Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Větší štěstí získat nemůžu!
narodila se 2. prosince 1930 v Pozlovicích
v roce 1944 ukončila měšťanku
v roce 1949 odešla do noviciátu sester Voršilek
v roce 1950 byla deportována do Modré
po šestnácti letech jí bylo umožněno pracovat s mentálně postiženými dětmi
po sametové revoluci začala pracovat v Římě v klášteře sester Voršilek
od roku 1995 bydlí v klášteře v Jiřetíně pod Jedlovou
Marie Mikulčíková (později sestra Viktorie) se narodila 2. prosince 1930. Vyrůstala v zemědělské rodině v Pozlovicích u Luhačovic společně se svou sestrou. Po absolvování měšťanky v roce 1944 se plně věnovala péči o domácnost a o dlouhodobě nemocnou maminku. Celá její rodina byla vychována v katolické víře. Maminka ji podpořila v její touze stát se řádovou sestrou a poslala ji na týden k sestrám do Kutné Hory. Třetí den se modlila v kostele a uviděla chlapce, který klepe u svatostánku. Sestry jí řekly, že to bylo znamení, kterým ji pán Ježíš volá k sobě. Sestra Marie napsala domů dopis, že se již domů nevrátí, a zůstala u Voršilek. Sestry ji poslaly do Batizovic, kde měla prodělat noviciát.
Odsunuli nás do Modré
Noviciátní budova v Batizovicích sloužila původně jako zámeček, který dobrodinci věnovali řádu. Nacházel se v podhůří Vysokých Tater, dvě hodiny chůze od Gerlachovského i Lomnického štítu. Roku 1950 v něm bydlelo přes čtyřicet novicek z České a Slovenské provincie Římské unie Řádu sv. Voršily spolu s novicmistryní, její pomocnicí a starší sestrou kuchařkou. 29. srpna 1950 mezi osmou a devátou hodinou ranní vstoupil do jejich domu značný počet mužů, kteří sdělili novicmistryni, že jejich řád je zrušen. Sestra Viktorie viděla jako první muže u vrat a nejdříve jim ještě zabouchla dveře před nosem. Oni si ale všimli, že je oblečená jinak než ostatní, ještě neměla řeholní šat.
Venku byl již přistaven autobus s vlekem, do kterého měly sestry naložit to nejnutnější. Novicmistryně se ale bránila, že nemohou odjet bez vědomí její představené. Telefonické spojení s ní však nebylo možné. Sestry využily malé lsti a poslaly muže uvázat štěkající psy. V té chvíli se zamknuly v hale a v kapli a vroucně se modlily. Novicmistryně chtěla takto ukázat vetřelcům, že sestry neodcházejí dobrovolně. Muži museli přeřezat ručně mříže a naléhali, aby se rychle odjelo. Po poledni dala novicmistryně novickám příkaz, aby se oblékly. Autobus byl přistaven na straně budovy obrácené směrem k poli, protože na hlavní ulici se komunisté obávali protestních akcí obyvatelstva.
V 15.30 se odjíždělo a autobus byl na cestě čtrnáct a půl hodiny bez zastávky. Na celý další rok se novickám stala ubytovnou stará škola v Modré. Společně se sestrami z dalších řádů byla sestra Viktorie ubytována ve skupině šestnácti novicek v jedné třídě. V létě přes den pracovaly na poli, v zimě šily na šicích strojích v tělocvičně. Sestry byly pravidelně vystavovány útokům a naléhání ze strany dozorců, aby odešly do civilu.
Hlavním cílem oficiální kampaně měla být definitivní likvidace ženských řeholí. 10. července 1950 se sešel SÚC, jemuž předsedal Zdeněk Fierlinger, se zástupci několikera resortů (školství, zdravotnictví a práce) a všichni se společně měli domluvit na konečném řešení likvidace ženských řeholí. Výsledkem jednání se stalo rozhodnutí, že budou sestry napříště pracovat v dětských domovech, starobincích, útulcích a ústavech pro tělesně a duševně nemocné.
