Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aglaia Morávková (* 1936)

• narodila se 10. června 1936 v Chrudimi

• vystudovala DAMU

• její otec Ferdinand Morávek byl v letech 1959 – 1962 vězněn

• v letech 1961–1968 byla herečkou v Městských divadlech pražských

• po srpnu 1968 emigrovala s mužem a synem do Švédska

• v roce 2022 žila v Göteborgu

Aglaia Morávková vystudovala DAMU. Její otec byl z politických důvodů vězněn, přesto v relativně uvolněných šedesátých letech směla působit jako herečka v Městských divadlech pražských. Ztvárnila také několik filmových rolí, po sovětské okupaci však odešla do Švédska se svým mužem, scénografem Jindřichem Duškem. Na svou hereckou kariéru již nenavázala a až do penze pracovala jako ošetřovatelka dětí v mateřské školce.

Zlobila se na rodiče, že si nenechali německou služku

Narodila se 10. června 1936 v Chrudimi jako nejstarší ze čtyř dětí Ferdinanda Morávka, zlatníka, jenž řemeslo podědil po svém otci a dědovi. Aglaiina maminka Růžena naproti tomu pocházela z chudé rodiny, její otec padl za první světové války. Pracovala v kanceláři obuvnického podniku F. L. Popper Chrudim, poté si udělala licenci pro výuku společenského tance a spolu s budoucím Aglaiiným otcem začala tančit a tanec vyučovat.

Nejstarší dcera Aglaia přišla na svět ještě před válkou, další tři sourozenci – Adriena, Ferdinand a nejmladší Consuela – až v jejím průběhu. Aglaia od malička musela o své mladší sourozence pečovat, malou Adrienku prý uměla přebalovat už jako čtyřletá. „Naši mě vždycky vzali s sebou, když měli taneční někde v okolí. Byli jsme v hotelu a já jsem tam hlídala svou malou sestřičku,“ říká Aglaia Morávková s tím, že přílišná zodpovědnost, kterou na ni rodiče od nejútlejšího dětství vkládali, ji poznamenala.

Později rodiče odjížděli dávat taneční hodiny už sami, jezdili vlakem a vozili prý s sebou i gramofon a množství desek. Děti zůstávaly doma, se služkou, která mamince pomáhala, anebo samy. Bez dospělého dozoru se ocitly třeba ve chvíli, kdy v srpnu 1944 spojenci při bombardování chemičky v nedalekých Pardubicích shodili několik bomb i na Chrudim.

„Upustili nějaké bomby v podstatě kousek od našeho domu,“ vypráví Aglaia Morávková. „V tom starém domku byly točité schody do sklepa a já jsem věděla, že máme být ve sklepě, když je nálet. Tak jsem tu nejmladší Consuelu nesla v kočárku dolů po schodech. Nechápu, proč jsem nepopadla jen holku – já jsem ji vezla v tom kočárku.“

Vzpomíná také na rodinné výpravy na venkov, kde se rodiče snažili získat potraviny, které by pak ukryté v kočárku mohli dovézt domů. Jídla moc neměli a jeho kvalita byla nevalná.

Konec války přinesl pochopitelně radost, méně radostné už bylo poválečné vyhánění Němců. „V jednom hostinci byla skupina, kterou posílali pryč. Maminka zjistila, jak je to tam hrozné. Bylo tam nějaké nemocné miminko, tak maminka přinesla oblečení a fusak. Prostě se snažila pomoct,“ vypráví Aglaia, jíž se obzvlášť dotklo, že odejít musela také jedna z jejich služek, jež maminka najímala právě proto, že už nechtěla nechávat děti doma samotné.

„Tahle byla Němka, i když mluvila česky, protože jinak bych jí nerozuměla. Nechali ji nějaký čas mamince pomáhat a pak, že už ji tedy odlifrují. Já jsem to všechno poslouchala a strašně jsem se na rodiče zlobila, že si ji nenechali, že ji nezachránili. Ona plakala a prosila naše, aby si ji nechali jako služku. Ale odvlekli ji.“ Na otázku, zda si rodiče německé děvče nechtěli u sebe ponechat, říká, že to zřejmě nebylo možné.

