Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Mihulka (* 1935)

• narozen 27. září 1935 v Ostritzu na východě Německa do česko-německé rodiny

• v roce 1949 se rodina přestěhovala do Vratislavic u Liberce

• vystudoval pedagogické oddělení hudební školy

• po vojně nastoupil jako učitel hudby ve Varnsdorfu a později v Liberci

• založil jazzovou kapelu Combo 62

• v Liberci provozoval jazzový klub

• v jeho klubu hrály jazzové špičky z Československa i ze zahraničí

• při Lidové škole umění v Liberci založil jazzový Big Band, který vede dodnes

• v roce 2019 obdržel Medaili města Liberec za zásluhy v oblasti hudby

Rudolf Mihulka se narodil 27. září 1935 ve východoněmeckém městě Ostritz rodičům Václavovi Mihulkovi a Elišce, rozené Winterové. Ve městě žila početná česká komunita, která provozovala i školu, ale Mihulkovi se s ní moc nestýkali a pamětník navštěvoval školu německou, doma rovněž hovořili pouze německy.

Druhou světovou válku rodina strávila částečně v Ostritzu, částečně pak v nedaleké Žitavě (Zittau), kam se Mihulkovi v roce 1942 přestěhovali. Pamětník zažil několik menších náletů na město, zejména na konci války, kdy se Spojenci snažili zejména zlikvidovat žitavské nádraží, což se jim však nedařilo a poškodili pouze několik budov ve městě. „A já jsem taky zažil jednu takovou zajímavou věc, že když jsem byl na procházce, tak přiletělo letadlo a začalo po mně střílet. Já jsem se schoval nahoru za plnou popelnici a on mě přímo nezasáhl, takže jsem byl zachráněný,“ vzpomíná Rudolf Mihulka na vypjatou událost z války. Obecně však město podle pamětníka zásadně neutrpělo a válku tam rodina přežila poměrně klidně.

Stěhování do Československa

Situace v Československu byla po válce velmi napjatá. Zejména v pohraničí, na území bývalých Sudet, probíhal odsun německy hovořících obyvatel, často za velmi dramatických a tvrdých podmínek. Toho však Mihulkovi využili a podali žádost o povolení k přestěhování do Čech, kde se otec narodil a kde žili i jeho předkové. Kvůli vystěhování velkého množství obyvatel z příhraničí chyběli lidé v továrnách a dalších provozech a spousta domů zůstávala volných. Proto Mihulkovi se svou žádostí o reemigraci uspěli. Celá záležitost se ale vlekla, a proto se Rudolf Mihulka s rodinou mohl ze Žitavy odstěhovat až v roce 1949.

Jejich kroky vedly do obce Vratislavice nad Nisou, která je dnes již součástí krajského města Liberec. Otec začal pracovat v kanceláři a matku zaměstnali v tkalcovně koberců. Pamětník, kterému bylo v době stěhování čtrnáct let, nastoupil do osmé třídy základní školy. Jako rodilý Němec měl ale velké problémy s češtinou a půl roku mu trvalo, než začal trochu rozumět. Nedostatky v novém jazyce však velmi rychle dohnal a v roce 1951 úspěšně absolvoval přijímací řízení na pedagogické oddělení Hudební školy v Liberci, jehož studium zakončil v roce 1956 státními závěrečnými zkouškami na konzervatoři v Praze v oboru hry na klavír a dirigování.

Vojna

Po absolutoriu nastoupil pamětník jako učitel do hudební školy v Semilech, kde ale působil pouhé dva měsíce a v říjnu 1956 ho povolali na vojnu do Benešova u Prahy. „To bylo velice nepříjemný, protože v té době byla válka na Suezu a potom ještě maďarský události. My jsme tam čtrnáct dnů byli oblečení a vůbec jsme se nemohli svlíknout ani pořádně umýt, poněvadž bylo skoro před válkou i u nás, že jako bychom měli pomáhat v tom Maďarsku. A takže jsme čtrnáct dnů byli připravení vyrazit do boje. Zaplaťpánbůh se to potom uklidnilo,“ komentuje Rudolf Mihulka první okamžiky na vojně.