Komunistické cíle byly realizovány na nás
Hlavním cílem dalšího plánu bylo soustředit řádové sestry v co nejkratším čase do co nejmenšího počtu objektů, ležících ve strategicky co nejméně výhodných polohách. A druhým cílem bylo dosáhnout snížení morálky a disciplíny uvnitř řeholí, čímž chtělo komunistické vedení donutit pokud možno co největší počet řeholnic k odchodu do civilu a pak i k ovládnutí jejich vedení. A poslední, třetí fází tohoto plánu bylo snížení počtu nemocnic a sociálních ústavů s řeholním personálem.
Ve dvou etapách, na konci srpna a v polovině září 1951, bylo přesídleno 2494 řeholnic z 252 objektů do přibližně 40 soustřeďovacích zařízení. Do stěhování už byly zapojeny i státní podniky, jako například ČSAD, společně s příslušnými ONV. Celé stěhování ale provázel chaos a špatná organizace.
Zmocněnkyně byly důkladně vybrány z dělnických kádrů a měly původně jen připravit soustřeďovací střediska. Bylo plánováno, že po ukončení centralizace se jejich funkce zruší, ale staly se z nich zaměstnankyně SÚC a ty se pak staraly o politickou výchovu v klášterech.
Život sester v soustředném klášteře byl kontrolován tzv. zmocněnkyní, která měla sledovat činnost řádu. Sestry se mohly v rámci kláštera pohybovat, jak chtěly, mohly dokonce komunikovat i s místním obyvatelstvem, být v písemném styku s okolím a zakázány nebyly ani návštěvy. Opuštění kláštera bylo ovšem možné pouze na základě svolení zmocněnkyně, která společně s vedením musela uznat, že k vycestování sestry existuje závažný důvod.
Selky nám házely šunku, slaninu, sádlo a koupily nám ponožky
Sestry vzpomínají na místní obyvatele v dobrém. „Víte, tam byli moc dobří lidi na Slovensku v Modré. My jsme jeli večer na traktoru, byla tma a zastavili jsme v dědině, zhasli světla. Ten traktorista odešel a říkal: ‚Odpočiňte si tu.‘ A z okolních domů se seběhly selky a házely nám do traktorů všechno možný. Víno, šunku, slaninu, sádlo. A představte si, dokonce nám taky nakoupily ponožky.“
Na polích se dostaly do kontaktu také s dětmi, kterým hrály maňáskové divadlo. „Jezdily jsme na ta pole a nosily jsme šály a prostěradla. A to jsme si takhle napnuly a všichni už věděli, že bude divadlo… A měly jsme maňásky a vyváděly jsme a děti přicházely v houfu. A to se jim nemohlo líbit. Proto nás vyhodili ze školy, aby s námi mládež nebyla, a najednou tam za námi běhala,“ sděluje řádová sestra.
Obavy z vlivu řeholnic na společnost přiměly komunistické vedení, aby prostřednictvím SÚC byl zorganizován převoz řeholnic na místa, kde by byly od společnosti víceméně izolovány. Po roce se tedy celý noviciát přesunul do Hanušovic v okrese Šumperk.
Noviciát se ale kromě práce věnoval také svým duchovním povinnostem. Mše a modlitby probíhaly oficiálně se státem přiděleným knězem, pouze skládání věčných slibů bylo organizováno tajně. V roce 1950 v Modré takto složilo věčné sliby šest sester z celkového počtu čtyřiceti až padesáti dívek. Po celou dobu se také sestry vedle manuální práce snažily o studium. „My jsme sbíraly brambory a ona nám přednášela filozofii,“ vypráví sestra o své kolegyni.
