Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Mlynář (* 1938)

• narozen 10. října 1938 v Neratově

• válku i osvobození prožil v Kunvaldu

• po válce rodina přesídlila do Hrádku nad Nisou

• členem skautského oddílu

• studoval Střední sklářskou školu v Železném Brodě

• po maturitě nastoupil na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou

• nikdy nevstoupil do komunistické strany

• v letech normalizace čelil zákazům výstav

• umění se věnuje do dnešních dní jako sochař, malíř, šperkař a medailér

Miroslav Mlynář se narodil 10. října 1938 ve vesničce Neratov v Orlických horách, kde jeho otec Josef Mlynář pracoval jako příslušník Finanční stráže na hranicích s Polskem. V obci žilo asi padesát procent německého obyvatelstva, ale ve vzpomínkách pamětníkových rodičů bylo soužití velmi poklidné a Češi i Němci se nezřídka sešli u jednoho stolu v místním hostinci. V roce 1938 se ale situace začala podle Josefa Mlynáře měnit a Hitlerův diktát začal v některých německých obyvatelích probouzet silné nacionalistické tendence a nenávist vůči Čechům. Otec pamětníkovi vyprávěl, že jedno odpoledne seděl se sousedem Helmutem u jednoho stolu u piva a hráli mariáš, a v noci ten samý Helmut střílel německou pistolí Mlynářovým do oken.

V roce 1939 po záboru Sudet se rodina přestěhovala do Kunvaldu, kde přečkala druhou světovou válku a odkud má Miroslav Mlynář i jedny z prvních vzpomínek. Nejsilnější z nich pochází asi z roku 1942, kdy si pamětník jako malý hoch hrál se svým kamarádem na písku před domem. Náhle se zvedl oblak prachu, bylo slyšet burácení motorů a po chvíli se z mračna vynořilo krásně naleštěné německé auto. Oba hochy nenapadlo nic lepšího než hodit směrem k vozidlu plnou lopatku písku. Auto okamžitě zastavilo a vystoupilo z něj několik na pohled vysoce postavených mužů, kteří zamířili do domu Mlynářových. „Tam proběhl rozhovor, že odebírají děti, že nás naloží do auta a že půjdeme do Německa na výchovu. Že tohleto si nesmí česká rodina dovolit. My jsme samozřejmě okamžitě věděli, že jsme udělali děsnej malér, ale to bylo rozhodnutí zlomku vteřiny. My jsme netušili, co jede, kdo jede a že z toho bude takovejhle konec,“ vzpomíná Miroslav Mlynář na vypjaté okamžiky. Po dlouhých desítkách minut vyšli Němci i s rodiči před dům, maminka plakala a otec promlouval plynnou němčinou s jedním z mužů. Rozhovoru pamětník nerozuměl, ale jeho tón se pozvolna uklidňoval, až jeden z Němců pouze mávl rukou, pokynul svým kolegům, aby nastoupili zpět do vozu, a odjeli. Oba hoši po tomto zážitku dostali samozřejmě řádně vyčiněno.

Tatínek byl v průběhu války odvelen na železnici do Plotišť u Hradce Králové, kde pracoval jako dozorce, a maminka zůstala s dětmi v Kunvaldu. Nechodila do práce, starala se o domácnost a jako vyučená švadlena hodně šila a opravovala oděvy nejen pro svoji rodinu, ale i pro lidi v okolí. Dědeček z otcovy strany byl rolníkem a Mlynářovým hodně pomáhal za války se zásobováním, kdy byl jinak velký nedostatek potravin.

Na konci války pamětník s kamarády prolézal opuštěné německé tanky a sledoval i příchod sovětských armád, které do vnitrozemí postupovaly, kromě jiného, i přes Orlické hory: „My jsme stáli, lidé z tý vesnice, když jsme slyšeli, že jede armáda, a přihlíželi jsme. A trvalo to tak šest, sedm hodin, nepřetržitě šel živej had, byli to vojáci – tři, někde až čtyři vedle sebe, drželi se někteří takhle těma loktama a spali! Pochodovali – a spali! A devadesát procent z nich byli někde obvázaný. […] A tohle kulhající a belhající se vojsko, tak to je ta vítězná sovětská armáda. A od té doby mám obrovskou úctu k těm osvoboditelům. Tohle byli skuteční osvoboditelé, to byli ti, kteří tam padali, nasazovali ty životy, nejedli celý dny, nespali. Svoje životy darovali nám!“ 

V roce 1945 se tatínek na chvíli vrátil k Finanční stráži, kde kromě jiného mohl i rozhodovat o tom, kdo z občanů německé národnosti bude odsunut a kdo může zůstat.  Po roce 1947 se rodina přestěhovala do Hrádku nad Nisou, kde Josef Mlynář získal umístěnku u tamní Finanční stráže, a po jejím zrušení přesel ke Sboru národní bezpečnosti (SNB). Opět se jednalo o pohraničí a i po odsunu německého obyvatelstva zde poměrně dost Němců mohlo zůstat a jeden z nich, Petr Mayer, se stal i jedním z nejlepších přátel Miroslava Mlynáře. „Ti Němci, kteří tam zůstali, ti byli výborný. Naopak to bylo obyvatelstvo, který bylo takový spořádanější než ti Češi. Protože ono se potom do těch okrajových zón státu stěhovali všelijací cestovatelé, kteří někde sehnali dům v pohraničí, ten vybrakovali, šli dál a zase se nastěhovali do dalšího a do dalšího. Takhle to chodilo po tý válce,“ končí Miroslav Mlynář vzpomínky na poválečné soužití s Němci v Hrádku.

