Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Magdaléna Mruškovičová (* 1979)

• narozena 26. června 1979 v Praze rodičům Josefovi a Sylvě Antošovým

• dětství strávila na statku v pražských Modřanech, později zabaveném komunisty

• v srpnu 1989 bylo definitivně rozhodnuto o výkupu statku

• v roce 1992 byl statek demolován

• od roku 1989 snaha získat náhradu v restitucích

• od roku 1996 žila na Slovensku, kde pociťovala protičeské nálady

• v roce 2021 pracovala jako sociální pracovnice ve farní charitě

Ta puška se našla, když se dům boural

Magdaléna Mruškovičová, za svobodna Antošová, se narodila 26. června 1979 do rodiny, která po několik generací hospodařila na rozsáhlém statku v Modřanech. Její pradědeček Josef Moravec bojoval za první světové války v československých legiích ve Vladivostoku a vrátil se domů nemocný tuberkulózou. „Děda se vrátil hodně vyděšenej z bolševiků a ty hrůzy si pamatoval.“

Z války si Josef Moravec přivezl pušku, kterou si na statku schoval, že se bude případně bránit před bolševiky, pokud by převzali moc i v Československu. Zemřel v březnu 1945, nástupu komunistů k moci v únoru 1948 se nedožil. „Ta jeho puška se našla, když se dům boural, ve válci na obilí,“ přibližuje Magdaléna.

Slíbila, že když se vrátí, tak postaví boží muka

Pro svou ženu Kristýnu vysázel Josef v Modřanech lipovou alej a ona vybudovala boží muka, která stojí na místě dodnes. „Když šel do války, tak přísahala Pánu Bohu, že když se jí vrátí, tak opraví boží muka. To pak splnila,“ říká Magdaléna Mruškovičová.

Na konci druhé světové války schovávala Kristýna Moravcová a její dcera Dobromila na statku vojáky z armády generála Vlasova. Z vyprávění jejího muže věděla, jak krutí dokážou komunisté být, takže se tímto způsobem snažila bojovat proti Sovětskému svazu. Dobromila absolvovala kurz Červeného kříže a ošetřovala raněné vojáky.

Koupil jim jiný dům, aby odešli

Po nástupu komunistů k moci byl rodině postupně zabavován majetek. „První nám vzali pole, pastviny,“ popisuje pamětnice. Do jejich domu byli ubytováni podnájemníci. Místní komunisté si dali záležet, aby tito noví nucení sousedé nebyli příjemnou společností. Prvními podnájemníky byla rozsáhlá romská rodina. O nich Magdaléna slyšela, že nebyli sice zlí, ale jejich odlišné návyky byly pro rodinu náročné. Například topili dřevem, co našli v domě, a tak spálili i třeba část střechy.

Dalšími sousedy v domě byla rodina horníka z Kladna, se kterými bylo spolubydlení ještě náročnější. Horníkova dcera se živila prostitucí a do domu si vodila klienty. Podnájemníci v domě kradli a donášeli komunistům i ty nejmenší prohřešky proti socialistickým nařízením. „Děda už byl tak zoufalý, že jim ze svých peněz koupil jiný dům, aby tam odešli.“

Magdalénina prababička Kristýna byla dokonce nějakou dobu ve vězení kvůli udání ze strany podnájemníků, že odvedla málo z hospodářství do JZD. Kristýna Moravcová se s příkořími, které její rodině komunisté udělali, nikdy nesmířila. „Umírala s tím, že se jí strašně ukřivdilo.“

Chtěl, aby tam babička dožila

Po Kristýnině smrti na statku v Modřanech hospodařila Dobromila se svým mužem Josefem Antošem. Narodil se jim syn Josef, Magdalénin otec. Na začátku 70. let byla zabavena první polovina rodinného statku. „Můj děda chtěl, aby tam babička dožila, a tak za to, že nás tam nechali dýl, tak dal komunistům další pozemky.“

V roce 1979 se tedy Magdaléna díky dědečkově dohodě s komunisty narodila ještě na statku, kde prožila nádherné dětství. „Dětství bylo úplně úžasný, trávili jsme čas mezi slepicemi a na ořešácích.“ Vyrůstala s příbuzným Honzou, který bydlel v sousedství.

Už nám to bourají

Magdaléna zažila ještě i babičku Dobromilu, na kterou ráda vzpomíná. „Babička nám vždycky četla knížky, ale pak oslepla. Pořád nám ale četla knížky a mám takovou dětskou vzpomínku, že jsem si všimla, že tu knížku drží vzhůru nohama. Jenom nám to vyprávěla, ale snažila se být pořád veselá, abychom ji nelitovali.“

Po smrti babičky Dobromily bylo jasné, že rodině nebude umožněno na statku dlouho bydlet. Magdalénini rodiče tedy začali stavět v Modřanech nový dům, který byl dokončen v roce 1987. „Honza jednou přiběhl, že už nám to bourají.“ Statek byl v srpnu 1989, tedy tři měsíce před pádem komunistického režimu, srovnán se zemí.

Byli to hodný lidi a o všechno přišli

Magdaléna žila dál v Modřanech. Po základní škole studovala Gymnázium Písnická, ale gymnázium dostudovala na Slovensku. Tam vystudovala i dvě vysoké školy – psychologii a sociální práci. Po sametové revoluci se její rodina snažila domoct navrácení pozemků a náhrady za zbořený statek. „Nedostali jsme vlastně nic, protože když nás vystěhovali, tak se k tomu ztratily dokumenty.“

Rodina se soudí dodnes (2021). „Naše rodina měla dlouhou tradici, něco tady vybudovali. Byli to hodný lidi a o všechno přišli. Teď je třicet let od revoluce a pořád nebyli odškodněný.“ Magdaléna Mruškovičová pracuje jako sociální pracovnice ve farní charitě a zároveň se věnuje prodeji nemovitostí. Má syna a dceru. „Měla by se ctít svoboda. Pro mě je základní právo svoboda slova, svoboda vlastnit nemovitost i vlastnit zbraň,“ dodává Magdaléna Mruškovičová závěrem.