Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hryhorij Justynovič Moskaljuk (* 1927)

• narodil se 28. srpna 1927 v obci Berezyny na Volyni v tehdejším Polsku

• na Volyni prožil sovětskou (1939–1941) i nacistickou (1941–1944) okupaci

• roku 1944 mobilizován do Rudé armády, sloužil jako mířič u protiletadlových kanonů

• demobilizován v roce 1951

• pracoval v knihovně, jako sekretář vesnické rady a poté jako kombajnista v kolchozu

Narozen na Volyni v meziválečném Polsku

Hryhorij Justynovič Moskaljuk se narodil 28. srpna 1927 v obci Berezyny v Rivnenské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku. Rivnenská oblast spadá do geograficky vymezené oblasti známé jako Volyň a právě zde docházelo v průběhu historie k mnoha důležitým politickým změnám i k válečným výbojům, ale také k mnoha etnickým nesvárům mezi jednotlivými obyvateli celé oblasti.

V době narození Hryhorije Justynoviče patřila Rivnenská oblast jako tzv. východní kres k polskému státu. Pamětník měl ještě dvě sestry. Sám byl nejmladším sourozencem. „Starší sestra se ještě do války vdala. Jejího manžela však potom mobilizovali na nucenou práci do Německa. Nakonec ho poslali na práci do Donbasu, tam měli jít lidé i nedobrovolně, a on nechtěl. Tak ho na několik let zavřeli do vězení. Nakonec se sice vrátil, ale později kvůli tomu umřel. Já jsem už ve dvanácti letech musel pracovat s koňmi na poli. Nikdo jiný z možných pracovníků nebyl. Otec také stavěl dům a já jsem s ním jezdil pro materiál,“ vzpomíná. 

Do školy musel Hryhorij docházet do vedlejší vesnice: „A to jsem ještě pomalu neměl, v čem bych chodil do školy. V posledním období před válkou nás nutili ve škole mluvit polsky. Měli jsme mezi sebou mluvit polsky. Měli jsme také zpívat polské písně.“

Sovětská a nacistická okupace Volyně

V září 1939 přestalo samostatné Polsko existovat. Už 1. září 1939 přišla ze západu nacistická vojska a obsadila západní část Polska, zatímco Rudá armáda obsazovala od 17. září jeho východní část. Následně byla Rivnenská oblast přímo anektována Sovětským svazem a v celém kraji nastalo zatýkání a transporty obyvatel do sibiřských sovětských pracovních táborů (tzv. gulagů): „Jak Sověti přišli, tak hned rozbořili cerkvu.[1] Za Němců ji lidé znovu vybudovali a po válce ji Sověti znovu rozbořili. Ale jak přišla ukrajinská moc po Gorbačovovi, tak ji lidé znovu opravili. Já jsem také při opravách pomáhal.“

Dne 22. června 1941 přišla událost, se kterou se na západní Ukrajině pojí označení „příchod války“ – tedy náhlé napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Po počátečním přivítání nacistické armády, kdy místní obyvatelé vlastně byli rádi, že se zbavili otěží Sovětského svazu, ale začaly represe. Němci nutili místní obyvatelstvo, aby dodávalo obilí a další naturálie, docházelo k masové likvidaci židovského obyvatelstva a lidé byli transportováni na nucené nasazení do nacistického Německa.

„Za Němců otevřeli školu v Kněhyninkách a my jsme tam chodili. Tam jsem ale měl jenom čtyři třídy a poté jsem skončil. Ale vzpomínám si, jak začala válka. Uviděl jsem letadla, jak letí, Němce, jak jdou pochodem, a vidím, jak lidé utíkají z vesnice. Říkám otci: ‚Co máme dělat?‘ On říká: ‚Už je po sovětech. To už je válka.‘ Tak jsem utekl se sestrou do vesnice. Otec s matkou byli schovaní v takovém úkrytu měsíc a půl. To bylo pod jabloní a byl tam takový otvor na vzduch. Němci to tam prohledávali, že tam někdo je, protože otec v noci vycházel a nabíral i sníh, aby měli co pít. Nenašli ho. Byl tam, dokud nepřešla fronta.“

Pamětník také vypráví o táboře pro válečné zajatce v Dubně: „Ve městě Dubno byl za železniční stanicí lágr pro sovětské válečné zajatce. Otec tam se mnou jednou v zimě jel a jeden nešťastný zajatec vezl kámen do drtiče kamene. Vezl ho bez rukavic a dozorce s automatem křičel: ‚Schnell, schnell!‘ Aby to bylo rychleji. Já jsem to všechno viděl.“

Hryhorij Justynovič Moskaljuk vzpomíná i na vyvražďování židovského obyvatelstva v Demydivském okrese. Němci zde nejprve zřídili židovské ghetto, které poté bylo zrušeno a Židé byli postříleni. Museli jít za Demydivku, kde je čekal nemilosrdný rozsudek, a poté byli pochováni v masových hrobech.

