Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Míka (* 1923)

• narozen 19. února 1923 v Roudnici nad Labem

• v předválečném období člen skautského hnutí

• za druhé světové války nasazen jako dělník v lisovně tuků

• po roce 1945 začal studovat Vysokou školu veterinární v Brně

• po roce 1948 z fakulty vyhozen, protože odmítl vstoupit do Komunistické strany Československa

• krátce působil na východním Slovensku jako inseminátor koní

• později veterinární lékařství dostudoval a působil jako veterinář na Liberecku a Ústecku

Předválečné období

Jiří Míka se narodil 19. února 1923. Již jako malé dítě se stal skautem. Byl jím prakticky od začátku svého školního období až do války, tedy celá třicátá léta. Skauting hrál v jeho životě velkou roli a tvoří největší část příjemných vzpomínek. Bylo to zřejmě nejhezčí období jeho života. Na počátku jeho skautského působení stálo okouzlení. „Skauting, to bylo tak, že mě to okouzlilo. Jednou jsem, bylo to na Slavíně, oni tam pořádali takovej jako táborák, ale za bílého dne, takovej oheň, a se zpěvem, a tak mě to tak okouzlilo, že jsem se přidal.“ V té době byly v Roudnici tyto oddíly dva. „My jsme byli první oddíl. Ten druhej oddíl vedl pan profesor Trefný. Ten se zvolil samozřejmě sám a byli to většinou jeho žáci čili junáci. Takže my jsme tím druhým oddílem jaksi pohrdali, protože to byli samí takoví ‚vlezněkam‘, že jo. A ten první oddíl, kolik nás bylo, tak asi pětadvacet. To jsme byli silní na onu dobu, protože v ten čas ještě fungoval, v Roudnici aspoň, Sokol.“

Jako dítě byl pamětník velmi aktivní. Kromě skautingu se stal členem několika spolků a oddílů. V Roudnici nad Labem jich byl v té době velký výběr. „Sokol, to byla opravdu silná organizace. A tam jsem musel taky participovat, protože můj otec tam dělal funkcionáře a byl tam pokladníkem. Pak tam byl Český atletický klub. Ti zase měli loděnice a hlavně se tam veslovalo. Otec tam byl taky funkcionářem, taky jsem tam musel bejt členem, a taky jsem teda na tom Labi trávil spoustu času. A příjemnýho, musím říct. A pak tam byly ještě takový motorový lodě a takový ty všelijaký plachetnice. Tam jsem sice nebyl členem, ale to už potom, když jsem byl starší a měl jsem dcery, tak automaticky se to vyvíjelo k tomu, že obě děvčata tam trávila celý víkend, s Vaškem Stejdíkem tam trávila spoustu času. A to taky myslím, že bylo příjemný, protože se jezdilo na těch motorovejch lodičkách a plavalo se tam. Takže tam taková ta společenská činnost byla za první republiky, já bych řekl, že opravdu rozvinutá. Zapomněl jsem, že tam byli i orlové, to byli katoličtí skauti...“

Jako skaut se zúčastnil tří skautských táborů, které pro něho byly životním zážitkem. Dvakrát byl na táboře v Orlických horách a jednou u Nezabudic.

Na tábor se skauti dopravovali vlakem. „Jeli jsme tam v hytláku. Hytlák, to byl služební vagon. A tam jsme měli naskládaný všechny potřebný věci. A jeli jsme, nevím, kolik hodin, ale strašně dlouho vždycky. Ale protože jsme si tam mohli lehnout a vyspat se, tak nám bylo jedno, jestli jedem den, nebo dva.“

Takový tábor měl jasně daná pravidla. Hlavně si ho táborníci museli vybudovat svépomocí. Nic nebylo předem připraveno. Hned po příjezdu na místo se museli postarat o to, aby měli kde spát a kde vařit. Sedláci jim přivezli krajinky a tyčovinu, dřevo, které se hodilo na stěžejní strany stanu. „A každý si musel pěkně nařezat to dříví a postavit stan. To všecko jsme jako kluci dokázali. Stan jsme měli vojenskej, byl dva na dva metry. Vedoucí měl výjimku, ten měl áčko. Ten byl o něco větší. Takže se tam vešla postel, kufry a takový ty nejpotřebnější věci. U každýho toho tábora jsme vždycky měli kuchyň. Tu jsme taky sami postavili. Ale takový ty kamínka na vaření nám přivezli... Takový sporáček. To jsme vezli s sebou. Postele jsme si dělali taky sami. Každej si přivez na štruzok ten povlak. Šli jsme do vesnice k sedlákovi, ten nám otevřel stodolu a každej jsme si tam nacpali štruzok tou slámou. A na tom jsme vydrželi celý to léto, než se to docela proleželo.“

