Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Morávek (* 1942)

• narozen 24. května 1942 v Pardubicích

• dětství prožil v hájovně v Jaroslavi

• jeho otec se účastnil bojů u Dunkerque, kde padl

• kvůli otcově působení v západní armádě měl problém s přijetím na školu

• nakonec vystudoval lesnickou střední i vysokou školu

• během sametové revoluce se angažoval v Občanském fóru

• v 90. letech ředitelem odboru lesního hospodářství na ministerstvu

• v roce 2024 žil nedaleko Havlíčkova Brodu

Většina přeběhla k partyzánům 

František Morávek se narodil 24. května 1942 v Pardubicích, ale vyrůstal v hájence svého dědečka v Jaroslavi u Vysokého Mýta. Pamětníkův otec František Morávek starší sloužil u československé armády. Z té byl v roce 1939, po obsazení Československa Německem, propuštěn a následujícího dne přeřazen k protektorátnímu vládnímu vojsku. Jednoho z jeho bratrů nacisté uvěznili v koncentračním táboře. V květnu 1944 byl vyslán bojovat do Itálie proti partyzánům[1]. „Většina těch Čechoslováků přeběhla právě k těm partyzánům a od nich se pak dostala do Francie na západní frontu.“ 

František Morávek starší několik měsíců po svém příjezdu do Itálie přešel spolu s dalšími 28 českými vojáky k partyzánům a odešel do Švýcarska. Tam byl krátce internován a následně se dostal do Francie a odtud lodí Highland Princess do Velké Británie. Tam se stal součástí Náhradního tělesa československé armády v Southend-on-Sea a získal hodnost rotného. V lednu byl odeslán na frontu k Dunkerque a v dubnu 1945 ve Francii v boji zemřel[2]. „Když mi byly tři roky, tak otec padl,“ upřesňuje pamětník.

Nic jiného než les jsem si nedovedl představit

Nedlouho po tatínkově smrti nastal konec války. V hájence, kde žil František Morávek s matkou a dědou, se ubytovali ruští vojáci. „My jsme měli na hájence dva domy, a když přišli Rusové, tak jsme ten náš dům opustili a šli jsme vedle k dědovi a v našem domě bydleli Rusové,“ vypráví pamětník. Vzpomíná si také, že se k němu důstojníci chovali hezky a dávali mu dárky, on se jich ale bál. Z Francie přišel rodině úmrtní list Františka Morávka staršího a věděli, kde je pohřbený. Maminka synovi sdělovala informace o jeho otci postupně. „Vždycky mě uklidňovala, že se na ten tátův hrob pojedeme podívat,“ říká pamětník.

František Morávek  si svého otce nepamatuje a v útlém dětství ho nejvíce ovlivnil dědeček, který působil jako hajný v Jaroslavi a rodina nějakou dobu bydlela s ním v hájence. „Bylo to ve velice hezkém prostředí, to ve mně zanechalo následky, že jsem se věnoval lesnictví,“ vysvětluje pamětník. Jeho život byl tak od narození spojen s lesem a už odmala věděl, že se chce zkoumání lesa věnovat profesně. „Vyrůstal jsem na té hájence a nic jiného než les jsem si ani nedovedl představit.“ Jeho maminka pracovala jako dělnice v lesním hospodářství. „Chodil jsem s mámou třeba do lesa sázet topoly.“

Utekl jsem k dědovi

Krásný život v hájence však skončil po začátku komunistického režimu. Hájenka byla služební bydlení a děda přišel o místo hajného. Rodina se musela vystěhovat a František Morávek vzpomíná, že se stěhovali k nějaké starší paní, protože neměli jiné bydlení. Mezitím si maminka našla nového partnera a provdala se. Její nový muž byl holič a o svůj podnik přišel také po roce 1948. 

S novým manželem měla maminka dvě dcery. František Morávek neměl nic proti svému otčímovi, ale celá situace s novou rodinou pro něj byla náročná. „Musím říct, že na to dětství nevzpomínám moc rád. Ty děti byly jeho, já jsem jeho nebyl, a pak jsem utekl k dědovi a bydlel jsem nějakou dobu u něj,“ vypráví. Dědeček žil po vystěhování z hájenky v obci Dolní Roveň a jeden školní rok dokonce pamětník absolvoval tam. 

