„Ti majetnější už dostávali obsílky, že se mají v určitou dobu dostavit s celou rodinou na nádraží do Rovna. S sebou mohli mít každý padesát kilo nebo tak něco. Nevědělo se, kam mají jet, ale vědělo se, že je to gulag. A ten, kdo tam jel, se už nikdy nenavrátil. Vím, že soused u nás ve vesnici měl štěstí. Byl majetnější, měl velký statek. Dostal obsílku, že se má v pondělí dostavit na nádraží do Rovna. A v pátek večer napadlo Německo Sovětský svaz. Takže pro některé lidi znamenalo to, že Německo napadlo 22. června 1941 Sovětský svaz, záchranu života. Co si budeme říkat. Tak to tenkrát bylo. Hitler, když někoho poslal do koncentračního tábora, napsal, že návrat je nežádoucí. Stalin nemusel nic psát, protože se stejně nikdo nevrátil. Tak to tam asi bylo.“
„Někdo si mohl vzít dokonce i koně. Někdo si vzal krávu. A co se ještě bralo? I zemědělské stroje. I když nevím, na co brali pluhy, saně a takové věci, jak ti lidé uvažovali. Braly se peřiny a nejnutnější věci spíše do kuchyně. Samozřejmě obilí, sádlo muselo být, máslo. Zásoby na cestu." - "A co vy jste brali? Vzali jste si třeba koníka?" - "Ne. Taťka řekl, že nic nebudeme brát. Protože už se vědělo, kam asi přijedeme, co tady asi budeme mít. A to byly taky starosti - starat se o koně a krmení během tak dlouhé cesty. Jeli jsme asi tři týdny! Takže od toho se upustilo. Krávy, koně, nábytek, to všechno se prodalo Ukrajincům. A za to, že se jim to prodalo nebo dalo, tak nás pak odvezli povozy na nádraží do Rovna, protože jsme už neměli ani ty koně.“
„Už tam nebylo bezpečně a už se zakládaly kolchozy a sovchozy. Ale protože jsme byli na té západní Ukrajině, tak k nám přímo se to ještě nedostalo. Na Velkém Špakově jsme všichni hospodařili soukromě. Ale už to nebylo ono. Podmínky už nebyly dobré a pořád se strašilo s kolchozy. A věděli jsme, jak to vypadá dál na východě. Aby tam lidi dostali do kolchozů, tak jim všechno sebrali. Vím, že nedaleko od nás vozili obilí na hromady a nechali to tam hnít. To byl způsob, jak Ukrajince vyhladovět a přinutit je, aby do toho kolchozu šli. K nám se to díky bohu nedostalo.“
"Nejdříve jsme nemohli pochopit, že tady k něčemu takovému může dojít. Myslím si, že i Gottwald dokonce říkal, že nic takového u nás nebude. V okolních vesnicích se pak už zakládala družstva. S námi by dost těžko něco dělali. Přesvědčit nás, abychom šli do nějakého družstva, na to Volyňáci nebyli zvyklí. Oni to znali, jak je to v Rusku a jak to tam dopadlo s kolchozy, tak se tomu bránili zuby nehty. Ale jednou to skončit muselo. V roce 1958 celý okres zabraly státní statky. Měli jsme jít pracovat, tedy spíše rodiče, na statek, který byl od nás asi kilometr. Takoví staří sedláci, kterým je padesát šedesát roků, by měli jít pracovat do státního statku, aby jim někdo poroučel? To pro ně nebylo, na to nebyli zvyklí. Byli to vlastní páni. A co se nakonec stalo? Celá vesnice se rozešla, nebo spíše odstěhovala."
„To byl volyňský život! To byl život jako ve Velkém Špakově, akorát že tam byl nebezpečný, a v Krtíně byl bezpečný. Dovedete si představit deset volyňských rodin? A všecko, co bylo na Volyni, se tam udržovalo. Všechny svátky. Třeba pouť. Ta, co byla ve Velkém Špakově, byla v Krtíně. Svatodušní svátky, úplně všechno. Klekání a malá kaplička. Poledne zvonila babička. Když už potom nemohla, tak jsem to dělal já, protože jsem to měl nejblíž."
„Začalo se hospodařit špatně. Proč? Ten rok 1947 byl snad nejsušší, jaký pamatuji během našeho života v Čechách. Sucho, sucho, úroda špatná. Nebylo ani krmení pro zvířata. Těžko se to snášelo. Na Volyni jsme byli zvyklí úplně na něco jiného. Tam pršelo, byla dobrá půda. Nějak jsme to ale přežili a další roky byly už lepší. Oproti Volyni byla půda v západních Čechách dost kamenitá. Nebylo to ono. A úroda nikdy nebyla tak dobrá jako na Volyni.“
Jaroslav Moravec se narodil 11. listopadu 1934 ve Velkém Špakově na Volyni, dnes součásti Ukrajiny. Rodina patřila k tamní komunitě volyňských Čechů. Zažil sovětskou anexi Volyně po vypuknutí druhé světové války v roce 1939, nacistickou okupaci a poté opětovnou nadvládu stalinského Sovětského svazu. Jeho otec Josef Moravec se roku 1944 přihlásil v Rovně k 1. československé samostatné brigádě, která bojovala po boku Rudé armády proti nacistickému vojsku. Přežil boje u Dukly, dostal se až do Prahy. Roku 1947 se rodina v rámci reemigrace volyňských Čechů přestěhovala do Československa. Společně s dalšími krajany a příbuznými z Volyně dostali statky po vyhnaných Němcích v osadě Krtín v západočeském pohraničí. Až do roku 1958 zde soukromě hospodařili a udržovali zvyky z Volyně. Poté, co hospodářství zabral státní statek, přesídlili na severní Moravu do osady Butovice u Studénky. Jaroslav Moravec nastoupil ve fulnecké továrně na pračky Romo, kde se vypracoval z obyčejného dělníka na člena vývojového týmu. Působil v Českém svazu bojovníků za svobodu a ve Sdružení Čechů z Volyně. V roce 2020 žil ve Fulneku. Jaroslav Moravec zemřel 9. února 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