Táborový program vedl skauty k samostatnosti. Museli se o sebe starat sami. Nebyl tam žádný personál, který by jim zajišťoval jakýkoliv servis. „Muselo se opatřit dříví pro kuchyň, muselo se vařit, protože kuchařku jsme neměli. Já jako malej kluk už jsem uměl dělat lívance, bramborovou polívku nebo tak. To jsme museli umět všichni. A den začínal vždycky, myslím, že v sedm ráno. Měli jsme polnici, jeden trubač zatroubil ten povel toho vstávání. Museli jsme se nejdřív umejt, a to přímo v řece v tý studený vodě. Pak cvičit a pak znova opláchnout. Pak snídaně. A pak ten program začínal vztyčením vlajky. To jsme tam měli ještě vlajku. A přes ten den jsme se učili nějaký věci, třeba změřit výšku stromu na dálku, jak se v lese chovat nebo takový praktický věci.“ Za prokázání svých lesáckých schopností získávali jako ocenění tzv. odborky. „Tyhlety věci praktický když někdo se naučil něco, jako třeba tesařit nebo tak, tak měl právo si našít na levé rameno odborky. Bylo snadný vyšít to. Třeba sekera nebo kuchař byl, zámečník nebo kovář nebo... Těch odborek byla spousta. Ale taková ta nejcennější a největší byla tři orlí péra. Byla to v průměru asi tak třícentimetrová nášivka na tu košili. Byla na ní tři péra. A ty mohl junák získat tak, že celej den nemluvil, celej den nic nejedl a celou noc byl někde mimo tábor, aby ho ostatní nenašli. Nocoval sám v lese. Přitom ho nesměl nikdo objevit.“

Táborové prožitky se Jiřímu Míkovi vryly do paměti. Silná byla jistě vzpomínka na tábor u Nezabudic. „Hezkej tábor to byl. Hlavní vzpomínku na tenhle tábor mám, protože my jsme tenkrát chodili pro mlíko do těch Nezabudic. Byl jsem zrovna na řadě. Byli jsme dva, na klacku takovou tu dvacetilitrovou konev na mlíko, ty byly tenkrát běžný v každým hospodářství. Tak jsme ji nesli po silnici, ale nebylo to daleko. Tak jela velikánská tatra, my jsme vlastně nevěděli, kdo to je, ale byl to prezident Masaryk. Tak nás svezl.“ Ale i z Orlických hor si pamětník přivezl zajímavé zážitky. „Byl to Potštejn, ten hrad, a Litice. A mezi tím Potštejnem a tou Liticí byla krásná louka. Divoká Orlice tam protékala. Tak tam jsme tábořili. Ale přišla velká voda a vyhnala nás. Museli jsme se v noci zapakovat a utíkat do svahu, protože voda šla zprudka.“ Na táborníky dohlížel pan hajný. Hlídal hlavně to, jestli nedělají nepořádek a rámus a neplaší zvěř. „Jmenoval se, doteď si to pamatuju, Jizevec. A jednou pan hajnej povídá: ‚Ty pojď sem do lesa!‘ Tak jsem s ním šel do lesa a netušil jsem, o co jde, proč mám jít do lesa. A on řekl: ‚Vem si klobouk!‘ A neušli jsme ani půl kilometru a on najednou strh flintu a střelil a zabil veverku. A říkal: ‚Já jsem ti za ten klobouk chtěl dát veverčí ocas, abys vypadal jako francouzskej nějakej ten...‘ Byl to takovej dobrej hajnej, protože jsme směli načerno lovit v Orlici pstruhy a mohli jsme si nachytat raky. A byla jich tam spousta tenkrát. Orlice byla tak čistá, že se z ní dalo pít. A hajnej nám tohle všecko povolil.“

V Roudnici se skauti scházeli ve své klubovně. Byla to obyčejná bouda sestavená z prken a kolem ní byla velká zahrada. „Měla uvnitř bubínek, taková kamínka, která to dokázala i v zimě docela rychle vyhřát. Takže se dala používat po celý rok. A tam jsme se scházeli, dělali ty programy a učili se všelijaký věci.“

Válečné období

Během války Jiří Míka schovával u svého dědy na půdě spoustu skautských věcí, například alba s fotografiemi. „Byl jsem na třech táborech. Z každýho bylo jedno album, takové docela rozsáhlé, plné fotek. Takže mi dodneška zbyla jediná fotka, protože jsem tyhle tři alba a ještě nějaký další věci předal profesoru Štemberovi, kterej jako oldskaut se snažil obnovit aspoň zdání toho, co bejvalo. Předal jsem mu všecka ta alba, a kde skončila, to nevím.“ Velmi tak riskoval, zvlášť když byl jeho otec v roce 1942 zatčen.

