„Otce vzali do Rudé armády o měsíc dříve a až potom mě. Já jsem se dostal k protiletadlovým kanonům. Sloužil jsem jako mířič. To je možná důvod, proč jsem zůstal naživu. My jsme jenom hlídali letadla. Můžete si představit, jaké to bylo. Letí letadla a my po nich střílíme.“
„Letadla už letěla, Němci šli pochodem a já vidím, jak lidé utíkají za vesnici. Říkám otci: ‚A co máme dělat?‘ On říká: ‚Už je po sovětech. Je tu válka.‘ Tak jsem utekl do vesnice. I sestra se mnou utekla. Ta prostřední. A otec a matka byli měsíc a půl schovaní. Měli udělaný takový úkryt pod jabloní. Já jsem tam ještě udělal takový průchod pro vzduch.“
„Tehdy se vozily s pomocí koní i minomety a pušky a já jsem měl odvézt raněné koně. Ovšem na vodním kanále ve východním Prusku jsem se únoru provalil pod led. Válka ještě nekončila. Sám už ani nevím, jak jsem se šinělem [kabátem] a s municí z toho kanálu vyplaval. Byl to veliký kanál. Nějak jsem dokázal vytáhnout i koně. To všechno bylo vojenské, tak se to muselo vytáhnout. Pak jsem také ležel v nemocnici.“
Hryhorij Justynovič Moskaljuk se narodil 28. srpna 1927 v obci Berezyny na Volyni v tehdejším meziválečném Polsku. Na Volyni prožil sovětskou (1939–1941) i nacistickou okupaci (1941–1944) a po opětovném příchodu Rudé armády na počátku roku 1944 byl mobilizován. Sloužil jako mířič u protiletadlových kanonů a spolu s ním v Rudé armádě bojoval také jeho otec Justyn. Hryhorij Justynovič byl demobilizován až v roce 1951, protože v sovětské armádě musel dosluhovat. Poté se uchýlil zpět na vesnici a pracoval zde jako knihovník a sekretář vesnické rady. Pro neshody však musel odejít do kolchozu, kde pracoval jako kombajnista. Dlouhá léta žil na vesnici a po čase se přestěhoval ke své vnučce do Dubna v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
