„Dokončující práce pro provoz tábora. To zakládali nový koncentrák. Elektrický plot vedoucí na dvůr továrny Auto Union Werk Horch byl naším denním a nočním průchodem. Byla tam umístěna brána SS (Schutzstaffel) odpočítávající vězně a již daleko před ní zněl povel, což jsem jednou opomněl, a k našemu pětistupu skočil esesman a hrozně mě nakopl. Mě strašně bolel zadek.“
„Na nás přišla řada u lesíka, kde byly tankové zátarasy. Tak jsme do něj skočili a kličkovali. Ještě dnes slyším kulky, jak se odrážely od kmenů stromů. Asi po dvou kilometrech útěku jsme stanuli, těžko říct, to byl okamžik, na takové mýtince. Tam už byl s námi Jirka Panušků, co vařil pro SS (Schutzstaffel), vytáhl z podpaží takovýhle kus špeku, zpod druhého podpaží chleba a každému (dal) mírně, poněvadž jsme nemohli.“
„Přes opěradlo, přes židli a mlátil mě koženým bejčákem. Omdlel jsem a probudil jsem se na cele. Několik týdnů jsem spal vestoje opřený o roh kavalců. Jak byly nad sebou, tak o ten roh jsem byl opřený. Podobných výslechů bylo asi pět. Když kolem šel Hitlerjugend, tak on vyběhl na balkon se vztyčenou pravicí a po skončení se na mě otočil a zpráskal mě hlava nehlava, že jsem nestál v pozoru.“
„Značku ZW, to bylo Zwickau. Ostatní měli D nebo L, Drážďany nebo Lipsko. Díky našemu mládí, Mirkovi bylo jednadvacet let, Frantíkovi už bylo padesát devět let a mně bylo dvacet let, jsme se dostali z pekla. Před naším odjezdem jsem zahlédl právě dorazivších asi tisíc Varšavanek, kterým nařídili svléknout se do naha, a před každou (stála) kupka různých cenností. Ty měly zlato. Vše jim sebrali.“
„Jak jsem říkal, měl jsem už zaplacené taneční, protože se pořádal kurz tance, a Houba mě pozval do Prahy. To všechno padlo. Byl pátek, přišel lístek z pracáku z okresu Semily, že se mám v pondělí dostavit na jičínské nádraží za účelem pracovního zařazení v říši. A bylo po všem. Sešlo se nás na nádraží v Jičíně asi dvě stě nebo kolik. Většinou z Jičínska. Z toho kraje. Nejblíže byl tady z Běchar, tehdy za Jičínem, kamarád. Samozřejmě Němci kecali, že máme všechno připravené. Tak jsme za celé odpoledne dojeli do Ústí nad Labem.“
Josef Mikule se narodil 13. srpna 1923 v Lomnici nad Popelkou v tehdejším Československu. Ve svém rodném městě vychodil osm tříd obecné školy a v roce 1937 odešel do Jítravy u Jablonného v Podještědí, aby se naučil německý jazyk. Nakonec však musel z pohraničí odejít a dal se zapsat na jednoroční učební kurz v Libštátu. Po dokončení kurzu odešel pracovat do železářství Kučera v Lomnici nad Popelkou. V březnu 1943 však dostal povolávací lístek na nucené práce do Miřetic u Klášterce nad Ohří, kde pracoval ve firmě SUMAG (Sudetendeutsche Maschinen und Gerätebau), která se zaměřovala na výrobu leteckých součástek. Zde se zapojil do takzvané party kláštereckých, která se skládala z Čechů a ze sedmi ostarbeiterů (Ukrajinců či Rusů). Skupina konala schůze v lesích a jejím úkolem bylo přepadnout stráž Werkschutzu a sebrat jí zbraně. Dne 29. června 1944 je však zatklo gestapo a odvezlo do Karlových Varů k výslechům. Po nich byli Češi transportováni do koncentračního tábora Flossenbürg a do koncentračního tábora Mauthausen. Vedoucí celé skupiny Jiří Holeček nakonec v Mauthausenu zemřel. Josef Mikule byl dne 7. září 1944 transportován do koncentračního tábora Flossenbürg, ale už 13. září 1944 bylo při selekci rozhodnuto o jeho umístění do pobočního tábora ve Zwickau. Do saského města se dostal dne 29. září 1944 a opravoval součástky do letadel ve firmě Auto Union. Prožil zde také nálet na nedaleké Drážďany. Dne 13. dubna 1945 byl zařazen do pochodu smrti, ze kterého však byl u Weidenu in der Oberpfalz spolu s dalšími propuštěn. Chystal se odejít domů, ale hned ve Stříbře byl zadržen členem Volkssturmu a ve stejném městě byl krátce vězněn. Dne 26. dubna 1945 se mu však podařilo vrátit se do Lomnice nad Popelkou, kde se také s podlomeným zdravím dočkal osvobození Československa. V říjnu 1945 byl ještě odvelen na vojenskou službu, ale vzhledem k jeho pobytu v koncentračním táboře prodělal pouze výcvik a poté byl zařazen na plukovní ústřednu. Po vojenské službě pracoval v železářství Kučera v Lomnici nad Popelkou, odkud přešel do Technolenu v témže městě. Stal se i vedoucím technického skladu. V roce 1982 odešel do důchodu. Zemřel v roce 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
