 přestěhovali. K definitivnímu vyvlastnění statku došlo v srpnu 1989.

Na místě statku dnes stojí finanční úřad pro Prahu 12

O osudu domu bylo rozhodnuto na počátku 90. let. „Tenkrát šel otec něco vyřizovat na magistrát. Když přišel do místnosti, viděl, že se zrovna projednává ten dům. Památkáři byli prý proti bourání stavby. Jenže když otec bezmyšlenkovitě zahlásil, že to je jejich dům, nakonec se rozhodlo o zbourání. Často si vyčítal, že měl být tenkrát zticha,“ vypráví Magdaléna Mruškovičová, která si velmi dobře vzpomíná na demolici kdysi honosného sídla statku v roce 1992. „Přiběhl za mnou kamarád Honza a volal, že už to bourají. Plakala jsem, protože mi zničili můj záhon s květinami. Nemohla jsem najít ani kocoura, který tam pobýval.“

Na pozemku dnes stojí finanční úřad pro Prahu 12. „Zbyly tam jen dva ořešáky, na kterých jsme si jako děti hrály a které dnes sahají do několika pater toho finančáku,“ doplňuje pamětnice.

V roce 1993 žádala rodina na základě zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku o navrácení pozemků a náhradu za zbořený statek. „Neměli jsme k tomu ale potřebné dokumenty, takže jsme neuspěli.“ Vrátila se jim však část pozemků v Komořanech, i když restituční řízení trvalo více než 15 let a skončilo rozhodnutím Nejvyššího soudu v roce 2007.

Za Mečiara mi na Slovensku dali sežrat, že jsem Češka

Po základní škole nastoupila Magdaléna na Gymnázium Písnická. Když jí bylo 17 let, její rodiče se rozvedli a ona odešla s matkou na Slovensko, kde gymnázium dokončila. Jako Češka a navíc Pražačka se ale v nově vzniklém Slovensku necítila velmi dobře. „To, že jsem Češka, mi dávali sežrat, měla jsem ve škole mnohem tvrdší podmínky než ostatní. V té době tam byl silný mečiarismus. Po maturitě na Slovensku vystudovala psychologii a sociální práci.

Když se jí ale v roce 2004 narodila dcera, s manželem se rozhodla, že ji budou vychovávat v Čechách. Tam se rodině Mruškovičové narodil ještě syn. Dnes (rok 2022) Magdaléna Mruškovičová žije v Berouně, pracuje jako sociální pracovnice ve farní charitě a zároveň se věnuje prodeji nemovitostí. Nikdo z její rodiny se zemědělství nevěnuje.