Snad jsem si opravdu myslela, že táta něco udělal

V roce 1948 se otcův bratr Emanuel dal ke komunistům a to samé prý doporučil i Aglaiiným rodičům. „Naši začali chodit na schůze, tam se dělaly prověrky, mučili tam nějaké staré živnostníky, děsivě je vyslýchali. Maminka se naštvala – to už snad měli i legitimace – hodila ty legitimace na stůl a odešli. Od té doby pak měli ty strašné průšvihy,“ popisuje Aglaia Morávková, jak skončila snaha jejích rodičů být zadobře s novým režimem.

Její otec poté dostal předvolání na vojnu, a byť již měl svá léta – byl ročník 1906 – a následkem chronických zánětů středního ucha trpěl nedoslýchavostí, zhruba rok pak strávil u Pomocných technických praporů (PTP), kam rukovaly režimu nepohodlné osoby. V náročných podmínkách se tam jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že se nadřízení zalekli a poslali ho domů. „Už mu hnila kost k mozku, tak ho poslali domů umřít. Protože tam nesměl mít ani čepici v noci, aby si chránil hlavu. A byly to jen takové baráky, kde byly škvíry a kde to foukalo dovnitř.“

V Chrudimi ho pak lékaři „zázračně“ uzdravili a on se vrátil k řemeslu. Bránil se znárodnění své živnosti a i poté, co mu byla činnost zakázána a přišel o právo opatřovat zlatnické výrobky puncem, vyráběl dál – bez punců.

Aglaia mezitím dokončila základní vzdělání; měšťanku končila právě v době, kdy byl její otec „potrestán“ nástupem k PTP. Jako dcera živnostníka nesměla studovat gymnázium, kam odešly její kamarádky. Zůstala tedy zprvu doma, starala se v době otcovy nepřítomnosti o mladší sourozence a finančně rodině vypomáhala brigádami. Začala se ale věnovat také divadlu, spolu se sestrou Consuelou hrála v ochotnickém souboru Mladá garda závodního klubu ROH Transporta Chrudim. V tomto podniku později získala zaměstnání na kancelářské pozici. V jeho ochotnickém spolku hrála třeba postavu Širín ve hře Legenda o lásce, s níž soubor zvítězil v jakési soutěži lidové tvořivosti. „Tam mě viděla paní profesorka Rektorisová z DAMU a navrhla mi, abych šla dělat zkoušky,“ vypráví, jak se stalo, že se v roce 1955 hned napoprvé dostala na DAMU, byť jí chyběla maturita.

Chodila do čtvrtého ročníku, když byl v roce 1959 její otec zatčen. Někdo ho zřejmě udal, že dál provozuje svou živnost. „Naši mi to neřekli, protože jsem měla před závěrečnými zkouškami, tak mě nechtěli rozrušovat. To se u nás dělalo a mně to vždycky strašně míchalo – že se věci neřekly.“ O zatčení svého tatínka se tak dozvěděla až od funkcionářů na DAMU. „Nahnali mě do kanceláře a zkoumali, jestli jsem měla právo na stipendium.“

Závěrečnými zkouškami nicméně úspěšně prošla. Brzy poté natočila pohádku O medvědu Ondřejovi a nastoupila do stálého angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Soudního procesu, od něhož její otec odešel s tříapůlletým nepodmíněným trestem, se neúčastnila a nikdy svého otce v kriminále nenavštívila. „Já jsem si snad opravdu myslela, že táta něco udělal,“ přiznává po letech. „Napsala jsem tatínkovi strašný dopis. Jako že si tu vinu odsedí – a takový krávoviny! Když se vrátil, nikdy jsme o tom nemluvili. Dodneška se za to nepředstavitelně stydím. Takovej stupidní dopis! Ta propaganda zblbla i mě, která vlastně komunismus odskákala.“