Po měsíčním základním výcviku byl přidělen k armádní hudbě jako klavírista. Do dechové sekce útvaru však potřebovali ještě hráče na lesní roh (hornu). Zde se projevil pamětníkův velký hudební talent a během pouhého půl roku se byl schopen naučit hrát na hornu tak dobře, že mohl tento post v armádní kapele naplno zastat. Bohužel v té době byl druhý hráč na lesní roh odvelen na jinou základnu: „Když už jsem byl rád, že mi to jde, tak ten z povolání, ten voják, ten poddůstojník, ten se popral v hospodě a za to byl přeložený jinam. Ovšem proč o tom mluvím. My jsme totiž byli jenom dva hornisti, a když toho jednoho odstěhovali, tak jsem zůstal sám a jedna horna nemá v kapele smysl, takže já jsem musel přestoupit na trumpetu.“

Ani angažmá v armádní kapele neuchránilo Rudolfa od povinných vojenských cvičení. Kromě základního měsíčního výcviku na začátku služby musel dvakrát absolvovat i letní výcvik ve vojenském újezdu na Šumavě. Zde členové orchestru většinou fungovali jako regulovčíci – vedoucí je rozestavili na křižovatky cest, kde měli za úkol za pomoci praporků nasměrovat tanky a automobily. „V noci potom jsme měli baterky, na prsou jsme měli takzvané mandelinky, to byla odrazová sklíčka, aby oni nás tam vůbec poznali, na tý křižovatce, a těma baterkama jsme jim ukazovali, kudy mají jet,“ vzpomíná Rudolf Mihulka s úsměvem na průběh cvičení. Na vojnu jako takovou ale rád nevzpomíná. O politiku se sice sám nezajímal, ale každý útvar měl svého politruka, který se věnoval politické výchově, jež neminula žádného vojáka. Domů se za celou dobu služby dostal pouze dvakrát a poslední dva měsíce strávil namísto v kapele u necek, protože jejich divize byla rozpuštěna a vojáci přemístěni do Znojma do vojenských prádelen.

Jazz v Liberci

Hudební nadání a nadšení mohl Rudolf Mihulka rozvinout hned po návratu z vojny. Po dvouletém působení na hudební škole ve Varnsdorfu se na začátku šedesátých let vrátil do Liberce, kde se stal nejen učitelem v Lidové škole umění, ale v roce 1962 založil jazzovou kapelu Combo 62, která působila až do roku 1995. Politicky neangažovaný hudebník neměl ani tak problém v této době založit orchestr, který se orientuje především na původně západní hudbu, ale obrovské potíže mu činilo sehnat kvalitní muzikanty. Jazz v té době nebyl vůbec rozšířený a už vůbec nijak podporovaný, ale nakonec se podařilo sestavit skupinu několika lidí, jejichž hra se po dlouhá léta stala nedílnou součástí libereckých plesů a dalších významných událostí. Součástí kapely byl na několik let i Jürgen Kawan, liberecká hudební ikona šedesátých a sedmdesátých let, který neúnavně propagoval rock’n’roll režimu navzdory, za což čelil  perzekuci a nesměl několik let v Liberci vystupovat. To jej však neodradilo a i nadále pořádal koncerty v okolních městech, které byly hojně navštěvované.

Jazzová scéna v Liberci s příchodem Comba 62 značně ožila, ale stále jí něco chybělo. Ve městě neexistovalo místo, kde by se mohli příznivci i hráči jazzu setkávat, vzájemně poslouchat svá vystoupení a které by neslo jakýsi jazzový genius loci. Řešení tohoto nedostatku nabídl Rudolf Mihulka hned v roce 1964, kdy naproti kavárně Nisa na dnešním Soukenném (dříve Gottwaldově) náměstí v S-klubu otevřel první a jediný jazz klub v Liberci. Od té chvíle až do roku 1971 patřily pondělky v těchto prostorách jazzu a jeho posluchačům. Nejprve pořádal pamětník pouze náslechové večery, kdy pouštěl desky významných jazzových interpretů a doprovázel je přednáškami. Díky bratrovi, který žil v západním Německu, ve Frankfurtu nad Mohanem, měl doma sbírku desek zahraničních zpěváků a kapel, které by se do Československa jenom stěží podařilo dostat. „Pamatuju si přesně, že jsem začal první večer s elpíčkem Modern Jazz Quartet, to byl John Lewis, který to tam vedl vibrafonem, a ten složil taky mimo jiné krásnou písničku Django. Tu jsme pak hráli v osmašedesátým. My jsme to hráli tenkrát v tom S-klubu a bylo asi osm mrtvých, a tak jsme vždycky na činel hráli, jako na jejich počest jsme cinkali. No byl to nádherný večer,“ vzpomíná Rudolf Mihulka na píseň spjatou jak se začátky klubu, tak s tragickými událostmi našich dějin.

Po několika týdnech náslechových večerů se v klubu rozjelo živé koncertování. Nejčastěji zde působili samozřejmě „domácí“, pamětníkova kapela Combo 62, spolu s kapelami Vladimíra Jánského a Josefa Novotného, ale vystřídaly se tu i jazzové špičky z celé republiky. Po koncertech probíhaly tzv. jam sessions, kdy si návštěvníci mohli přinést své nástroje a po vystoupení se ke kapele přidat, zahrát si sóla, zaimprovizovat.

