„Můj ročník, teda ti chemikové z přírodovědecké fakulty, ty ještě přijeli v září na výměnný pobyt do Německa. Tam jsme udělali schůze s německými studenty, kde se nás hodně ptali, jak jsme si představovali revoluci a jaké chyby jsme asi udělali, že to skončilo tou okupací. My jsme se museli hodně bránit, nám se zdálo, že ti němečtí studenti měli dobré podmínky ke studiu, měli dobré ekonomické podmínky, ale přesto nám předhazovali, že jsme se moc starali o ekonomii a málo o tu filozofii revoluce. Pamatuji si dobře na epizodu, kdy jsme tam měli společný mítink a jeden student z té levicové organizace německých studentů přijede na schůzku svým volkswagenem a má na sobě takový hezký ovčí kožíšek. Jedno děvče, co se mnou studovalo, říkalo: ,Takový krásný auto, takový hezký kožich.‘ On tam stál a stále s námi chtěl diskutovat, že jsme tu revoluci vedli špatně a že jsme byli moc ekonomicky orientovaní. To byl takový paradox. My jsme se vzájemně nechápali. Měli velmi dobré podmínky, nás bylo třeba v Praze šest studentů na pokoji, tam měli všichni pokoj pro sebe, málo studentů dělilo si pokoj a celkem ty koleje byly hezké. Možná, že to bylo více autoritativní, tyhle stránky jsme my zase nepochopili.“
„Studenti prokazovali velkou odvahu. Když vypnuli tu elektřinu a my jsme se připravovali na zkoušky, tak už to, že studenti vyšli ven a řekli: ,My chceme světlo.‘ Ukázali ohromnou odvahu, protože v té době se nikdo neodvážil jen tak vyjít na ulici. Studenti ze Strahova nám zatelefonovali, že jdou. Najednou jsme viděli, že na Hradě zhasla světla. To byla velká provokace, že se vůbec někdo odvážil někam jít. Říkali jsme, že nedemonstrujeme proti režimu, ale pro to, abychom měli podmínky a byli dobří studenti. Pak se toho někdo ujmul a říkali: ,Studenti neprotestují proti režimu, oni chtějí mít podmínky na studium.‘ (…) Pomalu se to rozjelo, psaly se články v Literárních novinách. (…) Nejvíc si pamatuji na to, jak jsme na přírodovědecké fakultě pozvali ministra školství, aby nám řekl, jaké má plány pro školství. Když jsme šli k té posluchárně, tak jsme zjistili, že tam jdou desítky lidí, starších, pracujících z různých továren. Byli jsme z toho trochu vyděšení, protože jsme nevěděli, kam se tahle schůze může vyvinout. Takovou situaci jsem už nikdy nezažila, že pracující a studenti dohromady tvořili takovou skupinu obrody. (…) Posluchárna byla úplně nabitá, najednou jsme si uvědomili, jakou má tady to hnutí sílu. Najednou se z té posluchárny ozývaly různé výkřiky, ty jsme museli mírnit. (…) Museli jsme se jako výbor den za dnem rozhodovat, jaké akce můžeme podpořit, které by byly v zájmu studentů a zároveň neohrožovaly náš studentský život.“
„Příjezdy do Čech byly pro nás vždycky dost traumatické, protože jsme se museli přihlašovat na policii. Tam jsme strávili mnoho hodin. Když jsme se dostali dovnitř do té kanceláře, tak jsme dostávali různé otázky, co si myslíme o politické situaci v Norsku a další otázky, než jsme dostali to razítko povolení k pobytu. Těchto situací jsme se vždycky báli, ale nemohli jsme si nikomu stěžovat, museli jsme tam být. To trvalo i dvě, tři, čtyři hodiny. (…) Když jsme přijeli, tak jsme se museli během 48 hodin hlásit.“
Tazatel: „Vyslýchali jenom Vás nebo i Vašeho manžela?“
„Oni neuměli tak dobře německy. On taky někdy nebyl v nejlepší náladě, když jsme tam museli čekat dlouho, byl by si rád někde stěžoval. To jsem ho musela uklidňovat, že nedosáhneme ničeho, když si budeme stěžovat. Děti měly žízeň atp. Měli různé informace a já nikdy nevěděla, jestli odpovídám správně. Dnes chodíme kolem té vily s velkou radostí a říkáme si, tady jsme strávili tolika hodin. A je to pryč.“
„Jmenuji se Anna Midelfart, rozená Hyková, a narodila jsem se v roce 1947 ve Strakonicích jako Jihočech. (…) Moji rodiče měli statek v jižních Čechách a bohužel byli oběti toho komunistického režimu a ten statek museli opustit a během několika let zažívali veliké perzekuce komunistického režimu. (…) Vrátili jim statek ve velice zdevastovaném stavu, a myslím, že to přispělo k tomu, že tatínek dostal takovou životní sílu zpátky, ale je to veliké úsilí, dávat to dohromady. Byla jsem ráda, že převrat a změnu režimu zažili.“
Oční lékařka a profesorka na Trondheimské univerzitě MUDr. Anna Midelfart se narodila ve Strakonicích v roce 1947 jako Anna Hyková. Její rodiče byli oběťmi kolektivizace. Naštěstí ta nejhorší léta prožila jako malé dítě, studovat začala až v liberálnějších šedesátých letech. Mohla tak i jako dítě „kulaků“ vystudovat střední školu a podat si přihlášku na vysokou školu do Prahy. Vybrala si Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Jako studentka byla očitá svědkyně nepokojů na kolejích Strahov v roce 1967, byla též spoluorganizátorkou studentského hnutí na přírodovědecké fakultě. V létě 1968 byla na prázdninovém pobytu ve Francii, okupace sovětskými vojsky ji zastihla v Německu na cestě zpět domů. V Německu začala studovat již v akademickém roce 1968/1969. Seznámila se se svým budoucím manželem z Norska, kam se později přestěhovala. V Norsku vystudovala lékařskou fakultu, žije v Trondheimu. V sedmdesátých letech si upravila své vztahy s Československem, jako žena legálně provdaná za cizince mohla za normalizace cestovat do ČSSR.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
