„To si pamatuju, že já jsem během svýho života dvakrát viděla Tita. Jednou jel, Tito měl v každém městě svoji vilku a prostě jezdil přes Opatii na Brijuni, což jsou prostě vedle Puly takové jako souostroví, které mu patřilo. A my jako děti jsme ho měly vítat, takže jako jsme šly se školou, prostě vedle tržnice byla hlavní cesta a vlastně zastavil ten vůz a teďko prostě vedle Tita seděl Haile Selassie. A prostě vím, že já jsem mu měla dát kytku, tomu Haile Selassie, a že ten měl čepici a z toho šlo peří barevný, že to tenkrát na mě dělal velkej dojem. To byl prostě, on byl takovej velkej, paráda, byl v bílý uniformě, prostě jako, já nevím, v generálským nebo tak. Jenom otevřeli auto a já jsem mu dala tu kytici a takhle, aby mě zase viděli, a děti zamávaly s těma vlajkama a tím to skončilo.“
„To si pamatuju. Jsme bydleli ve vile v tom Záhřebu, teda ne jako sami ve vile, ale prostě v prvním patře jsme bydleli. A přišli stěhováci a začali stěhovat nábytek. Já jako dítě jsem nevěděla, co se děje, a to odstěhovali prostě na zahradu. Začalo pršet a já si pamatuju, že babička mě poslala k sousedům do přízemí, co bydleli, a ještě sestru, ještě Nevu, a vlastně Vlado a Marta, který byli větší, tak šli dva zase o patro výš k těm dalším sousedům, no. To si pamatuji jako dítě, že jsem to viděla, že dva vzali knihovnu, prostě naklonili všechny knihy, spadly prostě na zem a oni odnesli tu skříň ven a tam veškeré, ten nábytek, co byl čalouněný, nechali, prostě normálně pršelo. A babičky se ptali, kam to mají odvézt, a ona řekla: ‚Všechno to hoďte do Sávy,‘ což je ta hlavní řeka v Záhřebu. A pak vlastně se asi trošku uklidnila a domluvila se se svým synem, s tím Hannibalem, ten bydlel v Opatiji u moře a oni měli asi čtyřpokojovej byt, že nám jeden ten pokoj z těch bytů jako propůjčí.“
„Otec byl předválečný komunista, u nás v osmnácti letech vstoupil do komunistické strany, dokonce byl zavřený, nevím, jak dlouho. Cítil se jako komunista a matka taky převzala takovejhle světonázor a měla pocit, jako že ta spravedlivost by měla být podle tehdejších jejich jakoby idealistických představ. A vlastně, když válka skončila, tak oni dostali takový velice zasloužený, jako bojovníci proti fašismu dostali možnost stipendia do Ameriky na dva roky. Aby si tam vlastně udělali kontakty s těmi lékaři americkými a zároveň aby si vyhlídli společnost, která by mohla postavit penicilínku v Srbsku, protože otec nějak hned po tý válce byl náměstkem ministra zdravotnictví v Bělehradě. Takže se rozhodli, že když babička už nás takhle hlídala všechny, to ještě o mně nevěděla, že existuju, když se rozhodli. Takže vlastně se rozhodli, že teda pojedou do té Ameriky na ty dva roky a babička s tím souhlasila, protože už byla zvyklá, že se prostě starala.“
"We walked along the waterfront and I know we were absolutely thrilled with how the crowd just got bigger and bigger. So, Nora and I, the youngest, we marched together on to the National. And suddenly the red berets appeared and the atmosphere began to thicken and suddenly there was a scream. Nora was about twelve at the time, and she cried and said she was scared. And we went home and I knew that my eldest daughter was still in the crowd, she was teaching at the time. And now I heard on the radio that there was beating there, and I was much afraid that she got into trouble. And in fact, after a while, the eldest daughter came with other classmates from the pedagogical one and they said that they barely escaped, that they started beating them there."
"I was born on the Hungarian border because it was the end of the war, but Zagreb, where my parents worked, has not yet been liberated. So, they waited a few weeks until that Zagreb was liberated to come home to their grandmother, who was taking care of the three other, older siblings. They saw each other after a long time, all through the war they just didn't see each other, and after a long time they came, and of course my siblings didn't know them because they didn't remember them. And they pushed me into a room and didn't tell my grandmother that they had a fourth child. So Grandma was upset because she had something to do with the three during the war. And then she had to come to terms with it, and then as an adult she always remembered it and apologized to me."
"It must have been pretty hard for Grandma. After that year or two, I don't know exactly, Grandma, she managed to get an apartment opposite. So, we moved out and then we had a three-room apartment with a garden. Because the parents couldn't send any money, it seemed complicated. And we actually lived on Grandma's pension. And Grandma sometimes sold something, I don't know, we had silver candlesticks or something that she sold from time to time. And otherwise, we lived terribly modestly, because she had to feed five people from her pension, it was hard, but otherwise we as a child did quite well."
Rajna Milunič Sopková was born on April 8, 1945 in the town of Sombor in the former Yugoslavia. She grew up in Opatija on the territory of today‘s Croatia. Both of her parents worked as doctors, came from Zagreb and worked in the resistance during the war. For this work they received a two-year scholarship in the USA, they returned in 1948, but due to disagreement with the politic of Josip Tito, they decided to settle in Prague. In 1956, they received permission for Rajna and her siblings to come to see their parents. In Prague, the witness graduated from grammar school and book graphics at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague, where she also met her future husband, artist and sculptor Jiří Sopek. In November 1989, she and her daughter took part in a parade on Národní třída. She had known Václav Havel and his family for more than fifty years. In 2021 she lived in Prague.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
