Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Mika (* 1954)

• narodil se 6. ledna 1954 v Kladně

• od mala měl velmi pozitivní vztah k přírodě

• v době uvolnění založil s kamarády pionýrský oddíl inspirovaný knížkami Jaroslava Foglara

• od středoškolských let se toulal jako tramp

• v letech 1973 až 1978 studoval na ČVUT

• pracoval ve Vodních stavbách a jako učitel na střední škole

• v 90. letech začal pracovat v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kde měl na starosti automatizaci databází a výpůjčního systému

• od roku 1997 pracoval ve Středočeské knihovně v Kladně, kde také řídil automatizaci, ale také rekonstrukci budovy, a od roku 2012 byl jejím ředitelem

• v roce 2017 odešel do důchodu

• jeho celoživotním zájmem je mimo jiné literatura a hra na kytaru

• v roce 2023 žil v Kladně

Začal jsem se toulat jako tramp

Jiří Mika se narodil 6. ledna 1954 v Kladně a prvních šest let svého života strávil s rodiči v Horním Bezděkově. „Bylo to hezké dětství, protože jsem bydlel v domečku těsně u lesa, takže jsem v podstatě svoje první léta strávil v kontaktu s lesem, s přírodou. Měli jsme velikou zahradu s ovocnými stromy, měl jsem psa, takže jsem opravdu žil v té přírodě hned od samých začátků, co jsem se narodil.“ Než nastoupil do školy, přestěhovali se do Kyšic, poblíž Kladna, a v roce 1960 začal chodit do školy v Unhošti.

V době uvolnění Pražského jara mu bylo třináct let, a tak ho velmi oslovily knihy Jaroslava Foglara, které do té doby nemohly vycházet. Inspirováni foglarovkami založili s kamarády pionýrský oddíl Pochodeň. S tím se také zúčastnili celorepublikové hry Signál X5. „Pátralo se po historii odboje za druhé světové války, byl jsem s kamarády u unhošťského kronikáře, ukazoval nám tam kroniky. Taky tam byl pobyt v přírodě, stanování, kompas a mapa, to nás jako kluky bavilo.“ V roce 1968 bylo znovu povoleno fungování skautské organizace, a tak s kamarády uvažovali, že by změnili oddíl na skautský. K tomu ale už nedošlo – skauting byl znovu zakázán a Jiří z pionýrského oddílu odešel. „Začal jsem se spíš toulat jako tramp.“

Jiří Mika vnímal atmosféru uvolnění i přímo ve škole. „Dozvídali jsme se spoustu věcí, o kterých se dřív vůbec nemluvilo. Měli jsme třeba výbornou paní učitelku na češtinu, která s náma jezdila do divadel. Dokonce si pamatuju, že jsme s tou paní učitelkou viděli hru Karla Čapka Matka, kde ještě hrála paní Scheinpflugová.“ Pak ale přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy a všechno skončilo.

Nikdo nám nic neporoučel

V roce 1969 nastoupil pamětník na kladenské gymnázium. „V učitelském sboru proběhly prověrky, došlo k výměně celého vedení a někteří učitelé museli odejít. Ve škole byla docela nepříjemná atmosféra.“ V té době začal s kamarády jezdit na trampy. „Třeba na víkend jsme odjeli někam ven, spali jsme většinou pod širákem.“ Nejdříve se toulali po okolí, měli to moc rádi třeba ve Svatém Janu pod Skalou, později pak jezdili často do Brd, ale vyrazili třeba i do Jeseníků a v osmdesátých letech do rumunských nebo bulharských hor. „Ten tramping mám spojený s kamarády, přírodou a pocitem svobody, uvolnění, protože tam nám nikdo nic neporoučel.“ Podle trampských zpěvníků se pamětník naučil hrát na kytaru a ta mu také zůstala jako celoživotní koníček. S kamarády založil kapelu, která hrála country a westernovou muziku.

Kromě hudby měl Jiří Mika rád také literaturu, ale protože chodil na přírodovědnou větev gymnázia a jeho tatínek pracoval celý život jako technik v Poldi Kladno, nastoupil na technický obor. V letech 1973 až 1978 studoval ekonomiku a řízení stavebnictví na ČVUT. K tomu se také zajímal o výpočetní techniku. Po absolvování vysoké školy odešel na roční vojnu do Olomouce.

Ve škole začala studentská stávka

Po vojně nastoupil do Vodních staveb, kde připravoval automatizaci ekonomických agend. „Nebyl jsem úplně programátor, dělal jsem pro to přípravné práce a dělal jsem pak i různé uživatelské příručky.“ V tomto zaměstnání mu také bylo nabídnuto členství v komunistické straně. „Odmítl jsem to, tlak na mě nedělali, a tím se to vyřešilo.“

V roce 1988 začal učit na stavební průmyslovce v Dušní ulici programování a deskriptivu. Tam také prožil sametovou revoluci. Když přijel v pondělí 20. listopadu do školy, studenti už stáli před školou s tím, že budou manifestovat. Ředitel školy rozhodl, že se k nim učitelé přidají. „My jsme teda šli po Příkopech, po té spodní části Václavského náměstí, po Můstku, Národní třídou, po nábřeží, pak zpátky k té škole. A to už vlastně na filozofické fakultě fungoval studentský stávkový výbor, takže někteří ti naši studenti zaběhli na filozofickou fakultu a tam už dostali různé letáky. A vlastně tím v té naší škole také začala studentská stávka.“ Jiří Mika se pak každý večer účastnil manifestací na Václavském náměstí.

Snažil jsem se v literatuře víc zorientovat

Po sametové revoluci se Jiří Mika rozhodl najít si práci blíže svého kladenského bydliště, po ročním působení v Poldi Kladno nastoupil jako bibliograf a správce databází v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.

O literaturu se totiž pamětník zajímal celoživotně. Během studia navštěvoval literární pořady Zelené peří v divadle Rubín a v letech 1983 až 1985 absolvoval kurz literární tvorby. „Snažil jsem se v literatuře víc zorientovat, a dokonce jsem chodil na bytové semináře, povídali jsme si o literatuře.“

V roce 1997 dostal nabídku práce ze Středočeské vědecké knihovny v Kladně. „Paní ředitelka mi nabídla, jestli bych nechtěl dělat automatizaci tady v knihovně. V tom Ústavu pro českou literaturu to bylo víceméně hotové, tak mě to zaujalo, protože tady se začínalo.“ Jiří Mika tedy nastoupil do kladenské knihovny, mimo jiné také řídil její rekonstrukci a inicioval stavbu depozitáře. Od roku 2012 byl jejím ředitelem a v roce 2017 odešel do důchodu.

I v roce 2023, kdy byl již Jiří Mika v důchodu, zůstával aktivní, hrál na kytaru v jazzové skupině Starej pán, vrátil se k trampingu, prováděl v Muzeu věžáků Kladno nebo spolupracoval s kladenským spolkem Halda.