To říká Aglaia Morávková přesto, že jim soud vedle auta odejmul i dům – museli pak za něj platit nájem, aby v něm mohli zůstat – a Státní bezpečnost u nich v rámci domovních prohlídek doslova rabovala. „Ukradli všechno, co mohli, i pruty na ryby. Auto, barák. Všechny rodinné šperky zmizely. Tatínek mi jednou dal k narozeninám náhrdelník se smaragdy – to všechno ukradli. Sestra měla na poličce položené hodinky – i ty ukradli.“ Aglaiina sestra Consuela, také nadějná herečka, se na DAMU vzhledem k rodinné situaci již nedostala.

Ferdinand Morávek byl vězněn v Mimoni a zejména ve Valdicích. V kriminále onemocněl se žaludkem, takže mu nakonec museli dvě třetiny žaludku odoperovat. Propuštěn byl v září 1962 a poté směl pracovat jen v nemocniční spalovně.

Neměli jsme možnost se vrátit

V té době již Aglaia působila v Městských divadlech pražských. Tam poznala scénografa a jevištního výtvarníka Jindřicha Duška, za něhož se v prosinci 1963 provdala, a následujícího roku se jim narodil syn.

Sovětská invaze v srpnu 1968 je zastihla na chatě u Chrudimi, další dny trávili v Chrudimi u Aglaiiných rodičů. Tam padlo rozhodnutí, že z Československa odejdou. „Jindřich prohlásil, že tu nezůstaneme. Protože jeho rodina byla taky od komunistů pronásledovaná. A bylo jisté, že kluk by se nikdy nedostal na školu, když jsme měli tohle za sebou.“

Aglaiin manžel Jindřich Dušek spolupracoval s divadelním režisérem Alfrédem Radokem a mimo jiné scénograficky připravoval hru Misantrop, již měl Radok pohostinsky režírovat v divadle Folkteatern ve švédském Göteborgu. Premiéra hry byla přichystána na podzim 1968, Dušek na ni odjel spolu s Radokem a Aglaia se synem přijeli vlakem za ním. Obě rodiny, Duškovi-Morávkovi i Radokovi, už ve Švédsku zůstaly. „Když jsme do Švédska dojeli, hned jsme dostali dopis, že nás pan ředitel Ornest propouští,“ dodává Aglaia. Tehdejší ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest měl již tehdy s komunisty vlastní potíže: „Asi se bál. Takže my jsme vlastně ani neměli možnost se vrátit.“

Začátky v nové zemi nebyly snadné. Pronajali si byt nejprve v Göteborgu, základní nábytek si vypůjčili z divadla. Po pár měsících za nimi přijela i manželova matka Marie Dušková, zatímco Aglaiina sestra Consuela později emigrovala do Ameriky. Příbuzné, kteří zůstali v Československu, vyslýchala Státní bezpečnost.

Každé dva až tři roky se Duškovi-Morávkovi stěhovali za různými divadly – nejdřív z Göteborgu do Smålandu, poté do Stockholmu a znovu do Göteborgu. Manžel, který v Praze vyučoval scénografii na DAMU, se pokoušel učit i ve Švédsku, neunesl prý ale až příliš rovnostářské poměry ve stockholmském divadelním institutu, kde sami studenti rozhodovali o tom, co se chtějí učit.

Aglaia Morávková si v Göteborgu udělala kurz ošetřovatelky dětí ve školce. Příležitostně vyučovala také češtinu pro děti emigrantů ve školách a školkách. Do Československa se poprvé podívali až po sametové revoluci – Jindřich se tehdy po dvaadvaceli letech znovu uviděl se svou sestrou, jež pár měsíců poté zemřela. On sám zemřel v dubnu 1991 ve svých dvaašedesáti letech. V době, kdy Aglaia ovdověla, přišla zároveň o práci a těžce se domáhala penze. Od té doby žije sama v Göteborgu.