Tatiana Moravec Gard

„Pak jsme dojely k polským hranicím. Tam jsme se ubytovaly v malém hotelu, kde pro nás přišla naše průvodkyně, která nás měla vést přes hranice. Tak jsme druhý den vyšly. Šly jsme lesem. Podařilo se nám, odvedla nás až k takové palouce, kde nám řekla: Tady na druhé straně této palouky je Polsko, tak tam musíte jít. Německé stráže tam nemohou, protože to je no man´s land, ale můžou střílet. No, tak jsme přeběhly tu louku a bezpečně jsme se dostaly do polské celní stanice, kde na nás čekali, protože věděli, že se budeme snažit dostat ven. Nabídli nám vodku, což jsme odmítly, tak nám dali čaj nebo vodu, abychom si trošku odpočinuly. Pak nám dali průvodce, který s námi jel vlakem do Varšavy. My jsme nikdo nemluvily polsky, ale nějak jsme se dostaly do Varšavy. Přihlásily jsme se do československého vyslanectví, které bylo pořád v československých rukou, nepředali ho nijak. Tam jsme se přihlásily a pak skupiny těch druhých rodin, členů otcovy skupiny, ty se taky bezpečně dostaly do Polska, pak jsme společně všichni jeli vlakem do přístavu a pak lodí do Anglie.“

„V Anglii jsme přežili válku. Nejdřív jsme bydleli v Londýně, ale když bombardování bylo dost těžké, anglická vláda nám dala k dispozici velký dům v Buckinghamshiru. To bylo blízko, kde prezident Beneš taky žil, takže otec mohl s ním mluvit a dávat mu zprávy, které potřeboval.“

„Otec jednoho dne řekl, že pojede na služební cestu na Moravu. Ráno pro něj přijel šofér a odjeli. Potom k večeru přišel šofér k nám a řekl – tak pan plukovník je v bezpečí. On i několik jeho spolupracovníků odletěli do Anglie. A až bude na vás čas, já vás taky odvezu, kam budete potřebovat. V novinách pak ráno byl obrázek lidí z otcovy skupiny v anglickém hotelu, kde se ubytovali, tak jsme byly v klidu, že je v bezpečí, že je v pořádku. Pak k nám přišel policista, český, a říkal, že mu musíme odevzdat naše cestovní pasy, že kdybychom to nedaly, že přijde gestapo a to bude trochu horší. No, my jsme ty pasy neměly, ale měl je jeden důstojník z otcovy skupiny, který zůstal v Praze. Tak jsem k němu šla a řekla, co se stalo. On mně ty pasy dal a řekl, abych se nestarala, že to zařídí. Potom jsme měly přejít polské hranice pěšky. Nebylo času na stýskání kvůli té situaci, jaká byla. Otcův šofér nám nejdřív odvezl naše věci do Čáslavi, kde byl náš strýc. Tam jsme nechaly svého psa a kufr, který prý někdo potom dodá do Francie nebo kde budem, což se mimochodem nikdy nestalo.“