Aglaia Morávková

„On už nesměl vyrábět, protože to se posílalo, to se dávaly puncy na výrobky, že je to pravé zlato, že jo. A on už nesměl vyrábět. Ale on vyráběl – bez punců, pro lidi. A nějaký dědek k němu chodil sedat do obchodu, to bylo na náměstí, si pronajímal místnost, tatínek, teď tam mají nějaké umělecké předměty nebo co. A chodíval tam sedat a zřejmě, prostě to byl špion, no.“

„Ale zážitek hrozný na konci války, když potom vyhazovali Němce z republiky. Tak tam v jednom hostinci nějak byla taková skupina, kterou posílali pryč. A maminka zjistila, jak je to hrozné. Tam bylo nějaké nemocné miminko, tak maminka přinesla oblečení a fusak, prostě se snažila pomoct. A ten hrozný zážitek: my jsme měli u nás… maminka potom mívala služebné, protože odjížděla a nechtěla, abychom byli pořád sami. Anebo vyučovala doma, měla Tanzsaal a vyučovala doma. Tak jsme měli služebnou, která mamince pomáhala. Většinou ji okrádaly, protože maminka měla do těch tanečních všelijaké róby a hedvábné punčochy, tak to jí vždycky ukradly. A tohleto byla Němka, tedy mluvila česky, protože jinak bych jí byla nerozuměla. A oni ji chtěli prostě… Nechali ji pomáhat mamince nějaký čas a pak, že už ji tedy odlifrují. Já jsem to poslouchala všechno a strašně jsem se zlobila na rodiče, že si ji nenechali, že ji nezachránili. A ona strašně plakala a prosila naše, aby si ji nechali jako služku. Ale odvlekli ji potom.“ („Nechtěli si ji nechat, rodiče?“) „Asi to nešlo. Asi to nešlo, prostě ty Němce oni lifrovali pryč a asi to nešlo.“