Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Midelfart roz. Hyková (* 1947)

• narozena ve Strakonicích v roce 1947

• rodiče byli oběťmi kolektivizace

• po maturitě šla studovat Přírodovědeckou fakultu UK v Praze

• svědkyně nepokojů na kolejích Strahov v roce 1967

• spoluorganizátorka studentského hnutí na PřF

• prázdninový pobyt ve Francii v létě 1968

• studijní pobyt v Německu v akademickém roce 1968/1969

• seznámila se svým budoucím manželem z Norska, v Norsku vystudovala lékařskou fakultu, žije v Trondheimu

• upravila si své vztahy s Československem, jako žena legálně provdaná za cizince mohla za normalizace cestovat do ČSSR

Oční lékařku a profesorku na Trondheimské univerzitě MUDr. Annu Midelfart jsem potkal na konferenci Krajané a exil, která se konala v prostorách pražského Karolina. Náš rozhovor byl krátký, proto také neúplný, týkající se jen nejdůležitějších bodů jejího života.

„Jmenuji se Anna Midelfart, rozená Hyková, a narodila jsem se v roce 1947 ve Strakonicích jako Jihočech. (…) Moji rodiče měli statek v jižních Čechách a bohužel byli oběti toho komunistického režimu a ten statek museli opustit a během několika let zažívali veliké perzekuce komunistického režimu. Vrátili jim statek ve velice zdevastovaném stavu, a myslím, že to přispělo k tomu, že tatínek dostal takovou životní sílu zpátky, ale je to veliké úsilí, dávat to dohromady. Byla jsem ráda, že převrat a změnu režimu zažili.“

Studentské nepokoje roku 1967

Naštěstí ta nejhorší léta prožila paní Midelfart jako malé dítě, studovat začala až v liberálnějších šedesátých letech. Mohla tak i jako dítě „kulaků“ vystudovat střední školu a podat si přihlášku na vysokou školu do Prahy. Vybrala si přírodovědeckou fakultu. Patřila vždy mezi aktivnější studenty, zajímala se o nové možnosti zahraničních stáží, věřila ve změny, které přinášelo pražské jaro. Když vypukly nepokoje na strahovských kolejích, kdy si studenti stěžovali na potíže spojené s kolejním životem, byla při tom.

„Studenti prokazovali velkou odvahu. Když vypnuli tu elektřinu a my jsme se připravovali na zkoušky, tak už to, že studenti vyšli ven a řekli: ,My chceme světlo.‘ Ukázali ohromnou odvahu, protože v té době se nikdo neodvážil jen tak vyjít na ulici. Studenti ze Strahova nám zatelefonovali, že jdou. Najednou jsme viděli, že na Hradě zhasla světla. To byla velká provokace, že se vůbec někdo odvážil někam jít. Říkali jsme, že nedemonstrujeme proti režimu, ale pro to, abychom měli podmínky a byli dobří studenti. Pak se toho někdo ujmul a říkali: ,Studenti neprotestují proti režimu, oni chtějí mít podmínky na studium.‘ (…) Pomalu se to rozjelo, psaly se články v Literárních novinách.“

Účastnila se studentského hnutí, dnes si myslí, že historici podceňují roli studentů v letech 1967/1968, že studentské hnutí nekopírovalo jen pnutí ve společnosti, ale bylo i v této době jeho aktivním hybatelem.

„Nejvíc si pamatuji na to, jak jsme na přírodovědecké fakultě pozvali ministra školství, aby nám řekl, jaké má plány pro školství. Když jsme šli k té posluchárně, tak jsme zjistili, že tam jdou desítky lidí, starších, pracujících z různých továren. Byli jsme z toho trochu vyděšení, protože jsme nevěděli, kam se tahle schůze může vyvinout. Takovou situaci jsem už nikdy nezažila, že pracující a studenti dohromady tvořili takovou skupinu obrody. (…) Posluchárna byla úplně nabitá, najednou jsme si uvědomili, jakou má tady to hnutí sílu. Najednou se z té posluchárny ozývaly různé výkřiky, ty jsme museli mírnit. Museli jsme se jako výbor den za dnem rozhodovat, jaké akce můžeme podpořit, které by byly v zájmu studentů a zároveň neohrožovaly náš studentský život.“

Na fakultě se věnovala přijíždějícím zahraničním návštěvníkům, ještě na jaře 1968 jí učaroval mladý norský student, do kterého se zamilovala a později se za něj provdala. Chtěla se také dostat do zahraničí, hlásila se na letní pracovní tábor do Německa, místo toho byla vybrána do Francie. Srpnová okupace ji zastihla na cestě z Francie zpět do Prahy. Protože uměla německy a v Německu už měla nějaké studentské známé, do posrpnové Prahy se už nevrátila. V Německu využila stipendia a pokračovala tam spolu se svým norským přítelem ve studiu. V dalších letech se s přítelem vzali a přestěhovali do Norska.