Škola a první krůčky k umění

Ještě před odchodem do severních Čech začal pamětník v Kunvaldu navštěvovat základní školu a v docházce pak pokračoval i v Hrádku nad Nisou. Zde se stal také členem místního oddílu Junáka. Celá organizace byla však po roce 1948 zakázána, ale hrádecký klub tajně pokračoval. Vedl ho totiž jeden horník z místního dolu na lignit, který byl považován za jednoho z největších úderníků a díky tomu mu mnoho věcí prošlo. „Když se zjistilo, že vedoucím tajného Junáka je vynikající stachanovec, tak soudruzi řekli: ‚Jak tohle vyřešíme? Víte co! Zavřeme okna, dveře, nikde nic nevykládejte, prostě tady žádnej tajnej Junák nebyl. Nechte si to pro sebe. My ho potřebujeme mít dál jako vzornýho a úžasnýho stachanovce, pracovníka na dolech, a ne nějakýho, kdo někde selhal a pracuje v politickém podzemí,‘“ vzpomíná Miroslav Mlynář na zrušení hrádecké skautské organizace, při němž však díky jejímu vedoucímu nebyl nikdo potrestán.

V Hrádku nad Nisou se začalo projevovat i pamětníkovo umělecké nadání, v němž ho mimo jiné inspirovala i jeho teta. Ta sice nebyla profesionální umělkyní, ale už od školy velmi ráda tvořila a kreslila a ve volných chvílích k tomu pobízela i mladého Miroslava. Ten měl i velké štěstí na třídního učitele Kubína, který jeho výtvarný talent rozpoznal, na hodinách výtvarné výchovy s ním trávil mnoho času a jeho um se snažil dál rozvíjet.

Po ukončení základní školy v roce 1954 se pamětník přihlásil na Střední uměleckou školu v Praze, kam sice byl přijat, ale škola nakonec otevřela pouze jednu třídu namísto dvou a počty přijatých studentů se snížily. Těm, kteří složili úspěšně zkoušky, ale z kapacitních důvodů nemohli nastoupit, bylo nabídnuto studium na jiných uměleckých školách v republice, a tak se Miroslav Mlynář dostal na sklářskou školu v Železném Brodě, kterou vedl ředitel Libenský, který vyučoval i na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. „Nemohli jsme mít lepší výuku. Ti profesoři to brali jako životní poslání předat tý mladý generaci to, co oni získali v životě. Bili se za toho studenta,“ vzpomíná na skvělá léta na umělecké škole.

Po úspěšném absolvování střední sklářské školy nastoupil Miroslav Mlynář do výrobního družstva Znak na Malé Skále u Turnova a zaváděl zde výrobu skleněných kamejí. Po několika letech mu ředitel podniku nabídl tzv. závodní stipendium, a tak pamětník mohl pokračovat ve studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kam nastoupil do sochařské přípravky k profesoru Malejovskému.

Profesor byl, ostatně jako většina vysokoškolských pedagogů, v komunistické straně, ale na druhou stranu na něj Miroslav Mlynář vzpomíná jako na člověka s velmi silným občanským a lidským cítěním. Nejen že pamětníkovi půjčil své boty, když neměl vhodnou obuv na povinnou řepnou brigádu, ale později jako studentskému předsedovi ateliéru i osobně nabídl členství v Komunistické strany Československa (KSČ). To však nebyla vůbec příjemná situace. Pamětníkův otec z KSČ vystoupil a jenom fakt, že byl vyhlášeným a žádaným odborníkem na zbraně, zachránil jeho i celou rodinu před postihem. A kdyby nyní odmítl členství i Miroslav Mlynář, mohl by být okamžitě vyloučen ze školy: „‚Jo, tak ty, soudruhu, nesouhlasíš s naším programem? Tak to tu nemáš co dělat.‘ No a tak jsem říkal: ‚Pane profesore, heleďte se, já vám to řeknu na rovinu, já se na to necejtím. To je vážná věc, závazek velikej.‘ A na to on říkal: ‚Ne, to já chápu, nemusíte si s tím lámat hlavu. Až dozrajete, přijďte na mnou, za nikým jiným nechoďte, a já to všechno zařídím.‘ A nenaléhal na mě nikdy. Bylo to mezi námi takový tichý mlčení.“

