Pavel Mejsnar

"Sestra byla odsouzená, ale my jsme nevěděli žádný výsledek. Zda na rok, na doživotí nebo na měsíc. Možná nějaký dokument existoval, ale nám se nedostal do ruky. Věděli jsme jen to, že nějakou dobu zůstane v kriminále ve Vrchlabí. Nějaký den nato maminka upekla něco dobrého, udělala balíček a já, tatínek i maminka jsme šli pěšky do Vrchlabí, že jí ten balíček nějak propašujeme. Tatínek německy trochu uměl, a že to nějak domluví. Vrchlabí bylo totálně německý, žilo tu asi šest procent Čechů. Sestra balíček tedy dostala. Stáli jsme na chodníku před věznicí a koukali do zamřížovaných oken. Když se pak vrátila, vyprávěla, že museli dát k oknu stůl, na něj židli, na židli vylézt, aby nám mohla skrz zamřížované okno zamávat. A to jsme ji naposledy viděli. A pak jsme o ní rok nic nevěděli."

"Nástrojařina byla tenkrát jen pilník a perfektně pilovat. Dostali jsme kus nějakého ´účka´ a museli jsme pilovat přesně na míru, přesně do úhlu, přesně do roviny a šest neděl se jenom pilovalo. Mě to ohromně bavilo. Ponk a svěráky, to byl systém z dob Laurina. A naši mistři, to byli ještě ´lauriňáci´. Já měl to štěstí, že jsem měl právě jednoho z nich. To byl tehdy asi padesátník a pamatoval Laurina. Byl to motorář se zájmem a spolu jsme se dohodli, že mám doma motorku, kterou je taky třeba opravit. Vyjednal mi to, já ji převezl přes vrátnici do továrny a pomohl mi s ní. Vedle normální cvičný práce, kterou jsme dělali všichni, jsem ještě opravoval tu motorku. Úplně jsme ji rozebrali do detailu. Naučil mě seřizovat klikovku a všechno, co bylo třeba. Uživil bych se tím doposud."

"V šedesátým osmým jsme to měli zařízené tak, že jsem ráno každý den připravoval Pavlíka do školky. A protože jsem byl v továrně dýl, tak ho maminka pak vyzvedávala. Ten den, kdy nás přepadli Rusáci, už nevím, jak jsem se to dozvěděl, protože jsme tenkrát ještě neměli telefon. A mně se hned vybavila situace kolem maďarských událostí. Říkal jsem si, že ho do školky ještě dovedu, ale jestli si pro něj ještě někdy přijdu, to už není jistý, protože eventuální mobilizace připadala v úvahu a tekly mi slzy."

"Velitel vojenské správy nastoupil a jezdili jsme spolu v noci po okolních vesnicích verbovat záložáky do kasáren (v říjnu 1956). Bylo to těžké, když jsme třeba přijeli v noci vzbudit rodinu s malýma dětma, že táta musí ráno na vojnu, protože příkaz zněl dostavit se ráno do kasáren. Skutečně druhý den záložáci přijeli, nastavily se postele a nikdo nevěděl, co bude. Nejhorší na tom bylo, že nikdo nevěděl, kdo je přítel, kdo je nepřítel a na kterou stranu se má člověk zařadit."