„Nejdřív jsem si to zjistila – dneska už je myslím mrtvý – u profesora Herforta na klinice, který mi řekl všechny příznaky žloutenky. V knihovně, v toxikologii jsem si našla, že takřka smrtelně jedovatá je kyselina pikrová, která dělá [nepravou] žloutenku. Ale že se s ní musí opatrně, protože to opravdu působí na játra a ten člověk může i zemřít. Protože jsem byla chemik, zjistila jsem, že kyselina citronová působí ohromné průjmy. Takže když se dá dohromady kyselina citronová s tou žloutenkou, jak jsem tomu říkala, tak ten člověk zežloutne, a nemůže jít do transportu. Třeba jako Žid. Strašně moc lidí nešlo do transportu, nevím kolik. Já jsem tu kyselinu pikrovou obstarávala, smíchala s kyselinou citronovou do takových balíčků a posílala jsem to ven. Jeden blbec, kterému jsem to taky poslala, to nějak nedostal. A já mu to poslala podruhé. A on mi na normálním koresponďáku napsal – možná, že to bylo dobře, že to nebylo napsané tajně – ,Prokristapána, kdy už to přijde? Já tady furt čekám a ještě jsem nic nedostal.‘ Tak jsem si říkala, ten kluk je tak blbý, že mu to nemůžu poslat. Protože jestli to někdo chytil, tak budu hned na ráně. Pak jsem mu to tedy neposlala, poslala jsem to někomu jinému s tím, aby mu to dal. Oni mě neznali. Takhle jsem to dělala. Byla jsem zaměstnaná ve výzkumném ústavu cukrovarnickém a tam byla ta pikrová i ta citronová. Byla tam veliká knihovna a v ní byly ty zabroušené flašky na chemikálie s tím vzorkem, takže jsem věděla, že to je správné. Tak jsem to prostě takhle posílala.”
„Pak jsem z té skupiny odešla. Řekla jsem, že mám malé dítě a že to nemůžu dělat. Odjela jsem z Prahy k tetě, která byla manželkou pana řídícího v Milovicích, což bylo hrozné, protože v Milovicích byl hlavní německý štáb. Já jsem šla do tamní školy s tím, že budu u tety, protože tam bylo aspoň mléko. Já jsem tu svou holku, kterou jste teď viděli, vůbec neměla čím krmit. Vařila jsem odvary, neměla jsem z čeho. Pak tu vesnici začali obsazovat Rusové, přišli do té školy a usadili se tam. Já jsem měla strach a musela jsem odtamtud zas odejít pryč. Ale než jsem odešla, aby to bylo po spravedlivu, jeden z těch Rusů přišel a přinesl mi snad dvoukilový pytel rýže. Což byl jediný odvar, který jsem té holce dávala, zředěný s mlékem. A dali mi ho Rusové – musím to říct, protože to tak bylo. Tu školu, kde byl strejda učitelem, si vzali a na její zahradě nechali žít všechny svoje koně. Němci, kteří byli v Milovicích, nemohli utíkat, protože na jedné straně byli Rusové a na druhé byli Češi, kteří je taky neměli rádi. Takže ti tam byli v takových kleštích. Jeden generál – myslím, že se jmenoval Koněv – pak přišel i s těmi koňmi do Prahy. Rusové se zachovali slušně, protože když mě tam viděli, tak řekli, že si zaberou jen ty učebny a byt, který měl strýc, mu nechali. Takže já jsem v tom bytě v Milovicích bydlela pohromadě s posádkou částečně ruskou a částečně německou. A čekala jsem v tomhle místě střetnutí, co se stane. Ono se kupodivu nestalo vůbec nic.“
„Přišla jsem s tím, že jsem na tom pracáku měla jednoho známého člověka – jmenoval se Mirek Lorenc. Ten mě vždycky říkal, kdy budou mít nábor [na totální nasazení], protože to šlo přes pracovní úřad. To bylo v Hybernské ulici. Je tam takový veliký dům s průchodem až někam na Senovážné náměstí k Jindřišské věži. Dalo se tam projít přes dvorky a tak. A ten Mirek mi řekl, že za totálně nasazeného je možné sehnat tzv. ersatzmanna, to znamená člověka, který tam půjde jako náhradník. Papíry a všechno k tomu totaleinsatzu pak dostal tenhle člověk. Ale sehnat ho, to byla strašná práce. Kdo by se hlásil do Německa, kde se opravdu válčilo? Já jsem si vymyslela takovou blbost. Když propouštěli vězně, chodila jsem kolem věznice na Pankráci. Vždycky jsem čekala, když někdo vyšel – nikdo neměl zaměstnání – a zeptala jsem se, jestli by nechtěl jít do Německa, odkud by spíš utekl. A já jsem takové lidi našla a našla jsem jich hodně – pět nebo šest, celou skupinu. Ti lidi do toho Německa šli a ti, kteří se vrátili, mi zase dávali prachy, abych mohla vyplatit ty další. Takže já jsem zas vyplatila ty, kteří byli oficiálně propuštění, ale bez místa. Lidi bez místa mohli Němci okamžitě zavřít, protože to nešlo, být bez místa. Takže za nějaké prachy se to podařilo. Kromě toho jsem já jako chemik uměla – a umím dodneška, i když to nedělám – udělat líh. Tak jsem si zdestilovala líh a do toho jsem dala voňavku, takovou kolínskou. Sbírala jsem skleničky a do nich jsem to rozlívala. A dávala jsem to jako úplatu těm lidem, protože kde bych vzala peníze. Tímhle způsobem se podpláceli lidi propuštění z kriminálu. Ti šli na rum jako včela na med, to bylo báječné. Takhle jsem se postarala o to, že řada slušných lidí se vůbec do toho totaleinsatzu nedostala.”
Jaryna Mlchová se narodila 26. února 1921 v Praze, kde prakticky strávila celý život. Jejím otcem byl básník a spisovatel Karel Krofta. Na konci třicátých let se přihlásila na střední průmyslovou školu chemickou v Liberci, po obsazení Sudet pokračovala ve studiu v Praze a po dokončení školy si ještě udělala maturitu na gymnáziu. Na začátku války se vdala a i s manželem se přidala k odbojové skupině v rámci Petičního výboru Věrni zůstaneme, kde organizovala posílání potravinových balíčků do koncentračních táborů. Své profese využila při míchání chemikálií, které způsobovaly nepravou žloutenku a zachránily řadu lidí před transportem do koncentračních táborů. Když v posledních letech války začaly být tisíce lidí předvolávány k nuceným pracím v Německu, chodila na Pankrác přesvědčovat propuštěné vězně, aby se přihlásili namísto již vybraných lidí z odboje. Její byt byl několikrát prohledáván gestapem, žádné kompromitující materiály u ní ale nikdy neobjevili. Na konci války se Jaryně narodila dcera Jana, odešla proto z odbojové skupiny ke své tetě do Milovic. Zde zažila osvobození sovětskou armádou. Jaryna Mlchová zemřela 9. ledna roku 2017.
Dcera Jana Pilátová při jmenování profesorkou v Karolinu (druhá zleva), Jaryna Mlchová druhá zprava, vpravo syn Jaryny Mlchové Jan Mlch a vlevo její vnuk Zdeněk Pilát
Dcera Jana Pilátová při jmenování profesorkou v Karolinu (druhá zleva), Jaryna Mlchová druhá zprava, vpravo syn Jaryny Mlchové Jan Mlch a vlevo její vnuk Zdeněk Pilát
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
