Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Merta (* 1946)

• narodil se 20. ledna 1946 v Praze

• vystudoval architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU

• stal se legendárním folkovým písničkářem

• věnoval se i filmu a divadlu

• po celou dobu normalizace čelil šikaně ze strany komunistických orgánů

• Státní bezpečností byl sledován jako „nepřátelská osoba“

• od roku 1972 byl členem volného uměleckého sdružení Šafrán

• byl jedním z aktérů Sametové revoluce

• 24. listopadu 1989 zahrál z balkonu Melantrichu píseň Kecy

• přes dvacet let vystupoval s klezmerovým souborem Mišpacha

• po revoluci učil kulturologii na UK a filmovou hudbu na FAMU

• píše scénáře a natáčí dokumentární pořady

„Listopad 1989 byl jedinečný důkaz síly malého národa. Potkaly se sny jednotlivců a také schopnosti je uskutečnit, a to na všech úrovních. Od dělníků, úředníků, studentů až po chartisty i komunisty. To se moc často neopakuje. Řekl bych, že to nebyla revoluce. Dav byl ukázněný, nic nerozbíjel, nikdo se nepral. Každý uskutečňoval svůj sen. Hrál jsem na Václaváku na té první demonstraci z balkonu Svobodného slova. Úžasná atmosféra! Píseň ,Kecy‘ začíná: ,Jsem špatný člověk, který slouží dobré věci, kecy, kecy, kecy…‘ Sedmdesátitisícový dav zpíval se mnou, cítil jsem jej jako obrovský orchestr. Chvíli jsme refrén ,kecy‘ zpívali potichoučku, prosil jsem lidi, aby ukázali, jak jsme ukázněný. Dav šeptal, měl jsem slzy v očích. To hrozivé, napjaté ticho nás spojilo víc než proslovy. Pak všichni hrozivě přidali. Na plné pecky, jako že s námi nehnou, umíme zařvat, Václavákem to burácelo na všechny strany! Když jsem se prodíral davem, nikdo mě nepoplácal po zádech, neřekl třeba, hrál jsi dobře, nebo něco podobného, jako na koncertech. Nikoho to už nezajímalo. Lidé byli tak plni svého prožitku nalezené svobody. Éra písničkářů jako zprostředkovatelů, katalyzátorů nálad skončila. Paradoxně jsem si to uvědomil pár hodin poté, co mi naslouchalo největší publikum mého života,“ říká Vladimír Merta. Patří mezi slavné písničkářské hvězdy osmdesátých let, společně s dalšími kytarovými folkaři (např. Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem) se stal pro tisíce lidí symbolem odporu proti komunistickému režimu.

Podle mnohých historiků právě písničkáři sehráli jednu z rozhodujících rolí při rozkladu totalitního režimu. Na jejich koncertech se setkávali lidé s podobnými protirežimními postoji. Písničkáři, jak se píše v jedné z mnoha analýz StB, provokovali, zesměšňovali, pomáhali přežít. Dodávali protirežimními písněmi lidem odvahu k osobní občanské statečnosti.

On sám prý s disentem neměl nic společného, chtěl jen zpívat své básně. „Já si říkal: v okamžiku, kdy mi disidenti naznačí, jak uživit rodinu, zaplatit auto a nájem, dostat děti do školy a současně podepsat Chartu 77, bych tedy do toho šel,“ tvrdí s úsměvem Merta a dodává: „U mě to bylo jednoduché, protože jsem žil u rodičů, skromně se šatil, žral jsem z rodinného špajzu. Když mi zakázali hrát, tak mě živila moje paní, japonštinářka. Tak jsem se rozhodl, že Chartu 77 podepíšu, ale pak Václav Havel vzkázal, ať to neděláme, že prý je důležitější hrát, dokud to jde. To jsem si oddechl!“