V roce 1971 však přešel S-klub do správy liberecké univerzity, která činnost jazzového klubu zakázala. Po roce a půl se fungování opět podařilo obnovit, ale pro Rudolfa Mihulku bylo stále složitější shánět finance na pořádání koncertů. Klub sice působil pod záštitou místního kulturního střediska, to však odmítalo hudebníkům hradit cestovní náklady a poskytlo peníze pouze na honoráře za hru samotnou. U zahraničních kapel představovaly cestovní výdaje tu největší položku. Pamětník se s tím nechtěl smířit a hodlal i nadále jazzové koncerty v Liberci udržet. Povedlo se mu domluvit přesun klubu do liberecké čtvrti Karlův Háj. Místní hostinský se na pořádání koncertů finančně podílel a díky tomu zbyly Rudolfu Mihulkovi peníze i na cestovné pro muzikanty. Kromě hudební produkce zde pořádal i výstavy známých výtvarníků, například Pavla Šulce nebo Josefa Plechatého. V centru byl i malý biograf, kde se promítaly filmy – pamětník měl kontakty na kanadské ambasádě, odkud měl k dispozici běžně nedostupné kanadské snímky.

Klub na Králově Háji působil až do roku 1985. Za tu dobu se v něm vystřídala spousta českých i zahraničních jazzových kapel. Mezi české špičky patřil určitě soubor SHQ Karla Velebného nebo kytarista Rudolf Dašek. Ze zahraničních hostů pak Rudolf Mihulka nejvíce vzpomíná na špičkového amerického bubeníka Davea Weckla, který spolupracoval i s Madonnou nebo Paulem Simonem a který liberecký jazzový klub navštívil dokonce dvakrát. Mezi dalšími jmenujme ještě skvělého pozounistu Sonny Constanza, Butche Thompsona s Hall Brothers nebo Sicila Big Band z Palerma.

Po roce 1985 se koncerty přesunuly do libereckého Kulturního domu, kde je pamětník pořádal až do roku 1991. Bohužel zájem o jazz klesal, stále hůře se sháněli sponzoři a činnost klubu postupně téměř po třech desetiletích utichla.

Kromě kapely a jazzového klubu zanechal Rudolf Mihulka nesmazatelný otisk i v liberecké Základní hudební škole (dříve Lidová škola umění), kde v roce 1967 založil jazzovou sekci a začal malé žáky vyučovat hře v jazzovém orchestru. Jeho soubor v roce 1971 vyhrál celonárodní soutěž školních orchestrů v Ostravě a mezi špičky v tomto žánru patří dodnes. Za padesát šest let jeho existence vyhrál tuto prestižní soutěž devětkrát, a pokud nestanuli svěřenci pamětníka na stupni vítězů, vždy se umístili na předních příčkách.

Přehrávky a anglický repertoár

Za vlády komunistů se podporovaly některé hudební žánry a umělci, kteří měli režim navenek reprezentovat, a na opačné straně stály undergroundové kapely, které se často ocitly v hledáčku orgánů Státní bezpečnosti a jejich koncerty byly bedlivě střežené. Jazz bychom mohli hledat někde uprostřed těchto dvou pólů. Nebyl to rozhodně styl, který by režim podporoval, ale na druhou stranu jej ani nezakazoval.

Ačkoliv byl jazz tolerovaný, ani jemu se nevyhnuly zásahy ze strany státu. Stejně jako ostatní umělci, musel i Rudolf Mihulka se svojí kapelou absolvovat povinné přehrávky před komisí, která nejenže rozhodovala o tom, zda konkrétní hudební těleso může vůbec veřejně vystupovat, ale určila i výši honoráře, kterou si může za své koncerty nárokovat. Tyto výbory byly rozdělené jak regionálně, tak podle úrovně zkoušených kapel na komise pro profesionály a pro amatéry. Combo 62 spadalo pod kulturní středisko v Ústí nad Labem. Kromě samotného hudebního přednesu byli hudebníci zkoušeni i ze základů hudební nauky a všeobecného politicko-kulturního rozhledu. „Jednoho kluka z mojí kapely zkoušeli, a tak se ho mimo jiné také ptali jako každýho: ‚A co čtete?‘ Chtěli slyšet, že čte Rudé právo. Ale to jsme zaprvé neřekli, ale ten Pepa Mýt, trumpetista a dnes už nebožtík, v dobrý víře, že je muzikant, řekl: ‚No já čtu Melodii.‘ No a to toho zkoušejícího soudruha tak rozčílilo, že mu sebrali licenci a že prý může hrát jenom zadarmo.“ (Dodejme, že Melodie byla v sedmdesátých a osmdesátých letech jedním z mála časopisů, který se věnoval populární hudbě.)

