Rudolf Mihulka

* 1935

  • „K tomu bych ještě řekl jednu věc. Já jsem v roce 68, někdy v červenci, jsem jel... já jsem měl trabanta, tak jsem naložil rodinu a my jsme jeli do Berlína. Moje sestřenice tam měla chatu, tak jsme tam jeli na takovou dovolenou. A my jsme jeli přes Frýdlant, to se muselo přes Polsko, to ještě neexistovalo přes Žitavu, a já jsem se divil, že všude v lese už byli samí vojáci. Tanky mezi stromama a tak dále, už od hranic všude hnedle po levé straně, jak je ten les, tam všude stáli vojáci. Teď já jsem přijel do toho Berlína a tam byla sestřenice a její rodina a: ‚Jak to, že ještě jedete, vždyť už je skoro válka?!‘ To my jsme ještě v té době ani tomu nevěřili nebo netušili, že už je to takhle připravený všechno. A Němci, že to je na sto procent, že to prostě vypukne. Tak tam jako jsem poprvé vlastně poznal, jaká je situace po týhletý stránce. A když jsme se vrátili, tak se to už vlastně blížilo a ten večer, nebo v noci, všechny nás vzbudily letadla.“

  • „My jsme byli jako poloprofíci, tak tam jsem dělal i ty přehrávky, ale ty byly dosti jako krušný, i politicky. Tam jako na nás chtěli všelijaký ty... otázky nám dali, který jako všichni muzikanti absolutně jako nezvládli. Tak si vemte jenom ta absurdita. Jednoho kluka z mojí kapely zkoušeli, tak se ho ptali mimo jiné také potom, každýho se ptali: ‚A co čtete?‘ To chtěli slyšet, že čte Rudé právo. Ale to jsme zaprvé neřekli, ale ten Pepa Mýt, trumpetista, nebožtík dneska už, ten v dobrý víře, že je muzikant, řekl: ‚No já čtu Melodii.‘ No a to ho tak rozčílilo, toho zkoušejícího soudruha, že mu sebrali licenci a že může hrát jenom zadarmo. Prostě takovýhle věci se děly. Tak já jsem tam pak musel jet a s nějakým Gutem, to byl šéf toho, jsem mu říkal: ‚Vy tady... my hrajeme tu naši kapelu a vy mi tu kapelu likvidujete tím, že zakážete klukovi tady hrát.‘ Takže jako takový nesmysly se stávaly. Ty zkoušky byly velice nepříjemný. My jsme studovali muziku dlouhá léta, jako profíci skutečný, a oni nás zkoušeli z hudební nauky, kde se nás ptali, kolik má G dur křížků, což je elementární hudební nauka z hudebky, první, druhý, třetí rok.“

  • „Já jsem v šedesátém čtvrtém založil takový liberecký jazz klub, nic tam ještě v té době nebylo, a to kulturní středisko bylo naproti nynější kavárně Nisa a tam byla taky vedle takzvaná experimentálka později, ale v té době to byl S-klub, Studentský klub, a tam já se v té době přes to kulturní středisko dostal ke kontaktu s tím klubem a začali jsme tam pořádat jazzový pondělky. Zpočátku jsem dělal takový náslechový večery. Pamatuju si přesně, že jsem začal první večer s elpíčkem Modern Jazz Quartet, to byl John Lewis, který to tam vedl vibrafonem, a ten složil taky mimo jiné krásnou písničku Django. Tu jsme pak hráli v osmašedesátým, když byla ta událost, kdy přišli ti spojenci, a tak my jsme to hráli tenkrát v tom S-klubu a bylo asi osm mrtvých, a tak jsme vždycky na činel hráli, jako na jejich počest jsme cinkali. No byl to nádherný večer.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 16.09.2019

    (audio)
    délka: 01:23:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jazz nejde hrát, ten se musí cítit

Rudolf Mihulka, šedesátá léta
Rudolf Mihulka, šedesátá léta
zdroj: Archiv pamětníka

Rudolf Mihulka se narodil 27. září 1935 ve východoněmeckém Ostritzu do smíšeného česko-německého manželství Václava Mihulky a Elišky Winterové. Navštěvoval německou školu a doma mluvili pouze německy. V roce 1949 se rodina přestěhovala do Vratislavic u Liberce, kde o dva roky později, v roce 1951, nastoupil na pedagogické oddělení hudební školy na obor hry na klavír a dirigování. Po dvouleté vojně nastoupil jako učitel do hudební školy ve Varnsdorfu a v roce 1961 do Lidové školy umění v Liberci. V šedesátých letech založil jazzovou kapelu Combo 62 a zahájil činnost jazzového klubu, který fungoval na různých místech až do roku 1991. Do Liberce se díky němu dostaly jazzové špičky jak z Československa, tak ze zahraničí. Při Lidové škole umění založil také Big Band, který pod jeho vedením funguje do dnešních dní a za dobu své existence získal spoustu ocenění. V roce 2019 pamětník získal Medaili města Liberec za zásluhy v oblasti hudby a za propagaci města v Čechách i v zahraničí.