Syn válečného hrdiny a pacifista

Jeho otec Augustin Merta, válečný veterán z 2. světové války, ze západní fronty, ho prý vychovával k vlastenectví, o kterém se nemluví: „Táta patřil mezi ty hrdiny, kteří o válce a své roli v ní, o lásce k vlasti nikdy nemluvili. Postupně jsem zjišťoval, jaká cesta ho vedla do anglické armády, a bylo to neuvěřitelné. Když jsem si pak přiznal svou nicotnou účast na demontáži komunismu, uvědomil jsem si, že jsme právě takovým lidem, jako byl můj táta, jejich válku za svobodu svojí vlastní laxností vlastně prohráli.“ Augustin Merta zemřel v roce 2006, sbírka Paměť národa obsahuje i jeho vzpomínky.

Po válce dostal Augustin Merta jako hrdina od Dunkerku zaměstnání na ministerstvu zahraničí. Vladimírovu maminku Ludmilu – i ona musela za války z Československa utéct a pracovala pak na šifrovacím oddělení v Ženevě – zaměstnali na ministerstvu průmyslu. Tak se rodiče dostali do Prahy, v roce 1946 se jim tu narodil Vladimír.

“V mládí jsem se zařekl, že budu pacifista. Že se radši nechám zavraždit, než bych zavraždil nějakého anonymního Němce někde dva kilometry před sebou. A s tím názorem jsem přežil dodnes,” říká Vladimír Merta. Vystudoval dvě vysoké školy – architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU.

Odevzdat kus Palachovy odvahy

Na konci šedesátých let – ještě jako student architektury – odjel na studijní pobyt do Francie. Četl francouzské básníky, maloval a skládal první písně. Když se 22. srpna 1968 procházel po ostrově Île de Sein, spatřil okny rybářských domků skrze televizní obrazovky tanky na Václavském náměstí. Došel prý tehdy až k majáku v nejodlehlejším cípu ostrova a tam “tiše meditoval”. U francouzské společnosti Vogue pak vydal svou první desku (vyšla v lednu 1969) a vrátil se do Československa.

Sebeupálení Jana Palacha – pokus vyburcoval z letargie společnost, která se pomalu smiřovala se skutečností sovětské okupace – s ním otřásl. Měl pocit, že musí nějak reagovat, vyrazil do ulic s barvou a štětkou a maloval na tramvaje protisovětská hesla. “Zařekl jsem se, že když už tedy přežiju, tak ten život musí za to stát. Že musím po drobných kousíčcích odevzdat kus té Palachovy odvahy – když už jsem takhle ustrojený, že sebeoběť nejsem schopen přijmout.”

V roce 1971 dokončil studia architektury a nastoupil na FAMU. Studoval a psal písničky, třikrát až čtyřikrát do měsíce hrával po studentských klubech i různých podivných klubovnách, tehdy na něj chodilo několik desítek lidí. V květnu 1972 vzniklo volné umělecké sdružení Šafrán, jehož členem se stal i Merta. Po roce 1977 Státní bezpečnost zakazovala pořadatelům koncerty písničkářů ze Šafránu a hnutí zadusila.

“Postupně přituhovalo, protože jak lidi emigrovali, tak se zužoval ten kornout a i písničkáři se dostávali do pozornosti,” říká k období po Chartě 77, kdy perzekuce komunistickými orgány zasáhla i muzikanty z Šafránu. Merta v té době absolvoval řadu výslechů, které prý “nebyly drastické”. Přesto v něm budovy ministerstva vnitra budily pocity fyzické úzkosti ještě dlouho po revoluci. Tehdy za normalizace si je analyzoval jako pět druhů strachu: “Jeden byl, že neuživím rodinu. Druhý, že mě zavřou. Třetí, že podlehnu. Čtvrtý strach byl, že se nikdy nedostanu k filmu, který jsem miloval a kvůli kterému jsem šel studovat. A pátý strach byl asi ten fyziologický, který spočíval v tom, že nevíš, s kým máš tu čest ve svém nejbližším okolí.”

