Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Merta (* 1946)

• narodil se 20. ledna 1946 v Praze

• vystudoval architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU

• stal se legendárním folkovým písničkářem

• věnoval se i filmu a divadlu

• po celou dobu normalizace čelil šikaně ze strany komunistických orgánů

• Státní bezpečností byl sledován jako „nepřátelská osoba“

• od roku 1972 byl členem volného uměleckého sdružení Šafrán

• byl jedním z aktérů Sametové revoluce

• 24. listopadu 1989 zahrál z balkonu Melantrichu píseň Kecy

• přes dvacet let vystupoval s klezmerovým souborem Mišpacha

• po revoluci učil kulturologii na UK a filmovou hudbu na FAMU

• píše scénáře a natáčí dokumentární pořady

Citát k listopadu 89:

 „Listopad 1989 byl jedinečný důkaz síly malého národa. Potkaly se sny jednotlivců a také schopnosti je uskutečnit, a to na všech úrovních. Od dělníků, úředníků, studentů až po chartisty i komunisty. To se moc často neopakuje. Řekl bych, že to nebyla revoluce. Dav byl ukázněný, nic nerozbíjel, nikdo se nepral. Každý uskutečňoval svůj sen. Hrál jsem na Václaváku na té první demonstraci z balkonu Svobodného slova. Úžasná atmosféra! Píseň ,Kecy‘ začíná: ,Jsem špatný člověk, který slouží dobré věci, kecy, kecy, kecy…‘ Sedmdesátitisícový dav zpíval se mnou, cítil jsem jej jako obrovský orchestr. Chvíli jsme refrén ,kecy‘ zpívali potichoučku, prosil jsem lidi, aby ukázali, jak jsme ukázněný. Dav šeptal, měl jsem slzy v očích. To hrozivé, napjaté ticho nás spojilo víc než proslovy. Pak všichni hrozivě přidali. Na plné pecky, jako že s námi nehnou, umíme zařvat, Václavákem to burácelo na všechny strany! Když jsem se prodíral davem, nikdo mě nepoplácal po zádech, neřekl třeba, hrál jsi dobře, nebo něco podobného, jako na koncertech. Nikoho to už nezajímalo. Lidé byli tak plni svého prožitku nalezené svobody. Éra písničkářů jako zprostředkovatelů, katalyzátorů nálad skončila. Paradoxně jsem si to uvědomil pár hodin poté, co mi naslouchalo největší publikum mého života.“

Vladimír Merta patří mezi slavné písničkářské hvězdy osmdesátých let. Společně s dalšími kytarovými folkaři (např. Karlem Krylem, Jaroslavem Hutkou, Vlastimilem Třešňákem) se stal pro tisíce lidí symbolem odporu proti komunistickému režimu. Podle mnohých historiků právě písničkáři sehráli jednu z rozhodujících rolí při rozkladu totalitního režimu. Na jejich koncertech se setkávali lidé s podobnými protirežimními postoji. Písničkáři, jak se píše v jedné z mnoha analýz StB, provokovali, zesměšňovali, pomáhali přežít. Dodávali protirežimními písněmi lidem odvahu k osobní občanské statečnosti. Merta tvrdí, že s disentem neměl nic společného, chtěl jen zpívat své básně: „Já si říkal: V okamžiku, kdy mi disidenti naznačí, jak uživit rodinu, zaplatit auto a nájem, dostat děti do školy a současně podepsat Chartu 77, bych tedy do toho šel,“ říká s úsměvem Merta a dodává: „U mě to bylo jednoduché, protože jsem žil u rodičů, skromně se šatil, žral jsem z rodinného špajzu. Když mi zakázali hrát, tak mě živila moje paní, japonštinářka. Tak jsem se rozhodl, že Chartu 77 podepíšu, ale pak Václav Havel vzkázal, ať to neděláme, že prý je důležitější hrát, dokud to jde. To jsem si oddechl!“ Vladimír Merta tvrdí, že jeho vidění je více filmové, ale vyjadřuje se písničkou. Vystudoval dvě vysoké školy – architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU.

Jeho otec Augustin Merta, válečný veterán z 2. světové války, ze západní fronty, ho prý vychovával k vlastenectví, o kterém se nemluví: „Táta patřil mezi ty hrdiny, kteří o válce a své roli v ní, o lásce k vlasti nikdy nemluvili. Postupně jsem zjišťoval, jaká cesta ho vedla do anglické armády, a bylo to neuvěřitelné. Když jsem si pak přiznal svou nicotnou účast na demontáži komunismu, uvědomil jsem si, že jsme právě takovým lidem, jako byl můj táta, jejich válku za svobodu svojí vlastní laxností vlastně prohráli.“ Agustin Merta zemřel v roce 2006.