Volit jsme nechodily, žádná z nás nezradila
„Žádná jsme nepodlehla,“ vzpomíná sestra, která přijala řádové jméno Viktorie. „A nechodily jsme volit, řekly jsme jim, že jejich komunisty volit nebudeme. Jednou na nás dokonce poslali vojáky, kteří nás měli přinutit jít k volbám, nebo nás postřílet. Alespoň tak nám to sdělili. Nakonec to dopadlo tak, že se s námi domluvili, jestli nám to nebude vadit, že to oni odvolí za nás... my jsme ale nikdy nepolevily.“
Sestra vicemistryně nechala udělat prstýnky z levného kovu pro postulantky, jako byla Viktorie, aby je nenutili odejít od sester a měly všechny stejné znamení třetích věčných slibů.
20. října 1951 sestry opět dostaly příkaz rychle se sbalit a nastoupit do autobusu. Když se sestra ptala, kam je vezou, dostala odpověď, že do historických zemí. Druhého dne v poledne se ocitly na továrním dvoře firmy Holba Lenas v Hanušovicích u Šumperku. Stroje byly dlouhé roky mimo provoz, sestry je musely nejdříve očistit a namazat a pak na nich čtyři roky pracovaly jako přadleny. Také sestra Viktorie má z této doby zdravotní problémy, karpální tunely na rukou jí už několikrát operovali.
Za několik dalších let byly sestry převezeny do Hejnic do františkánského kláštera, kde jim práci dováželi z Textilany Nové Město pod Smrkem – opravovaly chyby na látkách. Další „štací“ byl Bytex Vratislavice nad Nisou. Aby sestry nemusely tak daleko dojíždět, po roce a půl je přestěhovali do bývalého zámečku v Zeleném údolí u Liberce.
Konflikt nastal, když řeholnice odmítly pracovat na křesťanské svátky. „Tehdy bylo Nanebevzetí Panny Marie a Panny Marie Neposkvrněné. A my jsme do té práce nešly. A to oni řekli, že za každý den, co nepůjdeme do práce, nám strhnou dva dny z dovolené.“ K sestrám byl dokonce vyslán falešný kněz, který jim tento úmysl měl rozmluvit a přinutit je k práci. Nepochodil.
Život v továrně doprovázel pravidelný nátlak s cílem donutit sestry, aby opustily řád. Způsoby byly různé a vzpomínají na ně tři ze čtyř sester. Nejčastěji je zmiňována politická výchova. Sestry ale zažily i úsměvné historky: „Takže tam přišel církevní tajemník a dal si nás shromáždit. Víte, prostě nám šel dát toho komunistickýho ducha… No a teď měl nastudované to Písmo svaté… Oni se to museli učit teda, když chtěli bejt tedy těmi pomocníky. Museli se to naučit, i když s tím neměli nic společnýho. A teď říká: ‚Víte dobře, že Bůh přeci stvořil člověka pod obraz boží. A teď my se zasmály, protože k obrazu božímu a on řekl pod obraz. To se říkalo o opilcích, jo, protože opilec už se nechová jako člověk.“
Můžeme pracovat jako zdravotní sestry
Po Pražském jaru v roce 1968 přišlo „oteplení“ také ve vztahu k sestrám, a i když jim nebylo umožněno otevřít školy, režim jim povolil i jiná než jen dělnická zaměstnání. Sestra Viktorie začala pracovat v Horní Poustevně s mentálně postiženými lidmi, později bydlela v pražském bytě v Nuslích a pracovala v nemocnici u sv. Tomáše.
Výhodou práce v Poustevně bylo nesporně to, že svým chovancům, ale i ostatním návštěvníkům mohly sestry vyprávět o své víře bez restrikcí, i když i tady probíhala kontrola ze strany komunistického režimu.
Sestra Viktorie se po sametové revoluci přestěhovala do Itálie do rodného domu jejich řádu, kde žila pět let. Pracovala zde jako kuchařka, a nebýt zdravotních problémů s rukama, vracet do vlasti by se nechtěla. V roce 1995 se ale přestěhovala do kláštera sester Voršilek v Jiřetíně pod Jedlovou, kde se její veselý smích a ustavičně dobrá nálada rozléhá po blízkých stráních.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Radek Kriegler)