Poté, co odmítl nabídku tajné policie ke spolupráci, byl veden jako nepřátelská osoba. Po revoluci zjistil, že na něj bylo nasazeno patnáct agentů, z nichž asi sedm znal.

Možností ubývalo

V té době asistoval režiséru Pistoriovi ve smíchovském Realistickém divadle. To nejen odmítlo podepsat Antichartu, režimem vynucovaný nesouhlas s Chartou 77, ale Luboš Pistorius (vyloučen z KSČ roku 1969) také režíroval řadu ineditních her. Například čtenou verzi Havlovy Audience – v roce 1978 ji načetli Havel a Landovský, natáčelo se v Mertově bytě na Mertův magnetofon ReVox. Ten se Mertovi podařilo propašovat do Československa díky pomoci ochotné celnice, jež magnetofon označila jako mixér.

“Natočil jsem taky Seifertovy vzpomínky Všechny krásy světa s Vlastou Chramostovou. A k tomu takový polooficiální rozhovor, který vedl Pistorius se Seifertem. Dodnes si pamatuju, jak se ptal na osud Plastiků, jestli je furt drží. A jak si básník tiše sám pro sebe řekl ‚Ty kurvy!’”

Možnost koncertovat se postupně zhoršovala. Když v pochartovní době “ztratil přehrávky” (zkoušky muzikantů, jimiž normalizační moc podmiňovala možnost oficiálně vystupovat a které zahrnovaly politický pohovor), snažil se koncertovat na Smlouvu o vystoupení význačných osobností sportu a kultury. I tento úhybný manévr mu režim zatrhl – po výslechu po jednom z koncertů v kulturním domě “bezejmenné vísky”. Ten ukončila Veřejná bezpečnost ve spolupráci s tajnou policií. “Ti fízlové, kteří už měli dlouhé vlasy a kouřili tam a provokovali, o přestávce vzali pivo a třískli s ním o zem. Pak zmizeli a přijeli druzí, že se dozvěděli, že tam je nějaká výtržnost. Zavřeli to, sepsali si občanky od všech lidí a druhá část koncertu, ve které jsem měl hrát, se nekonala.”

Hraní v soukromých bytech se vyhýbal – také jejich majitele pak totiž často “skřípla StB”. V 70. a 80. letech vystupoval s přestávkami, “zákazy” často nebývaly oficiální a uplatňovaly se se střídavou intenzitou. V době omezeného koncertování ho živila manželka, Merta si “psal do šuplíku” a vystupoval s klezmerovou kapelou Mišpacha. Ta hrála zadarmo, takže nemohl být chycen při nedovoleném podnikání. S přestávkami také publikoval své texty – oficiálně i v samizdatu, kde vydal své písňové texty i teoretické práce. Pokoušel se o vlastní filmařské projekty, fotografoval. Napsal scénář celovečerního filmu Opera ve vinici, divadelní režii si vyzkoušel v divadle Ateliér a v Branickém divadle, kde režíroval audiovizuální pořady Čas her a Krajiny duše krajiny těl. Hrál v divadle Viola, byl asistentem v již zmíněném Realistickém divadle, v Ypsilonce zkoušel hru Kartotéka, kterou ale Státní bezpečnost zatrhla.

Od poloviny 80. let vzrůstala obliba písničkářů, z ,chození na folk‘ se stala až posedlost, říká Merta. Svou roli v tom sehrál hudební festival Porta, který po putování po českých a moravských městech zakotvil roku 1981 v Plzni. Tam nacházela Porta ideální podmínky a rok od roku stále početnější publikum: „Děcka jezdily přes celou republiku na Portu, kde dva dny chodily v plavkách, polejvaly se vodou, pily pivo a byly svobodný.” V roce 1986 získal Vladimír Merta v Plzni Zlatou Portu. Písní Praha magická si ale kromě ceny vysloužil i dvouletý zákaz hraní.

V Praze je revoluce!

