Miroslav Mlynář

„Tak já jsem tam přišel a já jsem si opravdu myslel, že to je nějaký nedorozumění. Tak jsem si tam sedl a tak trošku s takovým polohumorem jsem říkal: ‚Tak co na mě máte, co se to děje, co se to stalo? My máme hotovou výstavu, a teď dostanu takovouhle zprávu.‘ A on na mě takhle kouká, to byl pán, takovej trošku při těle, měl kšandy. To si pamatuju, jak teď ho vidím, tak těma palcema drží ty kšandy, takhle si je péroval a říkal: ‚Soudruhu, to ale není žádná legrace!‘ A já jsem říkal: ‚No to asi ne, no.‘ Ale furt jsem si myslel, že to je nějaký nedorozumění. A já jsem říkal: ‚A jako v čem je problém?‘ – ‚No, soudruhu, víš, jaká je doba? A vy tam vystavujete takovou abstrakci!‘ A teď jsem zase koukal já. Jsem říkal: ‚Počkejte, jakou abstrakci?‘ Já jsem nebyl představitelem nějakýho výtvarnýho vyloženě abstraktního směru, já jsem ani neprovokoval nějak. Ono je totiž otázka, co to je abstrakce. To by se muselo rozebírat hodně doširoka. Tak říkám tomu tajemníkovi Černýmu: ‚No počkejte, kde jste viděl abstrakci?‘ – ‚No, tak například vaše žena – šperky! No to je nesocialistické!‘ No to jsem se zatvářil pobaveně teda, tak jsem se trošku rozesmál, on kamennou tvář a říkal: ‚No, no, no! No prostě to nejde!‘“

„A vždycky říkávali rodiče, že tam s Němci, s těmi sousedy, nebyly žádný problémy. Oni byli během tý první republiky přátelský a nějak se to nerozlišovalo, česká rodina, německá rodina. No jo, ale už koncem toho roku třicet osm vlivem právě těch slibů a toho líčení... on vlastně i ten Hitler šel lidem velice na ruku tím, že se stavěly silnice, stavěly se tratě, budovalo se ledacos. Byla velká zaměstnanost, lidi mu to často přičítali k dobru a někdy se nechali zlákat a začali věřit tomu, že budou mít jednou velkou vlast. To Hitler ještě neříkal, že vyvraždí půl Evropy. Ale už se ty věci tak nějak tušily a tatínek říkal: ‚No, a jak tady takhle sedíme, tady ten Helmut a tady ten druhej kamarád, tak večer....‘ o půl sedmý se končilo v té hospodě, chodilo se na večeře, protože večeře v těch rodinách se všude odehrávaly v sedm hodin. To tak dřív bylo, a když nepřišel na sedmou hodinu, třeba děti, že jsme nepřišly, tak už večeře nebyla. Prostě večeře se podává v sedm, jinak máš smůlu a tamhle máš chleba a namaž si ho marmeládou nebo něčím. No a tatínek říkal: ‚O půl sedmý jdeme domů...‘ a o půl jedenáctý ten Helmut, co seděl tady vedle něho při těch kartách, při tom přátelským rozhovoru, nám střílel německou armádní devítkou z protějšího břehu... my jsme bydleli na tom jednom břehu a z protějšího břehu za potokem nám střílel do oken.“