Umělecká tvorba za komunismu

Miroslav Mlynář do KSČ skutečně nikdy nevstoupil. Z toho důvodu ale nemohl být později členem Svazu výtvarných umělců a setkal se i s dalšími těžkostmi, jako například se zákazy výstav. V roce 1973 byl i se svojí ženou, také umělkyní, pozván na prestižní výstavu v Síni bratří Čapků v Praze na Vinohradech. S manželkou připravili exponáty, byl již vydán i katalog, ale pouhý týden před zahájením se pamětník dozvěděl, že jejich výstava byla zakázána. Okamžitě se vydal do Svazu umělců za tajemníkem Černým, který v těchto záležitostech rozhodoval, a ten mu oznámil: „že tam máme samý abstraktní obrazy a objekty a šperk, to vůbec, to je prej nesocialistické, to se nemůže vystavovat“. Pamětníkova žena byla rozhodnutím natolik zdrcena, že se u ní rozvinuly deprese a až do konce života se léčila u mnoha odborníků.

I přesto se Miroslavu Mlynářovi podařilo prosadit svoji tvorbu nejen doma, ale také v zahraničí. Již na vysoké škole vytvořil pod vedením profesora Libenského v rámci závěrečné státní zkoušky unikátní medaili k 85. narozeninám Pabla Picassa, která putovala prostřednictvím československého kulturního atašé Adolfa Hoffmeistera přímo k samotnému mistrovi. Ten se mu snad i odvděčil o několik let později, když byl Miroslav Mlynář požádán, aby vytvořil medaili k 25. výročí Světové rady míru. Jako hlavní motiv se mu nejvíce líbila právě Picassova holubice míru, ale bez jeho svolení ji nemohl na reliéf medaile použít. K překvapení všech však pamětník povolení dostal a stal se nejspíše jediným evropským sochařem, který holubici mohl ztvárnil plasticky.

Po absolvování vysoké školy v roce 1966 se pamětník opět vrátil do družstva Znak, kde byl vázaný závodním stipendiem, a aby jej získal, musel přislíbit, že v podniku zůstane minimálně dalších deset let pracovat. Už jako jeho zaměstnanec dostal nabídku, aby vytvořil medaili k padesátému výročí Československa. I v uvolněné atmosféře Pražského jara roku 1968 ale dostal jasné instrukce – na medaili musí být srp a kladivo nebo minimálně sovětská hvězda, což se Miroslavu Mlynářovi nezamlouvalo a měl svoji vizi o podobě díla. Měl však štěstí, protože v ústředním výboru Národní fronty seděl mimo jiné i prvorepublikový umělec Jaroslav Puchmertl, který před vládními zmocněnci pamětníkův záměr obhájil, a medaile šla do ražby opravdu bez socialistických symbolů, a naopak s dívkou symbolizující republiku, s trikolorou ve vlasech.

Pro Mezinárodní festival vědeckého a technického filmu Techfilm v Pardubicích také deset let vytvářel Miroslav Mlynář plastiky jako ceny pro vítěze jednotlivých kategorií. Když však chtěl některá díla vystavit v Československu, tak nemohl. „‚Tak já prezentuju stát těmato plastikama, to můžu, a doma je nemůžu vystavit?‘ – ‚No, soudruhu, to musíš vyřešit jinak. Vystavuj si je ve světě, ale doma ne,‘“ dostalo se pamětníkovi strohého vysvětlení.

Umělecký život po sametové revoluci

Rok 1989 neznamenal pro Miroslava Mlynáře zásadní obrat v jeho tvorbě. Po odchodu z družstva Znak v sedmdesátých letech se stal umělcem na volné noze a jeho produkce nebyla nikým a ničím svázaná. Avšak možnost výstav byla značně závislá na libovůli komunistických orgánů, což se po revoluci změnilo, a konečně mohl tvořit s vědomím, že jeho artefakty spatří světlo světa. Obrovské nadšení v něm ale vzbudila také možnost konečně vycestovat na Západ, kam do té doby mohla putovat pouze jeho díla.

Ihned po revoluci dostal pamětník nabídku od jedné nově vznikající galerie na vytvoření medaile ke zvolení Václava Havla prezidentem. „Já jsem musel udělat ten návrh asi za dva dny, takže to byl fofr. A skutečně byla vytvořená, vyražená a UMPRUM muzeum ji taky prodávalo. To je taky jedna z věcí, která mě těší, že se to tehdy stihlo,“ líčí pamětník cestu k úplně první medaili, která byla v souvislosti s Václavem Havlem vyrobena, a to pouhých několik dní po jeho zvolení.

V devadesátých letech byl pak Miroslav Mlynář vyzván, aby vyučoval na vysoké škole v Ústí nad Labem. To však z časových důvodů odmítl. Působil a stále působí v několika uměleckých výborech, jejichž prostřednictvím se snaží své zkušenosti předávat dál. Do dnešních dní pokračuje v tvorbě, a to jako sochař, malíř, šperkař a medailér. Z prvního manželství s Marií Zelingerovou má dvě děti, dceru Barboru a syna Petra, který šel ve stopách svého otce a působí jako sochař a restaurátor a s otcem velmi často své umělecké počiny konzultuje.