Rajna Milunič Sopková

„To si pamatuju. Jsme bydleli ve vile v tom Záhřebu, teda ne jako sami ve vile, ale prostě v prvním patře jsme bydleli. A přišli stěhováci a začali stěhovat nábytek. Já jako dítě jsem nevěděla, co se děje, a to odstěhovali prostě na zahradu. Začalo pršet a já si pamatuju, že babička mě poslala k sousedům do přízemí, co bydleli, a ještě sestru, ještě Nevu, a vlastně Vlado a Marta, který byli větší, tak šli dva zase o patro výš k těm dalším sousedům, no. To si pamatuji jako dítě, že jsem to viděla, že dva vzali knihovnu, prostě naklonili všechny knihy, spadly prostě na zem a oni odnesli tu skříň ven a tam veškeré, ten nábytek, co byl čalouněný, nechali, prostě normálně pršelo. A babičky se ptali, kam to mají odvézt, a ona řekla: ‚Všechno to hoďte do Sávy,‘ což je ta hlavní řeka v Záhřebu. A pak vlastně se asi trošku uklidnila a domluvila se se svým synem, s tím Hannibalem, ten bydlel v Opatiji u moře a oni měli asi čtyřpokojovej byt, že nám jeden ten pokoj z těch bytů jako propůjčí.“

„Otec byl předválečný komunista, u nás v osmnácti letech vstoupil do komunistické strany, dokonce byl zavřený, nevím, jak dlouho. Cítil se jako komunista a matka taky převzala takovejhle světonázor a měla pocit, jako že ta spravedlivost by měla být podle tehdejších jejich jakoby idealistických představ. A vlastně, když válka skončila, tak oni dostali takový velice zasloužený, jako bojovníci proti fašismu dostali možnost stipendia do Ameriky na dva roky. Aby si tam vlastně udělali kontakty s těmi lékaři americkými a zároveň aby si vyhlídli společnost, která by mohla postavit penicilínku v Srbsku, protože otec nějak hned po tý válce byl náměstkem ministra zdravotnictví v Bělehradě. Takže se rozhodli, že když babička už nás takhle hlídala všechny, to ještě o mně nevěděla, že existuju, když se rozhodli. Takže vlastně se rozhodli, že teda pojedou do té Ameriky na ty dva roky a babička s tím souhlasila, protože už byla zvyklá, že se prostě starala.“

„Šly jsme podél nábřeží a já vím, že jsme byly úplně nadšený, jak ten dav prostě sílí a sílí. Takže my jsme s Norou, s tou nejmladší, jsme pochodovaly dál až na tu Národní. A najednou se tam objevily ty červený barety a začala houstnout atmosféra a najednou byl slyšet křik. Noře bylo tenkrát asi dvanáct, ona se rozbrečela a říkala, že se bojí. A šly jsme domů a já jsem věděla, že ještě v tom davu je moje nejstarší dcera, ta byla tenkrát na pedagogické. A teď jsem slyšela v rádiu, že se tam mlátí, a já jsem se šíleně bála, co s ní je. A vlastně za chvilku přišla nejstarší dcera ještě s dalšími spolužáky z tý pedagogický a říkali, že jen taktak unikli, že je tam začali mlátit.“

„Jsem se narodila na maďarské hranici, protože to byl konec války, ale Záhřeb, kde rodiče působili, ještě nebyl osvobozený. Takže oni čekali pár týdnů, až bude osvobozený ten Záhřeb, aby přijeli domů za babičkou, která hlídala ty tři další, starší sourozence. Oni se viděli po dlouhé době, ve válce se prostě neviděli, a po dlouhé době přijeli a samozřejmě moji sourozenci je nepoznali, protože si je nepamatovali. A mě strčili do pokoje a babičce vůbec neřekli, že mají taky ještě čtvrté dítě. Takže babička byla rozčílená, protože měla co dělat s těma třema během války. A pak se musela smířit s tím a pak v dospělosti vždycky si na to vzpomněla a omlouvala se mi.“

„Pro tu babičku to muselo být docela těžký. Po tom roce nebo dvou, nevím přesně, babička, se jí podařilo získat byt naproti. Takže jsme se odstěhovali a měli jsme pak třípokojový byt se zahradou. Protože rodiče nemohli posílat žádné peníze, to bylo jakoby složitý. A my jsme žili vlastně z penze babičky. A babička občas prodala něco, já nevím, že jsme měli třeba stříbrný svícny nebo něco takovýho, že občas něco prodala. A jinak jsme žili strašně skromně, protože z její penze pět lidí, to bylo těžký, ale jinak my jako malí jsme se měli celkem dobře.“