Rozdíly mezi Východem a Západem v roce 1968

Jak při prázdninovém pobytu ve Francii, tak i později v posrpnové době na univerzitě v severním Německu se dostávala do diskusí se svými západními přáteli, studenty. Rok 1968 a 1969 byl ve Francii i Německu ve znamení studentských bouří. Ještě v září 1968 se setkala se svými spolužáky z pražské přírodovědy na německé univerzitě.

„Tam jsme udělali schůze s německými studenty, kde se nás hodně ptali, jak jsme si představovali revoluci a jaké chyby jsme asi udělali, že to skončilo tou okupací. My jsme se museli hodně bránit, nám se zdálo, že ti němečtí studenti měli dobré podmínky ke studiu, měli dobré ekonomické podmínky, ale přesto nám předhazovali, že jsme se moc starali o ekonomii a málo o tu filozofii revoluce. Pamatuji si dobře na epizodu, kdy jsme tam měli společný mítink a jeden student z té levicové organizace německých studentů přijede na schůzku svým volkswagenem a má na sobě takový hezký ovčí kožíšek. Jedno děvče, co se mnou studovalo, říkalo: ,Takový krásný auto, takový hezký kožich.‘ On tam stál a stále s námi chtěl diskutovat, že jsme tu revoluci vedli špatně a že jsme byli moc ekonomicky orientovaní. To byl takový paradox. My jsme se vzájemně nechápali. Měli velmi dobré podmínky, nás bylo třeba v Praze šest studentů na pokoji, tam měli všichni pokoj pro sebe, málo studentů dělilo si pokoj a celkem ty koleje byly hezké. Možná, že to bylo více autoritativní, tyhle stránky jsme my zase nepochopili.“

Cesty do znormalizovaného Československa

Do Československa přijela znovu v roce 1970 kvůli operaci své matky už jako manželka norského občana. Byl na ni činěn nátlak, aby zůstala, ale jako provdané ženě jí úřady v zásadě nekladly překážky v návratu. Později si upravila vztahy s československým státem, zaplatila určitou částku jako výkupné za studium v Československu a mohla tak celkem pravidelně cestovat za svými rodiči do své původní vlasti.

„Příjezdy do Čech byly pro nás vždycky dost traumatické, protože jsme se museli přihlašovat na policii. Tam jsme strávili mnoho hodin. Když jsme se dostali dovnitř do té kanceláře, tak jsme dostávali různé otázky, co si myslíme o politické situaci v Norsku a další otázky, než jsme dostali to razítko povolení k pobytu. Těchto situací jsme se vždycky báli, ale nemohli jsme si nikomu stěžovat, museli jsme tam být. To trvalo i dvě, tři, čtyři hodiny. Když jsme přijeli, tak jsme se museli během 48 hodin hlásit.“

Úřady prý občas chtěly také vyslýchat i jejího manžela. Naštěstí to nebylo nikdy tak podrobné, prý tam nikdo neuměl dostatečně dobře německy. „On taky někdy nebyl v nejlepší náladě, když jsme tam museli čekat dlouho, byl by si rád někde stěžoval. To jsem ho musela uklidňovat, že nedosáhneme ničeho, když si budeme stěžovat. Děti měly žízeň atp. Měli různé informace a já nikdy nevěděla, jestli odpovídám správně. Dnes chodíme kolem té vily s velkou radostí a říkáme si, tady jsme strávili tolika hodin. A je to pryč.“

Československé úřady také povolily vycestovaní prarodičů do Norska za jejich vnoučaty, zpočátku pouze každého zvlášť, na sklonku normalizace již oba dohromady celkem bez větších omezení. V současnosti paní Midelfart stále žije v norském Trondheimu, pravidelně však Českou republiku navštěvuje.

„Životní krédo? Není dobré se bát, je třeba pořád ukazovat odvahu. To je to Masarykovo nebát se. On pak ještě říkal nekrást. To už z mé strany není tak důležité, ale to nebát se, ukázat odvahu. Teď vedu v Norsku spolek vědecky pracujících lékařů, to jsem taky byla iniciativní v založení. Je důležité, abychom ukázali iniciativu, abychom nerezignovali.“