Pavla Mikešová

„Pravda je, že jsem ten špatně čitelný průklep přinesla domů a jako první si ho přečetl staříček (dědeček). Bylo jasné, že je to pro něj fajn sdělení. Řekla jsem mu: ‚Staříčku, já to teď potřebuji přepsat.‘ A on: ‚Budu ti to diktovať, jo?‘ Takže jsme tvořili se staříčkem. V diktování se vyžíval a naučil se velmi rychle, že mi musí vždycky chvíli počkat, protože jsem neuměla psát na stroji zase tak rychle. Přečetl určitý úsek, pak počkal, až jsem řekla ‚hm‘, a pokračovali jsme dál. Byli jsme sehraní. Přišla jsem z práce, a když jsem měla čas, tak jsme šli opisovat. Těžko říct, kolik jsme toho opsali.“

„Chtěla jsem jít na gymnázium. Tíhla jsem vždy k humanitním oborům. A věděla jsem, že nezůstanu doma, protože jsem měla bratra a automaticky se předpokládalo, že on zdědí hospodářství a zůstane doma. Věděla jsem, že bych se měla posunout jinam. Tak jsem pokukovala po gymnáziu nebo nějaké takové střední škole. A najednou jsem zjistila, že nemůžu, že mám zavřené dveře, protože jsem z rodiny, která je nábožensky založená, navíc jsou to soukromí zemědělci, kteří odmítají vstoupit do JZD. Takže jsem měla špatný kádrový posudek, špatný původ. To bylo velice zlé.“