"Nedávno se mě někdo zeptal, položil mi takovou otázku: "Kdo je zodpovědný za válku, Putin nebo ruská společnost?". Odpověděl jsem, že to není úplně správně položená otázka. Protože v tomto příběhu se cítím podobně jako Thomas Mann ve vztahu k Hitlerovi, mohu jen napsat "Bratr Putin", to bude název mého textu. Putin je součástí mého vlastního vnitřního života. Já sám jsem Putin. V tom spočívá to drama. A ukázalo se, že tato generace je generací, která nejenže mu nedokáže vzdorovat, ale splývá s ním v jedno. Rozhodla se v jeho prospěch. A na otázku: "Kdo za to může Putin nebo společnost?", mohu odpovědět jen: já, já, my, vlastně my za to můžeme.
"V jednu chvíli koncem d 90. let jsem si i já myslel a všechno, co jsem četl, prostředí, ve kterém jsem se pohyboval, všichni jsme si mysleli, že by se v Rusku měl v určitých ohledech obnovit určitých mantilech právní stát. Tehdy jsem si myslel, že to není špatné, že ten člověk přišel z tajné služby. Proč? Za prvé měl pověst Jelcinova muže a za druhé to byl Petrohraďan. Samozřejmě, nyní se ukazuje, že šlo o sebeklam. Popisuji jak jsem to tehdy vnímal. Zdálo se mi, že je to člověk s vizí dlouhé lidské mise, že dokáže obnovit tu část našeho života spojenou se státem. A že na tom není nic špatného. Je jasné, že takový proces se může zadrhávat. I mně se hodně z toho, co jsem tehdy zaznívalo, líbilo. Chápal jsem myšlenku rovnoměrného odstupu mezi podnikáním a vládou, ano, rovnováha se měla změnit. Když se mluvilo o "obnovení vertikály moci", zdálo se mi, že v určitých mezích je to rozumné, protože moc byla příliš roztříštěná.
"Myslím si, že už v letech 1985-1987, tedy v době perestrojky, jsem si udělal obrázek o sovětském násilí. Ale zároveň musím říci, že i když jsem měl jasnou představu o sovětském násilí, můj pohled byl stále sovětský, tedy perestrojkový. Teď to vidím zcela jinak, upřímně řečeno, ne tak jako v roce 1985, kdy se zdálo, že násilí se nám odhaluje jako určitá sovětská úchylka. Nějak se mi nechtělo věřit, že je zabudováno do mašinérie moci. Nejen já, ale i slavní lidé jako Okudžava nebo Iskander - všichni ti, kteří byli populární a všechny postavy perestrojky,se řídili myšlenkou, že ano, je to násilí, ale lze ho překonat, lze ho zastavit, lze se s ním vypořádat,může se stát součástí paměti. Teď by řekli: zapracujeme na pamětí a nějak ji zabudujme do historie a budeme dál žít. A já jsem si tehdy myslel, že to tak půjde. Teď se na to samozřejmě dívám úplně jinak. Teď mám pesimističtější pohled na lidskou povahu. A už vůbec nechápu, jestli se s tím násilím dalo pracovat tak, jak se o tom mluvilo. Protože násilí sovětského období je kosmických rozměrů. Tehdy se zdálo, že když se zveřejní materiály o gulagu, dá se mu patřičné místo, bude to místo pravdy a ovlivní a změní samotnou strukturu společnosti, její postoj k sobě samé. To ale bohužel nevyšlo."
Alexander Morozov se narodil 1. ledna 1959 v Moskvě, tehdejší SSSR. Jeho děda Alexander Morozov byl ředitelem Státního politického nakladatelství, za války byl osobně podřízen J. Stalinovi. V roce 1977 nastoupil na Fakultu žurnalistiky Moskevské státní univerzity a zároveň pracoval jako regionální korespondent pro noviny Komsomolskaja pravda. Kvůli naprostým lžím, publikovaným v médiích o životě v SSSR opustil žurnalistiku. V roce 1984 absolvoval Filozofickou fakultu Moskevské státní univerzity a současně pracoval jako mladší redaktor ve filozofickém oddělení univerzitního nakladatelství. V roce 1986 byl zatčen za příživu a odsouzen na jeden rok nucených prací. V roce 1987 založil literární časopis „Odstavec“, vstoupil do vydavatelských kruhů v Moskvě. Během období perestrojky byl redaktorem novin Quorum Státní dumy, redaktorem Věstníku Moskevského patriarchátu a redaktorem v televizi. V roce 1996 byl pokřtěn v Tichonovském chrámu nedaleko Moskvy. Na počátku 21. století vytvořil pro prezidenta Ruské federace V. Putina „Situační místnost“ (Situation Room) po vzoru Tonyho Blaira. V roce 2004 byl byl mediálním agentem ve dvou volebních kampaních: Rogozina ze strany Rodina a Mironova ze Strany života. Od roku 2008 se účastnil všech protivládních shromáždění na Bolotném náměstí. V roce 2014 emigroval do České republiky. Vede politologický seminář na Univerzitě Karlově, je jedním ze zakladatelů Pražského protiválečného výboru a Centra Borisa Němcova, analytik a komentátor ruských událostí v západních médiích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