18. listopadu 1989 se účastnil organizačního setkání v Realistickém divadle a o den později byl v Činoherním klubu přítomen založení Občanského fóra. „V Realistickém divadle seděl v koutku Václav Havel, tak jsem se k němu drze navalil a říkám: ,Tak vás studenti předběhli! Teď byste s tím měli něco dělat, když jste měli tolik keců.‘ A Havel říkal, že jestli mám zejtra čas, tak mám přijít do Činoherního klubu. Tam se mluvilo o tom, co dál, jak podpořit studenty. Byly různé nápady, tak jsem se přihlásil: ,Já mluvím za ty zbabělé, místo generální stávky nastoupíme s košťaty a vymeteme Václavák. Nebo navrhuju bojkot spartakiády.‘ To bylo zrovna v době, kdy se na ni začínalo cvičit. Rozhostilo se takové srandovní ticho, nikdo nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne. Já to vážně myslel. Nikdo nevěřil, že se ten režim zhroutí jako domeček z karet. To trapné mlčení někdo přerušil výkřikem – jó, to je jen Merta, von má vždycky takový kecy!“

V dalších dnech odjel koncertovat na Slovensko – a hraní spojil s “agitováním” ve fabrikách i mezi slovenskými studenty. “V Banské Bystrici mě nepustili na kolej, tak studenti vynesli židli před ni. Připadal jsem si jako Lenin v říjnu – vylezl jsem na tu židli, měl jsem čepici, kolem lítaly vločky a stálo tam dvacet studentů. Já jsem přesně nevěděl, co se v Praze děje, byl jsem pryč už třetí den. Tak jsem to risknul a řekl jsem: ‚V Praze je revoluce!’”

Po návratu do Prahy se 24. listopadu s kytarou odebral do Laterny Magiky, odtamtud ho Stanislav Milota odvedl do budovy Melantrichu na Václavském náměstí. Ze slavného “revolučního balkonu” pak Merta zahrál před největším publikem svého života.

Písničkářství ztratilo étos

Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli obnovit sdružení Šafrán, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem. Vladimír Merta založil vlastní hudební a knižní nakladatelství ARTeM. Věnoval se tvorbě písní, ale jak říká, po revoluci jako písničkář “ztratil étos”. Přesto pravidelně koncertuje, doprovází Janu Lewitovou, která ho přivedla k renesanční hudbě. Učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU. Píše scénáře a natáčí dokumentární pořady. Žije v Praze.

Co ho trápí? Jak by si přestavoval společenský vývoj po roce 1989? „Spousta schopných a slušných lidí se tenkrát dala do stranických služeb, po roce 1989 to pak překlopili do kapitalismu a naučili se pár nových frází. Druhá věc je, že podle mého názoru se komunistická strana měla registrovat podmíněně s tím, že by se otevřely všechny individuální spory s touto stranou, včetně třeba toho, že se někdo nedostal na školu. Jakmile by soudy vyřešily poslední případ a strana by se s tím nějak finančně vyrovnala, byla by registrována a směle by mohla do parlamentu. Takže žádné zakazování komunistů, naopak, ať se postaví čelem k požadavkům svých spoluobčanů. A třetí věc se týká agentů a masy udavačských problémů. Myslím si, že se to dalo vyřešit třeba tak, že by se stanovila nějaká krátká lhůta, za tu dobu by ti lidé sami na sebe sepsali udání, co všechno dělali. To by se pak zapečetilo. A kdyby se ucházeli o nějakou vládní funkci nebo o funkci ve státním aparátu, teprve pak by se to rozpečetilo a stala by se z toho veřejná listina, kdokoliv by to mohl okomentovat. Tím by se dosáhlo určité přímé demokracie, nemusely by se dělat komise, nemuseli by noví ,biskaři‘ (BIS, česká tajná služba) přejímat staré agenty a ti lidé by se mohli také sami dobrat k tomu, co dělali špatně.“