"Ještě měsíc po příjezdu do Prahy, když jsem jela vlakem nebo tramvají, jsem si nebyla jistá, jestli jsem naživu, nebo ne. V duchu jsem si kladla otázku: 'Přežila jsem, nebo už nejsem na této planetě?' Byla jsem poměrně silně vystresovaná. Když jsme přijeli do Prahy, dobrovolníci nám říkali, že se tu musíme usmívat – abychom se usmívali, aby všichni byli spokojení. Ale vy prostě nemůžete mít na tváři úsměv, protože ani nerozumíte tomu, co vám říkají. Tenhle stav je poměrně obtížné popsat. A pokud jste to neprožili, a já to v žádném případě nepřeji nikomu zažít, je velmi obtížné vysvětlit ostatním lidem, co s vámi je. Jasně jsem si uvědomovala, že nechápou, co se s námi děje."
"Moji rodiče v té době žili v Alčevsku a my v Charkově. Právě v únoru 2022 ale přijeli na návštěvu k nám. Jen na pár dní, měli se hned vrátit domů. Celá situace se opakovala podruhé, bylo to takové déjà vu. Stejně jako v roce 2014 jsme se probudili v pět ráno a slyšeli již známé výbuchy. Probudila jsem se a pomyslela si: 'To nemůže být pravda, asi se mi to zdá.' Odmítala jsem uvěřit tomu, co slyším za oknem. Myslela jsem si: 'To nemůže být pravda, rozhodně nemůže!' Nešlo tomu uvěřit. A potom jsem si tu děsivou realitu uvědomila."
"2. června 2014 nás probudily zvuky výbuchů. Pamatuji si to datum dobře, protože to bylo na narozeniny mé matky. Moji rodiče v té době žili v Alčevsku, můj manžel, syn a já jsme žili v Luhansku. Maminka mi zavolala a řekla: 'Všeho nech a přijeď k nám, udělej to pro mě k narozeninám.' Sebrali jsme se a jeli do Alčevsku, vzali jsme s sebou jen pár tašek oblečení včetně dětských věcí, protože jsme si mysleli, že to není na dlouho. Pak se ukázalo, že tam nějakou dobu zůstaneme žít. V duchu jsme se ptali sami sebe: 'Může být ve 21. století válka?' Ale nemohli jsme tomu uvěřit. To znamená, že jsme jeli do Alčevsku jako na krátkou dovolenou. Ale když jsme začali slyšet výbuchy velmi blízko a situace s válkou se jen vyostřila, nastoupili jsme do posledního vlaku a odjeli k našim příbuzným do Charkova."
Nataliia Melnyk se narodila 13. dubna 1983 v Kommunarsku (nyní Alčevsk) v Luhanské oblasti na Ukrajině. Ráda se učila, zajímala se o psychologii, historii, humanitní předměty a milovala tvůrčí činnosti. V roce 2000 začala studovat na Fakultě historie Luhanského státního pedagogického institutu Tarase Ševčenka. Později získala další specializaci – stala se diplomovanou speciální pedagožkou a psycholožkou. Nataliia Melnyk zpočátku působila ve školství, později se svým manželem založila síť psychologických poraden v Luhansku, kde pracovala jako psycholog. Po vypuknutí války na východní Ukrajině v roce 2014 byla spolu s rodinou nucena uprchnout do Charkova, kde žila až do března 2022. V březnu 2022 s rodiči a synem Rostislavem uprchla do Prahy, kde žije dosud (2022). V době natáčení, v říjnu 2022, pracovala jako kustodka v kostele Panny Marie Sněžné v centru Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
