„Maminka se rozhodla, protože bylo nahlášeno, že ráno přijdou a zapálí celou dědinu. No a moje maminka dostala strach. Trvala na tom, že musíme jít do hor. Tatínek nechtěl. Chtěl dolů. Ale maminka ne. Tatínek šel s námi. Více nás uteklo do hor. Všechen majetek zůstal v Řecku. My jsme brali třeba peřinu nebo tak něco, jinak vše zůstalo. V těch horách jsme byli a máma pořád byla v jiném stavu v té době. Přišli partyzáni a chlapy verbovali, aby zůstali bojovat. Můj táta jim řekl, ať nás nechají přejít hranice, aby viděl, co maminka bude mít, co to děcko bude. A oni řekli, že buď půjde s nimi, nebo ho zastřelí. A můj táta musel jít s nimi.“
„To bylo těžké. Ze začátku ona nechala bratrance bydlet u nás. A ráno, jak jsme vstali, tak už nebyla ani máma, ani ten bratranec. On se měl o nás starat. Tak já jsem chodila po hospodě a žebrala jsem, aby mi dali jídlo pro děcka, abych jim měla co dát jíst. Tak jsme to dělali. Potom přišla samospráva na to, že naše maminka je pryč, tak nás sebrali do sirotčince.“
„Jen když jsem seděla s kamarádkami nebo když se někdo ptal, jak jsem se sem dostala, tak jsem říkala, že jsme emigrovali tak, jak jiní dnes utíkají. Ale teď utíkají mladí lidé. Dříve jenom ti staří a děti. Teď vidím v televizi, to jsou samí mladí svalnatí kluci. Tak když něco chtějí, tak mají zůstat doma a doma si udělat pořádek. Já si to tak myslím.“
Eleni Mikušová (roz. Stambolidu) se narodila 24. července 1938 v obci Kavalari v Řecku. Na podzim roku 1946 spolu s matkou a dvěma sourozenci utekla před občanskou válkou do Makedonie. Její otec Moisis Stambolidis bojoval v Řecku v partyzánských oddílech. Její matka Kleopatra Stambolidu porodila v Makedonii další dítě a poté je tam všechny čtyři zanechala a vrátila se do Řecka. Chtěla bojovat a zároveň najít svého muže. To se jí nepodařilo, o osudu Moisise Stambolidise se už nikdy nic nedozvěděla. Eleni a její tři sourozenci zůstali v Makedonii osamělí, hladoví, bez prostředků. Byli rozděleni do dětských domovů. V roce 1949 byli odvezeni do tehdejšího Československa v rámci projektu na pomoc řeckým dětem, které v občanské válce přišly o rodiče. Eleni do patnácti let žila v různých dětských domovech v Čechách a na Moravě. V roce 1951 její matka přijela do Československa, usadila se v Jeseníkách a s pomocí Červeného kříže své čtyři děti vypátrala. Eleni celý život pracovala v různých dělnických profesích, například svářela řetězy a stavěla sídliště. Vdala se, narodili se jí dva synové. Jako nejstarší svým mladším sourozencům i jejich dětem a vnukům celý život pomáhala a snažila se vytvořit rodinu, kterou v dětství nepoznala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