Na konci šedesátých let Vladimír Merta odjel do Francie, maloval a skládal první písně. Vydal u francouzské společnosti Vogue svou první desku. Když se vrátil zpět do Československa krátce po srpnové okupaci v roce 1968, studoval a psal písničky. Hrával tři až čtyři koncerty za měsíc, chodilo jen několik desítek lidí. Teprve od poloviny osmdesátých let se z ,chození na folk‘ stala až posedlost, říká Merta: „Děcka jezdily přes celou republiku na Portu (folkový festival), kde dva dny chodily v plavkách, polejvaly se vodou, pily pivo a byly svobodný. Všechno to ale organizovalo SSM (Socialistický svaz mládeže).“ Za bývalého režimu mu bylo několikrát zakázáno vystupovat, některé jeho nahrávky nakladatelství Supraphon na příkaz StB zničilo.„Deska znamenala – můžeš! Něco jako dneska prověření ,přísně tajné‘. Monopolní nakladatelství Supraphon vydávalo současně mluvené slovo, politické písně, hymny spřátelených zemí, na tu takzvanou pop-music zbylo ročně tak kolem deseti titulů.  Když navíc odečtete Zagorovou a Gotta, tak je zázrak, že písničkář vydal desku.“

V květnu 1972 vzniklo volné umělecké sdružení Šafrán, jehož členem se stal i Vladimír Merta. V roce 1977 StB sdružení rozprášila. Tajná policie zakazovala pořadatelům koncerty písničkářů ze Šafránu.

Na konci sedmdesátých let Mertovi vyšla deska u Supraphonu. S přestávkami vystupoval, publikoval a pokoušel se o vlastní filmařské projekty. Napsal scénář celovečerního filmu Opera ve vinici, režíroval pořady Čas her, Krajiny duše, krajiny těl. V době, kdy nemohl vystupovat jako písničkář, hrál v divadle Viola, asistoval režiséru Pistoriovi v  Realistickém divadle. Vladimír Merta byl dlouhodobě sledován Státní bezpečností, bylo mu zakazováno vystupování, různými dalšími způsoby byl šikanován. Vypráví, že si tenkrát, v době výslechů, zákazů, sledování, vyhrožování sepsal několik pravidel, kterými se snažil řídit. Mertovy pravidla přežití znějí: „Nespolčovat se s průseráři. Podepisovat jen to, co člověk sám napsal. Mluvit jen za sebe, ne za skupinu. Nelhat sám sobě ani o smyslu odporu. Nebýt důsledný sám k sobě – to je důležité pravidlo pro přežití. Nepovyšovat se nad nepřítele. Nebojovat s ním za zavřenými dveřmi, ale tak, aby to slyšel. Nebojovat s ním zákeřně – to znamená vzít ho doslova, když si napíše nějaký zákon, tak stojí za to se pokusit zákon naplnit dle svých možností, s tím jsem neměl problém, byl jsem vychováván v církvi husitské a můj tatínek mi říkal, když sem vpadnou Rusové, tak zůstaň na nějaké kvalitní univerzitě, udělej si tam doktorát, pak se vrátíš a všechno to republice dáš zpět. Tady teď nebude chvíli dobře.“

V listopadu 1989 se účastnil organizačních setkání v Realistickém divadle a Činoherním klubu: „V Realistickém divadle seděl v koutku Václav Havel, tak jsem se k němu drze navalil a říkám: ,Tak vás studenti předběhli. Teď byste s tím měli něco dělat, když jste měli tolik keců.‘ A Havel říkal, že jestli mám zejtra čas, tak mám přijít do Činoherního klubu. Tam se mluvilo o tom, co dál, jak podpořit studenty. Byly různé nápady, tak jsem se přihlásil: ,Já mluvím za ty zbabělé, místo generální stávky nastoupíme s košťaty a vymeteme Václavák. Nebo navrhuju bojkot spartakiády.‘ To bylo zrovna v době, kdy se na ni začínalo cvičit. Rozhostilo se takové srandovní ticho, nikdo nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne. Já to vážně myslel. Nikdo nevěřil, že se ten režim zhroutí jako domeček z karet. To trapné mlčení někdo přerušil výkřikem – jó, to je jen Merta, von má vždycky takový kecy!“

Přes dvacet let vystupoval i s klezmerovým souborem Mišpacha.  Po roce 1990 se písničkáři pokoušeli sdružení Šafrán obnovit, projekt však provázely neshody a skončil neúspěchem. Vladimír Merta založil vlastní hudební a knižní nakladatelství ARTeM. Pravidelně koncertuje, doprovází Janu Lewitovou. Učil kulturologii na Univerzitě Karlově a filmovou hudbu na FAMU. Píše scénáře a natáčí dokumentární pořady. Dnes žije v Praze 6.

Co ho trápí? Jak by si přestavoval společenský vývoj po roce 1989? „Spousta schopných a slušných lidí se tenkrát dala do stranických služeb, po roce 1989 to pak překlopili do kapitalismu a naučili se pár nových frází. Druhá věc je, že podle mého názoru se komunistická strana měla registrovat podmíněně s tím, že by se otevřely všechny individuální spory s touto stranou, včetně třeba toho, že se někdo nedostal na školu. Jakmile by soudy vyřešily poslední případ a strana by se s tím nějak finančně vyrovnala, byla by registrována a směle by mohla do parlamentu. Takže žádné zakazování komunistů, naopak, ať se postaví čelem k požadavkům svých spoluobčanů. A třetí věc se týká agentů a masy udavačských problémů. Myslím si, že se to dalo vyřešit třeba tak, že by se stanovila nějaká krátká lhůta, za tu dobu by ti lidé sami na sebe sepsali udání, co všechno dělali. To by se pak zapečetilo. A kdyby se ucházeli o nějakou vládní funkci nebo o funkci ve státním aparátu, teprve pak by se to rozpečetilo a stala by se z toho veřejná listina, kdokoliv by to mohl okomentovat. Tím by se dosáhlo určité přímé demokracie, nemusely by se dělat komise, nemuseli by noví ,biskaři‘ (BIS, česká tajná služba) přejímat staré agenty a ti lidé by se mohli také sami dobrat k tomu, co dělali špatně.“