Za války skauti pomáhali, kde se dalo. „Já jsem chodil třeba na odvody koní. Ti se tenkrát odváděli, protože v kanonii byli závislí na koních, a ti se odvedli od sedláků, zrovna tak jako lidi. Pak jsme chodili kopat zákopy. Většinou v noci, protože jsme museli do školy.“ Za války byl nasazen v Německu jako Hilfsarbeiter ve fabrice. „Byla to lisovna tuků. A sedláci museli odevzdávat mák, řepku a to všecko přicházelo ve vagonech po železnici.“ Práce to byla velmi náročná, neboť pamětník musel nosit padesátikilogramové pytle, tedy takový náklad, který měl zhruba stejnou váhu jako on sám. „Během války jsem byl jako otrok a nezbylo mi na nic víc než jenom na fabriku. Vždyť taky jsme dělali i dvanáctihodinový šichty, osmihodinový, co chvíli desetihodinový. Ty šichty jsem si představoval, jaká to bude príma věc, když v noci budu pracovat a ve dne si užiju. Než jsem si na to zvykl, tak jednou jsem si tak užíval ve dne, že v noci jsem byl tak ospalej a utahanej, že jsem tam spadl rovnou do skříně, kde byly uložený skleněný baňky, a pěkně jsem se pořezal o sklo.“

Po válce

Po válce se Jiří Míka přihlásil na Vysokou školu veterinární v Brně. Brzy se vypracoval na pozici odborného asistenta na fyziologickém ústavu. Díky svým dobrým kontaktům získal výsostné postavení. „Ale z tý fabriky jsem měl dobrý známý. A jeden z nich byl příbuznej, doktor Adamec se jmenoval, po Praze se mu říkalo Číza. Já nevím, co přesně dělal na ministerstvu vnitra po válce, ale vím, že se bál i Noska. Nosek byl v Anglii toho času, a tak mu tam nasadili tady toho Čízu. A ten Číza vlastně šéfoval to vnitro. Byl to bratranec mýho spolužáka, kterej byl nasazenej do tý samý fabriky. Ten druhej, ten kolega, ještě ani nedostudoval práva, a už byl osobním tajemníkem u Čepičky, tenkrát ministerstvo spravedlnosti a pak ministerstvo obrany. To byl druhej takovej.“ Ale díky problému svého strýce zjistil, že to nejsou takoví přátelé, za jaké je považoval. Jednoho dne šel orodovat za svého strýce, kterého vyhodili ze zaměstnání v Pragovce. „No ale místo toho, aby mi pomohli, nějak toho strejce zachránili, řekli, tak jak se říká dodnes, že když se kácí les, létají třísky. Tak jsem se na ně tak rozčílil, rozzlobil, že od tý doby jsem nechtěl nikoho z nich vidět.“

Jednoho dne došlo i na pamětníka. Byl ve škole vyzván, aby podepsal přihlášku do KSČ. To však odmítl, a proto byl nejdříve vyhozen z asistentury a později úplně ze školy.

Poté se dostal na východní Slovensko. Byl tam povolán profesorem Přibylem, který na Slovensku řešil problém nakažených koní. Nákaza se tam dostala s příchodem Rusů na konci války a řešením se měla stát inseminace klisen. „Poslali mě do Bratislavy na měsíc na školení. A pak jsem odjel na východní Slovensko. Tím jsem vlastně začal kariéru.“ Žil v obci Slovenská Kajňa. „Měl jsem asi čtyřicet kilometrů velikánskej obvod pro ty klisny. Každej den se jich inseminovala spousta. A mně se to tam moc líbilo. Ani se mi nechtělo odtamtud domů.“

Po nějaké době byl Jiří Míka povolán zpět do Čech. „Nakonec mě vytáhli na kraj Liberec, protože jsem byl vycvičenej v tý reprodukci v Bratislavě. Tak jsem tam působil jako krajskej gynekolog.“ Po zrušení Libereckého kraje v roce 1960 byl přeložen do Ústí nad Labem.

Po celé komunistické období musel pamětník bojovat s režimem. Nebral to však jako životní prohru, ale hledal pozitiva. „Nikdy mi to nezapomněli, ty všelijaký komunistický šejdíři, co mě vyhodili, nikdy mi to nezapomněli. A tak jsem se musel s nima potýkat prakticky celej život. Ale nevím, možná, že to bylo dobře, protože mě to udrželo v takovým napětí a pořád jsem musel bejt opatrnej a nesměl jsem se dopustit sebemenší chybičky.“