Jaryna Mlchová

„Nejdřív jsem si to zjistila – dneska už je myslím mrtvý – u profesora Herforta na klinice, který mi řekl všechny příznaky žloutenky. V knihovně, v toxikologii jsem si našla, že takřka smrtelně jedovatá je kyselina pikrová, která dělá [nepravou] žloutenku. Ale že se s ní musí opatrně, protože to opravdu působí na játra a ten člověk může i zemřít. Protože jsem byla chemik, zjistila jsem, že kyselina citronová působí ohromné průjmy. Takže když se dá dohromady kyselina citronová s tou žloutenkou, jak jsem tomu říkala, tak ten člověk zežloutne, a nemůže jít do transportu. Třeba jako Žid. Strašně moc lidí nešlo do transportu, nevím kolik. Já jsem tu kyselinu pikrovou obstarávala, smíchala s kyselinou citronovou do takových balíčků a posílala jsem to ven. Jeden blbec, kterému jsem to taky poslala, to nějak nedostal. A já mu to poslala podruhé. A on mi na normálním koresponďáku napsal – možná, že to bylo dobře, že to nebylo napsané tajně – ,Prokristapána, kdy už to přijde? Já tady furt čekám a ještě jsem nic nedostal.‘ Tak jsem si říkala, ten kluk je tak blbý, že mu to nemůžu poslat. Protože jestli to někdo chytil, tak budu hned na ráně. Pak jsem mu to tedy neposlala, poslala jsem to někomu jinému s tím, aby mu to dal. Oni mě neznali. Takhle jsem to dělala. Byla jsem zaměstnaná ve výzkumném ústavu cukrovarnickém a tam byla ta pikrová i ta citronová. Byla tam veliká knihovna a v ní byly ty zabroušené flašky na chemikálie s tím vzorkem, takže jsem věděla, že to je správné. Tak jsem to prostě takhle posílala.”

„Pak jsem z té skupiny odešla. Řekla jsem, že mám malé dítě a že to nemůžu dělat. Odjela jsem z Prahy k tetě, která byla manželkou pana řídícího v Milovicích, což bylo hrozné, protože v Milovicích byl hlavní německý štáb. Já jsem šla do tamní školy s tím, že budu u tety, protože tam bylo aspoň mléko. Já jsem tu svou holku, kterou jste teď viděli, vůbec neměla čím krmit. Vařila jsem odvary, neměla jsem z čeho. Pak tu vesnici začali obsazovat Rusové, přišli do té školy a usadili se tam. Já jsem měla strach a musela jsem odtamtud zas odejít pryč. Ale než jsem odešla, aby to bylo po spravedlivu, jeden z těch Rusů přišel a přinesl mi snad dvoukilový pytel rýže. Což byl jediný odvar, který jsem té holce dávala, zředěný s mlékem. A dali mi ho Rusové – musím to říct, protože to tak bylo. Tu školu, kde byl strejda učitelem, si vzali a na její zahradě nechali žít všechny svoje koně. Němci, kteří byli v Milovicích, nemohli utíkat, protože na jedné straně byli Rusové a na druhé byli Češi, kteří je taky neměli rádi. Takže ti tam byli v takových kleštích. Jeden generál – myslím, že se jmenoval Koněv – pak přišel i s těmi koňmi do Prahy. Rusové se zachovali slušně, protože když mě tam viděli, tak řekli, že si zaberou jen ty učebny a byt, který měl strýc, mu nechali. Takže já jsem v tom bytě v Milovicích bydlela pohromadě s posádkou částečně ruskou a částečně německou. A čekala jsem v tomhle místě střetnutí, co se stane. Ono se kupodivu nestalo vůbec nic.“