Mobilizace a Rudá armáda

Po vyhnání Němců a po opětovném příchodu tzv. druhých sovětů na počátku roku 1944 byl Hryhorij Justynovič prakticky ihned mobilizován do Rudé armády. Vojenský komisariát ho vzal do vojenské služby kvůli všeobecné mobilizaci a to už bylo v době, kdy jeho otec sloužil v Rudé armádě celý měsíc. „Dostal jsem se na pozici mířiče. Možná kvůli tomu jsem zůstal naživu. Jenom jsme chránili svou pozici před letadly. Můžete se představit, jaké to bylo. Letadla létala a my jsme po nich stříleli. Nebyl jsem tam samozřejmě jenom já, bylo nás tam hodně.“

Hryhorij Justynovič byl v průběhu války také zraněn: „My jsme s koňmi také vozili minomety a pušky a na jednom vodním kanále ve východním Prusku jsem se v únoru propadl pod led. Ani nevím, jak jsem v tom kabátu vyplaval z toho kanálu. To byl veliký kanál. Koně jsem také vytáhl, protože to se muselo, to všechno bylo vojenské. Pak jsem ležel v nemocnici.“

Vzpomíná, že jako voják žil v zemljankách a několikrát nastalo i takové období, že se musel sbírat šťovík a pak ho v polní kuchyni uvařili a dávali ho vojákům jíst. Občas vojáci dokonce namísto jakéhokoliv jídla dostávali pouze lžíce cukru s vodou: „A my jsme byli ještě sedmnáctiletí kluci. Neostřílení. Já si jen říkám, že bylo pro mě dobré, že jsem byl u protiletadlových kanonů.“

U protiletadlových kanonů strávil pamětník celou válku. V armádě pak sloužil ještě do roku 1951. Bylo to z toho důvodu, že Sovětský svaz nedal ani veteránům Velké vlastenecké války pokoj, a vojáci tak museli „dosloužit“. Vzpomíná na službu v poválečné sovětské armádě. Naučil se vyrábět a sklít okna a dovedl zastat také mnoho dalších prací, a tak ho důstojníci vždycky hledali, aby jim něco udělal: „Bylo třeba udělat skříň pro knihovnu, kde by měly být knížky. To už bylo mírové období, po válce. Dodali mi ty pevné desky a já jsem jim udělal skříň.“

Kolchozníkem po válce 

Po válce chodil Hryhorij Justynovič hrát do klubů: „Tehdy bylo veselo. Nebylo to jako teď. Všichni byli rádi, že válka už je pryč. Samozřejmě jsme nebyli bohatí, bída byla, ale já jsem jako voják ve vojenské uniformě chodil za děvčaty.“ Poté díky své činnosti v klubu získal práci v knihovně: „Mě dokonce okresní vedoucí posílal na kurzy, protože jsem sice hrál, ale bylo nutné znát také jiné náležitosti. Ale já jsem nechtěl. Odmítl jsem to. Ale byla to dokonce nabídka od státu. Já říkám: ‚Rodiče jsou doma, jsou  staří, nemůžu.‘ Odmítl jsem tedy tu práci. Na vesnické radě mě pak řešili a dali mi funkci sekretáře vesnické rady. Odešel jsem tak z původní práce a rovnou jsem šel do druhé.“

Vzpomíná, že práce šla celé dva roky poměrně dobře, ale potom chtěli Hryhorije Justynoviče přihlásit do komunistické strany. To pamětník odmítl, a tak se znelíbil sovětské moci. Řešení bylo následující: Jakmile poslali starostu obce na kurzy, tak jeho manželce dali funkci sekretáře vesnické rady a Hryhorije Justynoviče čekalo propuštění: „Propustili mě bez nějakého důvodu. Starosta mě pak chtěl na místo truhláře. Já jsem už předtím dělal ve vesnici lidem okna, dveře i stoly. Všechno, co bylo potřeba.“

Pamětník poté pracoval v kolchozu jako pomocník kombajnisty a poté mu byl svěřen samostatný kombajn. Nikde však nestudoval, a tak na kombajnistu a ani na truhláře nemá vzdělání. To bylo důležité, protože se kvůli tomu musel hlásit na doučování a musel získat i další technické znalosti. V kolchozu pracovali také jeho rodiče.

Rodina a další životní osudy

Hryhorij Justynovič se po válce oženil a měl dvě děti. Postavil dům a společně s rodinou žili na vesnici. Jeho vnuci kvůli nepříznivé ekonomické situaci odešli za prací do zahraničí, a tak nyní pobývají v Německu a v Polsku. Před důchodem ještě pracoval pamětník v plynové kotelně a poté odešel na penzi. V současnosti žije ve městě Dubno na západní Ukrajině u své vnučky.

 

[1] Pravoslavný kostel.