První otázka vždycky byla, jak se táta dostal na západní frontu

Kvůli tomu, že jeho otec bojoval na západní frontě, měl František Morávek velké problémy dostat se na střední školu. „Kamkoliv jsem se dostal na školu, tak první otázka byla, jak se táta dostal na západní frontu… Tehdy, kdo nebyl na východní frontě, tak to bylo špatné.“ Díky kontaktům a výzvám přímo na ministerstvo se nakonec povedlo, že František Morávek nastoupil na střední lesnickou školu v Trutnově. „Začal jsem žít, až když jsem odešel na střední školu.“

Po maturitě pracoval František Morávek jako hajný a technik ve Světlé nad Sázavou a poté nastoupil na Lesnickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně, kde žil na koleji. „Jednou jsem se učil na zkoušky a nemohl jsem se soustředit, protože tam byl hrozný hluk, tak jsem vyhodil pojistky a byl klid,“ usmívá se pamětník.

Lesnictví je nejkrásnější povolání

Po vysoké škole měl sen se věnovat učení na lesnických školách, ale z kádrových důvodů ho ke studentům nepustili. V Brně se seznámil se svou budoucí ženou, která pocházela ze Světlé nad Sázavou, a proto se rozhodli žít v Posázaví. Manželům se narodily tři děti. 

František Morávek vystřídal snad všechny profese spojené s lesnictvím. „Lesnictví je podle mě nejkrásnější povolání, pohybujete se v té přírodě a poznáváte celý ten koloběh,“ vysvětluje pamětník. Postupně se stal oblastním inspektorem v Havlíčkově Brodě a po sametové revoluci dokonce ředitelem odboru lesního hospodářství na ministerstvu. „Zajímala mě ochrana lesů, zejména před hmyzími škůdci.“

V době pražského jara v roce 1968 pracoval v Hradci Králové v Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů. „Zapojoval jsem se do toho veškerého hnutí, co bylo. Vyvěšovali jsme plakáty, zúčastnili jsme se různých akcí. Probíhaly i rozhovory s tehdejšími pamětníky, kde jsme se dozvídali zajímavé věci,“ říká. Po zmaření naděje pražského jara invazí v srpnu 1968 se František Morávek věnoval své kariéře. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. 

V poslední chvíli jsem cuknul

Sametovou revoluci v roce 1989 vítal s nadšením a hned se zapojil do Občanského fóra v Ledči nad Sázavou, byl dokonce pozván do lesnické sekce koordinačního centra Občanského fóra v Praze. Jeho úkolem bylo objíždět podniky v republice. „Vyzývali jsme je, aby se hospodařilo tak, jak se hospodařit má, a ne podle toho, co zrovna potřebuje dřevozpracující průmysl.“ Pomáhal s budováním papírenského průmyslu, který zpracovává slabou hmotu a dává tak prostor k správnému vychovávání lesa. Na ministerstvu se zúčastnil i privatizace lesů a zpětně říká, že od toho měl jiná očekávání.

V rámci své práce navštívil František Morávek i Spojené státy, konkrétně New Hampshire, kde s místním profesorem cestoval po lesích a zkoumal, jak vedou lesnictví Američané. „Važte si toho, že žijete ve svobodné zemi, a dělejte vše proto, aby se tato země nikdy nedostala do područí jiné mocnosti.“

František Morávek měl celý život v plánu, že se s maminkou zajedou podívat na otcův hrob do Francie. Během komunistického režimu bylo pro ně vycestování na Západ nemožné. Když už ta možnost byla, tak František Morávek cestu naplánoval, ale maminka byla v tu dobu už ve vysokém věku, proto nakonec cestu neuskutečnili. „Musím říct, že v poslední chvíli jsem cuknul, protože jsem se bál, aby to nakonec nebyl její konec, až tam bude,“ vysvětluje pamětník. On sám se k otcovu hrobu vypravil a byl z toho velmi dojatý. Jeho otec byl nadšený filatelista a Františku Morávkovi po něm zůstala velká sbírka známek. V jeho zálibě dodnes pokračuje. V roce 2024 žil František Morávek u Havlíčkova Brodu.

 

 

 

[1] https://rotanazdar.cz/?p=8428&lang=cs

[2] https://rotanazdar.cz/?p=8428&lang=cs