Krista Mičková

"Byl tam, jak se říká, jak jsou děti samy, ten poručník, ale ten měl sám dvě děti, ten se o nás měl starat i s jídlem a všeckým. Tak někdy jsme dostali, spíš jsme hlad měli, tak byla u nás dole na té bráně mlékárna, tak vždycky tam, neměla děti ta paní prodavačka, a tak vždycky: ,Pojď, pomůžeš mi to.‘ Tak já jsem vždycky navečír, než zavřela, šla pomoct konve vynést, to byly ty velké konve na mlíko, nebo něco udělat, tak jsem dostala rohlík, brácha čekal, ten nešel, tak jsme si oddělili, oni před náma to zamykali. Byly lístky, jako potravinové, a to bylo menší a teď otec to vyměnil, když byl chleba, tak ten se zamykal. Jenomže já jsem věděla, že mám šuplík vytáhnut a že ten chleba dostanu, on na to přišel, takže nám nachystal jenom, co jsme měli na ten den, někdy byl dva dni pryč a nebylo co."

"No, ubližovali, mezi děckama vždycky přijde nějaká třenice, to už si nepamatuju, to spíš potom, až když jsme bydleli ve městě, musíme říct, to patřilo k tomu, tak tam nám nadávali, tak to jsme se... Rozumět jsem nerozuměla, dva roky jsem neuměla ,až když jsem šla do školy, jsem se naučila česky. Já jsem byla takový typ, že opice za každým jít, kdo šel… No tak jsem měla smůlu furt, že když mě viděli, tak jsem byla u ředitele, tak to vždycky bylo: ,Prosím tě, ty jsi Němka, ty víš, co tě to... nedělej to, budeš mít malér!‘"