Eliška Michalská

„Měla jsem vystupovat v Prostřední Bečvě a jít ke Kubáňům a něco tam vyřídit. Pravidelně jsem jezdila s jedním šoférem a ten už mě znal a vždycky mně tam zastavil. Tehdy jel cizí šofér a ten nezastavil a já se ocitla až v Rožnově. Nevěděla jsem, kudy kam, a tatínek nevěděl, že jsem to nevyřídila. Vrátila jsem se až bůhví kdy dalším autobusem. Tatínkovi jsem to všechno vysvětlovala, a že jsem jim to nevyřídila. Holka pět, šest, sedm roků (dvanáct roků, pozn. aut.). Říkal mi, ať se nestarám, že to zařídí. Dodneška nevím, jestli se to vyřídilo, protože jsem to zvrzala.“

„Přišel tam takový menší člověk. Mluvil perfektně česky. Tatínek se vrátil asi v šest ráno z lesa. Samozřejmě byl ve spodkách a v košili. Akorát odhodil kalhoty a lehl si. Ten gestapák přišel, odhodil deku a říkal: ,No jo, ani se nestačil pořádně vysvléct.‘ Tatínek byl úplně vyjevený, protože byl rozespalý. Tatínek sáhl na noční stolek a on ho hrozně mlátil pistolí po ruce. To mě rozčílilo, tak jsem na něho zařvala, že je to taky člověk a co si o sobě myslí. Byla jsem tenkrát tak drzá, že jsem mu řekla, že se mu to možná všechno vrátí. Maminka po mně skočila a držela mně pusu, ať nekecám, nebo ji přivedu do ještě většího neštěstí. Ale mě to tak rozčílilo, že tatínka bil, tak jsem si pustila hubu na špacír. Chlap se na mě udiveně díval, ale doma se už nic nedělo, a pak si to prý s tatínkem hrozně vyřídili. Odvezli ho na Horní Bečvu na Valašku, kde bydlel soukromník. Ten to později vyprávěl. Jak je tam svezli a co tam s nima dělali. To jsem se dověděla, až jsem byla starší. Muselo to být hrozné.“