Jiří Míka

„Na místě čekali sedláci, ty věci nám odvezli na tu louku, přivezli krajinek a tyčovinu, dřeva, která se hodila na ty stěžejní strany u toho stanu. A každý si musel pěkně nařezat to dříví, postavit stan. To všecko jsme jako kluci dokázali. Stan jsme měli vojenskej, byl dva na dva metry. Vedoucí měl výjimku, ten měl áčko. Ten byl o něco větší. Takže se tam vešla postel, kufry a takový ty nejpotřebnější věci. Ale než jsme ty stany zabalili, tak se musely impregnovat. Já už si teď nepamatuju přesně čím, ale myslím, že to bylo mazlavý mejdlo a kyselina octová. Napustilo se to tím mazlavým mejdlem, pak se to vymáchalo v kyselině octový a ono to bylo nepromokavý, ono se to tam srazilo a bylo to na celý léto vyřízený. U každýho toho tábora jsme vždycky měli kuchyň. Tu jsme taky sami postavili. Ale takový ty kamínka na vaření nám přivezli... Takový sporáček. To jsme vezli s sebou. Postele jsme si dělali taky sami.“

„Během války jsem byl jako otrok a nezbylo mi na nic víc než jenom na fabriku. Vždyť taky jsme dělali i dvanáctihodinový šichty, osmihodinový, co chvíli desetihodinový. Ty šichty jsem si představoval, jaká to bude príma věc, když v noci budu pracovat a ve dne, že si užiju. Než jsem si na to zvyk, tak jednou jsem si tak užíval ve dne, že v noci jsem byl tak ospalej a utahanej, že jsem tam spad rovnou do skříně, kde byly uložený skleněný baňky, a pěkně jsem se pořezal o sklo. A naučil jsem se při té příležitosti kouřit. Chlapi mi řekli: ‚Ty blbče, kdyby sis zapálil, tak se ti tohle nemůže stát!‘“