Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Mensdorff-Pouilly (* 1929  †︎ 2023)

• narozen 24. října 1929 v Boskovicích na Moravě

• pochází z hraběcího rodu Mensdorff-Pouilly

• vyrůstal v Boskovicích a okolí

• studium na gymnáziu v Brně

• nebyl připuštěn k maturitě

• uvězněn při pokusu o emigraci

• dva měsíce strávil v táboře nucených prací na Slovensku

• vojenskou službu absolvoval u PTP

• za socialismu pracoval například jako řidič, skladník, úředník nebo montér pneumatik

• po revoluci byl zaměstnán na ministerstvu zahraničních věcí a jako konzul v Paříži

• aktivní v maltézském řádu

• zemřel 21. listopadu roku 2023

Narodil se 24. října 1929 v Boskovicích na Moravě. Pochází ze starého šlechtického rodu, který má původ ve Francii. Nejstarší doložitelné zmínky o něm pocházejí z konce 14. století. Do Čech se rod dostal přes pamětníkova praprapradědečka Emmanuela Mensdorffa-Pouillyho, který v roce 1838 koupil panství a zámek Preitenstein (dnes hrad Nečtiny). Hugo Mensdorff-Pouilly se narodil na rodinném panství v Boskovicích, kde také strávil významnou část svého života.

Rodiče

Na svého tatínka Alfonse Karla Mensdorffa-Pouillyho vzpomíná s obdivem a úctou: „Otec byl poslední grandseňor, neuvěřitelně skromný a báječný člověk. Vždycky věděl jenom o jednom směru, o kterém byl přesvědčený. Neuměl uhnout ze své cesty.“ Pamětníkův otec měl rád lov, hony, chození po lese a sbírání známek. Sám sebe považoval za moravského občana a podepsal deklarace české šlechty (dokumenty vyjadřující věrnost státu, příslušnost signatářů k českému národu a snahu o zachování celistvosti země). Oba rodiče byli nuceni k přijetí německého občanství, což odmítli. Za heydrichiády byl otec zatčen gestapem, ale ukázalo se, že šlo o křivé obvinění, a tak byl následně propuštěn. Dnes již s humorem Hugo Mensdorff-Pouilly vzpomíná, jak si šli se sourozenci jako malí kluci vyzvednout tatínka na gestapo. Po válce byl otec internován v táboře nucených prací v Hodoníně u Kunštátu. Poté těžce onemocněl. Matka Marie Strachwitzová vedla domácnost, což byla vzhledem k velikosti panství těžká práce. „Maminka byla zlatá, ale přísná. I když trestala, tak milovala,“ vzpomíná na matku Hugo Mensdorff-Pouilly. Na zámek byla roku 1942 uvalena německá správa a rodina přišla o právo o něm rozhodovat.

Škola a pevná výchova

Dětství prožil pamětník s rodinou částečně ve vsi Žďárná a na zámku v Boskovicích, kde také chodil do školy. Do páté třídy však už nastoupil do Brna, kde poté studoval i gymnázium. Na život byl on i jeho sourozenci připraveni „dobrou a přísnou katolickou výchovou“. Byli například vzděláváni v etice, stolování a úctě ke starším.

Vzhledem k tomu, že měl Hugo Mensdorff-Pouilly dalších sedm sourozenců, o výchovu dětí se kromě matky starali i vychovatelé. Na jednoho z nich má následující vzpomínku: „Měli jsme německého vychovatele pana Mikoláška, o kterém můj starší bratr věděl, že pod klopou schovává odznak partaje NSDAP. Bratr se na něj před obědem vrhl, různě s ním laškoval a přitom mu přehodil klopu odznakem nahoru. Přistoupili jsme ke stolu, a jak u nás bylo zvykem, začali jsme děkovnou modlitbou za jídlo. V tu ránu najednou všichni koukali na pana Mikoláška, kterému se na prsou blyštil nacistický odznak. Začal být nervózní a koktal. Do týdne pak utekl pryč.“

Pokus o emigraci

V roce 1948 se rodina rozhodla emigrovat. Avšak na rozdíl od svých sourozenců, kterým se podařilo překročit Dunaj a dostat se do Rakouska, byl pamětník i s rodiči zadržen a uvězněn v Bratislavě. Spolu s otcem se tak ocitli v jedné cele. „Škrábali jsme ve vězení brambory společně s Ing. Kopeckým, který byl manželem Lídy Baarové,“ vzpomíná Hugo Mensdorff-Pouilly. Po tomto neúspěšném pokusu o emigraci se rodina vrátila do Boskovic. V jeho důsledku byl pamětník měsíc před maturitou vyloučen ze školy.