Rudolf Mihulka se však měl možnost podívat na přehrávky i „z druhé strany“, kdy byl v sedmdesátých letech členem místní přehrávkové komise pro amatérské hudebníky v centru na Králově Háji. Na rozdíl od výboru pro profesionály zde ale neprobíhalo žádné zkoušení z hudební nauky nebo z politiky a šlo pouze o hudební přednes. Členové komise měli za úkol prověřit muzikanty z regionu, zda opravdu hrají kvalitně, a občas se i stávalo, že museli nějaké kapele zakázat hrát. Nikoliv však z důvodů politických, jak by se dalo čekat, ale z důvodů čistě hudebních.

Kromě každoročních povinných přehrávek se státní dohled týkal i jazyka, kterým se zpívalo. A v jazzu, původně americké černošské hudbě, se samozřejmě nejvíc zpívalo anglicky. V začátcích Comba 62 převažoval převzatý anglosaský repertoár, který Rudolf Mihulka přepisoval do not podle poslechu desek od svého bratra. V šedesátých letech se anglicky zpívané písně tolerovaly. V letech normalizace pak museli hudebníci zahraniční písně překládat do češtiny, jinak hrozily problémy nebo přímo zákaz činnosti. Zejména v Praze se to prý striktně hlídalo a kontrolovalo. V menších městech, kam v tomto kontextu můžeme zařadit i tehdy osmdesátitisícový Liberec, prý panovala o něco volnější atmosféra a nadále zde posluchači mohli slyšet Beatles nebo jazz v originále. Pamětník říká, že se nikdy nenechal vyděsit zákazy, a proto i za dob normalizace hrály jeho soubory písně tak, jak to cítil on sám, nehledě na jazyk nebo původ skladby. Přesto (nebo právě proto) byla jeho kapela velmi úspěšná a perzekuce se jí vyhnuly.

Politika neměla zásadní vliv ani na pamětníkovo působení v Lidové škole umění. Někteří učitelé sice byli v komunistické straně, ale na atmosféře školy se to zásadně neprojevovalo. Rudolf Mihulka však vzpomíná na povinné politické přednášky, které musel jednou za čas vést každý z kantorů na poradách, a on si připravil příspěvek z návštěvy svého bratra, který bydlí ve Frankfurtu nad Mohanem: „A já jsem teda řekl, že jsem byl na návštěvě u bratra a že to bylo velice zajímavý a že jsem si všiml hlavně toho, že je to jinej život, že jak to jinak všechno… to bylo překvapivý, jak je to čistý všechno, a to jsem si teda dal. Načež potom jsem zjistil, že tenkrát tam bylo zapsáno, že politicky bych měl jaksi… jak to tam ventilovali? Že politicky bych se měl více snažit.“

Život po sametové revoluci

Události sametové revoluce v roce 1989 sledoval Rudolf Mihulka s napětím a měl obrovskou radost z politických změn. Do naší země se najednou dostávaly rozličné hudební styly a jejich interpreti si velmi rychle získávali své posluchače, zatímco tradiční jazz už tolik netáhl. Sehnat sponzory na jazzové koncerty bylo stále obtížnější, a tak v roce 1991 musel s činností jazzového klubu skončit. O čtyři roky později, v roce 1995, ukončila působení i jeho kapela Combo 62. Rudolfem vedený soubor v hudební škole ale funguje dodnes a stále se řadí mezi republikové špičky. Sehnat nové muzikanty však není snadné. „Dnešní mládež má sluchátka v uších od rána do večera, pokud to jde, a poslouchá popík nebo nějaký ty moderní věci a jazz skoro ne. To jako bych lhal a je to výjimečný a někteří, kteří ho poslouchají, tak tam už je vidět, že hrajou i jinak. Protože ono vůbec hrát jazz je podmíněno podle mě tím, co poslouchám. Když někdo neposlouchá vůbec jazz a chce hrát ten jazz, tak buď má feeling, to jazzový cítění, nebo ho nemá. A to se vytvoří hodně tím, že je ve styku s tím druhem hudby.“ Ani to však pamětníka neodrazuje a svůj entuziasmus a hudební zkušenosti předává jak žáčkům v jazzové přípravce, tak zkušeným hudebníkům v Big Bandu, který vede ještě dnes, ve svých čtyřiaosmdesáti letech.

V roce 2019 získal Rudolf Mihulka Medaili města Liberec za celoživotní práci v oblasti hudby, kdy jej liberecký primátor ocenil nejen za to, že za svůj život vychoval spoustu skvělých muzikantů, kdy někteří z nich dnes působí ve známých hudebních tělesech nebo filharmoniích, ale také za to, že pozvedl kulturní život ve městě. Zároveň mu ocenění patří i za to, že Liberec neúnavně propaguje v rámci domácích i zahraničních hudebních soutěží a naopak do města díky jeho aktivitám zavítají významní muzikanti.