Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislava Michlová (* 1924  †︎ 2016)

• narozena 21. května 1924 v Bělé pod Bezdězem

• rodina ale žila v Praze na Smíchově

• za války maturovala na katolickém gymnáziu na Vinohradech

• bratr Bohumil Štván za války vězněn gestapem, nucené práce v Německu

• pracovala na bytovém referátě pražského magistrátu

• svědkem vyvlastňování bytů ve prospěch lidí, kteří majitele udali

• při práci telefonistky na ústředně předsednictva vlády vyslechla zajímavé svědectví o okolnostech smrti Jana Masaryka

Zdislava Michlová se narodila jako jedno ze čtyř dětí manželů Štvánových v Bělé pod Bezdězem 21. května 1924. Rodina ale jinak žila v Praze na Smíchově.

Seminarista ve špatných časech

Ze všech sourozenců potkal nejpohnutější osud staršího bratra Bohumila: „Nejstarší bratr Bohumil chtěl studovat teologii. Přátelil se s jistým soudním radou Gebrichem. Krátce po obsazení Československa německými nacisty byli jeho vlastním bratrem udáni, že poslouchají anglický rozhlas. Bratra vytáhli ze semináře, kde studoval, zatkli a poslali na nucené práce do Německa. Po válce se do semináře vrátil, ale brzy ho pro změnu komunisté poslali na vojnu k PTP na Slovensko.“

Konec inteligence v Čechách

Ani Zdislavu ve válečných letech neminuly bizarní příhody: „Bydleli jsme na Smíchově a já jezdila na Vinohrady do katolického gymnázia. Vedly ho ctihodné sestry. Jen dva profesory jsme měli civilní. Na latinu a na matematiku, myslím. Bylo nás hodně a sestry to nemohly všechno stačit. Byla válka a tehdy přišlo oznámení, že nebudeme maturovat. Že si Němci nepřejí rozvoj české inteligence. My jsme si oddychli, že unikneme maturitě. Potom ale přišlo oznámení, že maturovat budeme, ale v němčině. Matematika, dějepis, dokonce i čeština - všechno německy. Profesoři z toho byli zničení. Nakonec provedli takový trik: otázky mezi nás rozdělili, že se na to už dalo nějak připravit. Když to zjistil německý komisař, hrozně řádil, že nám takhle pomáhají. Nevím, jak profesoři dopadli, jestli třeba někoho zavřeli. Vím jen, že tu maturitu udělali všichni, pouze několik studentů dělalo reparát.“

Noční host

V květnu 1945 už Praha vítala vojáky generála Vlasova a později Rudou armádu. Sám generál Andrej Vlasov prý jednou přespal ve smíchovském bytě rodiny Štvánovy, v Ostrovského ulici č. 7. Během večera je obeznámil s tvrdou realitou života v Sovětském svazu. Zdislava se později také svezla na jednom z ruských tanků, které přijely do Prahy.

Z louže do bláta

Na nějaký čas se zdálo, že se vše v dobré obrátilo. Nemělo to však dlouhého trvání. Komunisté povzbuzeni mezinárodní situací, kdy nad východní a střední Evropou roztahovalo svá křídla sovětské bolševické impérium, začali ihned systematicky posilovat svůj vliv v zemi, což vyvrcholilo tragickým únorem 1948, kdy zcela uchvátili moc v Československu.

Celá rodina Štvánových byla katolicky orientována. Tatínek byl členem Československé strany lidové, děti chodily do tělovýchovné organizace Orel a do Skautu. Nezapomenutelný zážitek pro Zdislavu představoval na dlouhá léta poslední všesokolský slet v červnu 1948: „V rámci tehdy posledního sokolského sletu se konal i průvod Prahou. To bylo strhující. Jak v těch šponovkách a bílých tričkách pochodovali městem. Dole na Můstku byla tribuna. Na té stál Gottwald a jeho kolegové. Čekali, že jim ti pochodující sokolové budou provolávat slávu. Jenže o kousek výš nad Můstkem stáli dva sokolští velitelé, z každé strany jeden a vždy, když se přiblížil další oddíl, každý zavelel ‚Vlevo hleď!‘ To ale bylo zády k té tribuně. Gottwald zuřil. To vedení (Sokola) dal hned zavřít. Ale slet tehdy kvůli mezinárodní prestiži ještě nezrušil.“

„Bytová politika“ KSČ

Ani později Zdislavu nečekal pohodlný, poklidný život. Odmítla vstoupit do Komunistické strany Československa. Nechtěla se podílet na tehdejších běžných praktikách, a několikrát tak měnila zaměstnání. Smutné příhody pocházejí z doby, kdy byla zaměstnána na bytovém referátě pražského magistrátu: „Když nám někdo udal někoho, kdo měl lepší byt, a chtěl si ho s ním vyměnit, museli jsme to vyšetřit. Měli jsme na to zvláštního člověka. Ten tam zašel, a když to bylo nutné, došlo k výměně. Mockrát to naštěstí nebylo. Znala jsem se například s jednou starou paní učitelkou. Byla už v důchodu. A někdo ji právě v takovém smyslu udal. Byla jsem tehdy nucena se podvolit a přestěhovat ji do toho horšího bytu. Tak jsem potom byla ráda, když jsem odtamtud odešla. Tížilo mne to. Šla jsem ke Křižíkovi, tam jsem brousila pilky a to byla opravdu nepolitická záležitost.“

Hradní lékař

Velmi speciální příhodu, kdy se nakrátko dokonce strachovala o svoji bezpečnost, zažila Zdislava, když pracovala v telefonní ústředně předsednictva vlády:

„Krátce po tom, co se tu chopili moci komunisté, jsem se na Hradě na nějakém obědě nebo při podobné příležitosti seznámila s hradním lékařem. Já byla tehdy zaměstnána na předsednictvu vlády. A protože jsem chtěla studovat filozofii, dostala jsem místo v telefonní centrále naproti Strakově akademii, abych si mohla občas odskočit na přednášku na nedalekou filozofickou fakultu. Jednou sedím v ústředně a volá právě ten doktor, o kterém jsem mluvila. Řekl, že pro mne má důležité svědectví. Že ho čeká cesta do Anglie, ale neví, jestli se tam vůbec dostane. Chtěl dosvědčit, že Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, jak se tvrdilo. Že on byl povolán, aby ohledal Masarykovo tělo a sebevraždu potvrdil. Ale on zjistil něco jiného. V té místnosti prý byla rozbitá židle - jako po nějakém zápase. Jan Masaryk měl zuté boty, chodidla rozbitá - zřejmě nějakou tyčí a na krku otlaky jako po škrcení. Že byl tedy zřejmě uškrcen a teprve potom shozen z okna, aby to vypadalo jako sebevražda. Ale právě v momentě, kdy to dořekl, se v telefonu ozval zvuk, jako kdyby mu někdo vytrhl sluchátko a to spadlo na zem. Já jsem hovor rychle přerušila, zamáčkla jsem kolíček, aby nikdo nezjistil, s kým doktor mluvil. Z Anglie se už neozval, tak se obávám, že špatně skončil. Já asi měsíc trnula hrůzou, kdy pro mne přijdou. Zjistit to ale zřejmě opravdu nemohli, tak jsem z toho vyvázla.“