Po pokusu o emigraci musel Hugo Mensdorff-Pouilly nastoupit do tábora nucených prací v Novákách na Slovensku. V táboře to nejprve vypadalo, že ho kolektiv nepřijme, jelikož je Čech. Když se však později dozvěděli, že pochází z Moravy, vztahy se urovnaly. V táboře strávil dva měsíce a poté byl na žádost propuštěn. Chtěl totiž složit maturitní zkoušku, ke které však nakonec nebyl ani připuštěn. Schválení žádosti napomohl také fakt, že sehnal dvě lahve slivovice pro svého velitele.

Návratu se vyhnul díky další taškařici: „Čirou náhodou jsem tenkrát měl problémy se zuby a zubař mi řekl, že mi bude muset udělat resekci. A já povídám: ‚Co kdybychom ji odložili až na 1. července?‘ To jsem se měl vracet do lágru. Radši budu mít resekci než nastupovat do lágru. S tím hned souhlasil a operaci jsme odložili.“ Poté s doktorem Bednářem vymysleli ještě operaci pupeční kýly a přetržené vazy v koleni a díky této lékařské pomoci se již do tábora pamětník nevrátil.

Chodil jsem o holi

Od ledna roku 1950 začal Hugo Mensdorff-Pouilly pracovat jako úředník v kovoslužbě, kam se dostal díky šťastné náhodě. V roce 1951 přišla akce 77, kdy 77 000 úředníků mělo být přesunuto do výrobního procesu. Pamětník však v té době chodil o holi, a tak do výroby přesunut nebyl. „Říkal jsem si, že doba je nejistá. Já budu radši kulhat,“ vysvětluje s humorem, proč nosil hůl. Jedním z jeho spolupracovníků byl tenkrát později známý umělec Vladimír Boudník. „Vladimír byl moc zajímavý a zvláštní tvor. Měl rád Staré Město pražské a ve vlhkých flecích na domech objevoval různé obrazce. Říkal tomu explosionalismus,“ popisuje pamětník avantgardního umělce.

Toto „kulhání“ mu pomohlo i na vojně u 53. pluku PTP, odkud ho chtěli poslat do dolů, ale díky holi zůstal spokojeně ve stavebnictví. Na době strávené u PTP nalézá i mnoho pozitivního. „Bylo zde také pár kněží, kteří byli skvělými společníky. Byla to vynikající společnost. Lepší než být u normální jednotky,“ vzpomíná Hugo Mensdorff-Pouilly. S lidmi, které u PTP poznal, se dodnes scházejí. U PTP nakonec strávil dva a půl roku. Během vojny hůl ztratil, a tak ji dokončil bez hole a nekulhá dodnes.

Poznal i dobré komunisty

V roce 1954 se vrátil z vojny a pracoval v Praze na nejrůznějších pozicích, například ve strojírnách potravinářského průmyslu na Balabence, kde však dostal brzy výpověď. „Víš, soudruhu, musíš to pochopit, já ze sebe nemůžu dělat vola,“ sdělil pamětníkovi tenkrát zaměstnavatel. „V garáži jsem udělal velkou kariéru,“ vypráví s ironií a humorem Hugo Mensdorff-Pouilly o své práci u firmy ČSAO (Československé automobilové opravny). Náplní práce bylo umývání aut a montování pneumatik. Dále byl zaměstnán například také jako řidič aut lékařů v OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) ve Vysočanech.

Jeho vzpomínky na tuto dobu jsou pestré a mezi komunisty pamětník potkal i skvělé lidi. „Někteří komunisté se ke mně chovali lépe než nekomunisté,“ vybavuje si jednoho člověka, který mu dopomohl k sehnání bytu v Praze.

Jsem katolíkem a ohromně mi to v životě pomohlo

Dne 1. června 1990 nastoupil Hugo Mensdorff-Pouilly na ministerstvo zahraničních věcí. Nějaký čas pobýval také v Paříži, kde zastával post konzula. Hodně práce měla rodina s komplikovanými restitucemi rodového majetku. S restitucemi pomáhal také řádu maltézských rytířů, kde působil.

Dnes již nemá žádné velké plány. „Nechávám je mladším,“ sděluje pamětník. Provádí lidi po rodných Boskovicích a zámku. „Jsem patriot a je mi v Boskovicích dobře, rozhodně lépe než v Praze.“ V Praze navštěvuje pravidelně salesiánské mše. „Jsem věřícím katolíkem a ohromně mi to v životě pomohlo,“ vyjadřuje se k otázce víry Hugo Mensdorff-Pouilly.