Jaroslava Mokrá

„Ty levičáci proti mně strašně brojili. Dokonce doktor Štrougal říkal tomu mému šéfovi: ‚Prosím tě, co to tam máš za holku, že proti ní všichni tak štvou?‘ A on říkal: ‚Víš, co to je za holku? Ta byla za okupace tři roky vězněná.‘ A řekl mu, o co se jedná. A od té doby mě předseda vlády taky podpořil. Jinak proti mně brojili, protože jsem měla muže vyloučeného z partaje." - "Vy jste neuvažovala odejít ze strany?" - "Neuvažovala. Protože já jsem pořád věřila, že ten obrodný proces KSČ nastane.“

„No a tak jsme se ocitly na Jenerálce, tam sváželi nás, děti účastníků... My jsme byli s Vláďou jedni z prvních a Vláďa, protože mu byly čtyři roky, tak pořád plakal, tak já ho musela nosit na zádech, aby nebrečel, jak se bál. Tam jsme byli něco přes rok, pak nás převezli do Svatobořic u Kyjova a odtud nás vezli zase někam... Někdo říkal, že nás vezli do plynu, když na Moravu přišla fronta. Tak nás nacpali do vlaku a vezli nás a nechali nás v Plané nad Lužnicí, kde byl pracovní tábor, a tam jsme zůstali asi měsíc nebo dva, až do doby, než došlo k osvobození a přijeli si pro nás naši příbuzní.“

„Když nás převáželi ze Svatobořic – když přišla fronta – tak nás nejdříve zavezli do Brna, tam nás naložili do vlaku a jeli jsme... Říká se, že nás vezli do plynu, ale že už nás nedovezli. Když nás vezli tím vlakem, vyhodila jsem z vlaku dopis, že nás vezou pryč, ale že nevíme kam. A ten dopis babičce došel. A nás nechali v Plané nad Lužnicí. Byl tam takovej hroznej tábor, samá blecha, samá veš, byla to hrůza hrůzoucí. Voda tam nebyla, byla špatná. Tatínkova sestra Tonička a jeho bratr Václav nás v Plané nad Lužnicí navštívili. A ten strýc Smrž se obrátil na velitele toho tábora a říkal – prosím, to vím jen z vyprávění – říkal mu, že už to mají stejně prohrané, tak aby si nás, mě a bratra Vláďu, mohl odvézt. Velitel ho prosil, aby to nedělal, že by z toho měl strašnej malér.“

„Na té Jenerálce měla nad námi dozor německá sestra, jmenovala se Karolina Galla a mluvila strašně špatně česky. Pak tam byla ještě jedna, taky Němka, ale ta rozuměla dobře česky. My jsme si z ní dělali legraci a dělali jsme jí naschvály, a ona když se rozčilovala, říkala: ‚Já se s vámi rozčilovat nebudu, zavolám na gestapo, ať si vás odvezou, já tohle nemám zapotřebí.‘ Říkala to blbě česky a my jsme se tomu chechtali. A protože nás tam hlídali čeští strážníci, tak ten jeden říkal, ať neblbneme, ať nezlobíme, že jestli nás ta Němka nechá gestapem odvézt, že nás odvezou do Svatobořic a odtud že se nevrátíme. No a tak si představte, že když jsme přijeli do těch Svatobořic – když nás tam odvezli – to bylo někdy kolem dvou hodin v noci, tak jsme vystoupili z autobusu a přečetli jsme si v němčině: Internační tábor Svatobořice, tak jak se nám zatajil dech...“

„Ještě jsem neřekla, že jako malá holka jsem strašně ráda jezdila na kole. Měli jsme jenom pánské kolo a já jsem na něm rajtovala jako drak. A najednou to kolo z domu zmizelo a já jsem se pořád vyptávala, kde to kolo je. Nedověděla jsem se to. Až když jsem nosila tetě Khodlové v bandičce mléko, protože my jsme za protektorátu měli větší příděl na děti, tak jsem nosila mléko tetě Khodlové. Ona mě nikdy nepustila dovnitř. Ale já jsem zahlédla škvírou, že tam ty kluci seděli u stolu, a tak jsem přišla domů a řekla jsem mamince: ‚Já už vím, kde to kolo je. Táta ho půjčil těm klukům, co jsou u tety Khodlové.‘ Tak si umíte představit, jak se maminka vyděsila. Říkala mi: ‚Nikdy nikomu nesmíš nic o tom říct.‘ A já jsem to dodržela.“

„Ty ostatní děti, co tam byly s námi, jely společně do Prahy. My jsme jeli sólo, ale ony jely společně do Prahy. A v rádiu hlásili: ‚Rodiče dětí, co byli zavření na Jenerálce a ve Svatobořicích, se vracejí tehdy a tehdy na hlavní nádraží.‘ A my jsme si mysleli, že tedy rodiče přijedou. Tak jsme tam čekali, příbuzní čekali u vlaků, a oni to spletli. Místo ‚děti, co byly zavřené‘, tak řekli ‚rodiče dětí, kteří byli zavření‘. To byla hrůza. Já jsem třeba šla ze školy a říkala jsem si: Třeba se maminka nebo tatínek vrátili a budou doma. Ale nedočkala jsem se jich." - "Jak jste se dověděla, co se s nimi stalo?" - "Příbuzní dostali úmrtní listy. Právě dneska je to výročí 24. října. Byla tam napsaná i hodina úmrtí. Taky jsem se byla podívat v Mauthausenu, tak nám ukazovali, jak je likvidovali. Měli si sami změřit výšku, postavit se k metru. A když si to přimáčkli nad hlavou, tak se zastřelili. Říkalo se, že ženy v plynu, ale to ne, naši ne...“