„Já jsem šla a tam sedí za velikým stolem jeden SS, samá vyznamenání a v černé uniformě. Já už jsem je znala – oni chodili taky po ulici. My už jsme věděli. A on byl ke mně velmi velmi milý. Vážně. Já jsem byla překvapená. Řekl: ‚Posaď se.‘ A: ‚Jak ti mohu pomoct?‘ Tak jsem mu řekla: ‚Vy jste vzali mýho tatínka a já chci vědět, kde je, a chci, abyste ho vrátili.‘ Co jsem mu mohla říct, (než – pozn. ed.) to, co jsem chtěla. On se tak na mě podíval, začal se mnou mluvit a říkal: ‚Já vím. Já rozumím.‘ A byl velmi velmi korektní a velmi velmi příjemný. Já jsem si hodně let potom uvědomila, že to byla jejich politika. Všecko dělat, aby nebyly žádný protesty. Vždycky uklidnit a říci, že všecko je v pořádku. Tak se jim taky podařilo uklidnit všechny, že jdou na práci a že pojedou tam. To byla ta jejich… Čím míň provokace… Všecko v klidu. Aby to šlo v klidu. Uklidnil mě nějak. ‚Teď dostaneš oznámení‘ a ‚on se vrátí‘, což samozřejmě nebyla pravda. Ale já jsem (mu – pozn. ed.) to tehdy věřila. Co jsem tehdy mohla dělat. A šla jsem domů.“
„Oni věděli, že krademe. Ale oni nás museli při tom chytnout. Jednou nás chytli. My jsme věděli, že když nás chytnou, tak to je trest smrti. A přesto jsme to dělali. Protože jsme byli tak hladoví a měnili jsme to za chleba. Já když na to dneska myslím, to nebyl normální život. Ten Kurzavý nás z toho vytáhl ven. Dostali jsme nějaký trest – já už si to nepamatuju přesně – hrabali jsme nějaké listí, tak jsme nepracovali tam (u Kurzavého – pozn. ed.). Potom ale on řekl: ‚Já je potřebuju,‘ a vrátili nás. My jsme měli štěstí. On byl vážně… My jsme po válce, když dělali ty soudy pro všechny, tak jsme šli a mluvili jsme, že on nás vlastně chránil. On byl vážně někdo, kdo nás chránil. Byl vážně slušný člověk.“
„Já jsem prostě nebyla ochotná jenom zapomenout, co bylo. Nemyslet na to. Nemyslím zapomenout, ale nemluvit o tom. To bylo něco, co bylo. Všecko, co jsme chtěli – nejenom já, já jsem zjistila, že to byli i ostatní – všecko, co jsme chtěli, (bylo – pozn. ed.) žít normální život. Být normální. A nechtěla jsem být poznamenaná. Že já jsem někdo, kdo… A od toho okamžiku jsem nikomu neřekla. Když se mě někdo ptal: ‚Odkud seš?‘, tak jsem říkala: ‚Já jsem se tady narodila.‘ Samozřejmě mi to nikdo nevěřil, protože… Akcent jsem neměla. Já jsem se rychle naučila hebrejsky. A nikomu jsem už neřekla, že jsem byla v koncentráku. Nikomu. Ale to jsem nebyla jenom já. My jsme všichni přestali o tom mluvit. Protože každý měl ten pocit, že tomu nikdo nerozumí, jak je to možný. To opravdu je těžko rozumět. Ale my jsme to nemohli vysvětlit. Tak jsme prostě přestali o tom mluvit.“
„Já jsem nevěděla, kam vlastně patřím, co jsme. Tak jsem se jednou ptala: ‚Co vlastně my jsme? Jsme Češi, nebo jsme Němci?‘ Dítě to nepochopí, já jsem nevěděla. Mluvilo se, já jsem slyšela, a dítě hodně věcí rozumí, ale neví, co s tím má dělat. Můj tatínek mi řekl něco velmi chytrého. Řekl: ‚Poslouchej, nikdy nezapomeň, co ti teď řeknu. My nejsme ani Němci, my nejsme ani Češi, my jsme Židi. A vždycky zůstaneš, protože ses tak narodila. I když jednoho krásného dne nebudeš chtít, ale ty budeš vždycky v očích těch ostatních Židovka. Tak buď na to pyšná.‘ A teď mi řekl: ‚My jsme starý národ‘, a tak dále, a sionismus. My jsme chodili do Makabi ha-cair, jako mladí a děti, tam jsme cvičili. My jsme například měli v Pohořelicích velké hřiště a to se jmenovalo Makkabiplatz. A do dnešního dne se to jmenuje Makkabiplatz.“
„Štěstím, náhodou, jsem zůstala v Terezíně. Když my jsme přijeli do Terezína, tak osmdesát nebo devadesát procent každého transportu šlo hned dál. Moc málo lidí tam zůstalo. Terezín byl vlastně jako průchozí tábor, ačkoli tam bylo asi padesát nebo šedesát tisíc. Nás tam bylo hodně, to bylo velmi intenzivní, ty kavalce. Nebylo to lehké, ale sionistická organizace se snažila mladé lidi tam držet. To byl samozřejmě Judenrat, kdo to dělal. Jeden z Judenrat rozhodl, že já... bylo mi čtrnáct... že on bude můj apotropus (poručník). Tím jsem byla napsaná na jeho kartotéce a tím jsem byla chráněná od transportu. Jenom kdyby on šel, tak bych šla taky já.“
„Vlastně jsem celé tři roky žila v ghettu a pracovala v zemědělství. Když v roce 1944, ke konci, když skoro likvidovali ghetto, z těch padesáti až šedesáti tisíc, co tam celou dobu bylo, nás tam zůstalo dvanáct tisíc. Nikdo tam nebyl, to bylo prázdné. Najednou ghetto bylo prázdné. Proč my jsme tam zůstali? Protože on nám řekl: ‚Nehlaste se dobrovolně.‘ Já jsem měla přítelkyni, která měla rodiče, a ona říkala: ‚Já nemůžu mé rodiče nechat jet samotné, já jedu s nimi, samozřejmě.‘ Protože ona nebyla v tom transportu zařazená, protože on řekl Němcům: ‚Když mi vezmete ty holky, nebudete mít zeleninu.‘“
Ruth Meissner, rodným příjmením Haasová, se narodila 24. února 1928 ve Znojmě do židovské rodiny jako mladší ze dvou dcer. Vyrůstala v Pohořelicích, kde rodina jejího otce provozovala firmu. Oba rodiče byli sionisté a k sionistickému smýšlení vedli i obě dcery, které byly členkami skupiny Makabi ha-cair. Maminka zemřela před válkou v mladém věku. Na podzim 1938, po záboru Sudet, otec s oběma dívkami a jejich babičkou utekl do Brna. V roce 1941 otce při pouliční razii zatklo gestapo a v témže roce zemřel v Mauthausenu. Pamětnice a její sestra Miriam s babičkou byly 29. března 1942 deportovány do ghetta v Terezíně, kde babička po několika měsících zemřela. Ruth Meissner bydlela v dívčím domově L410 a pracovala v zemědělství. Byl jí ustanoven poručník, díky kterému byla chráněna před transportem. Spolu se sestrou se v ghettu dočkaly konce války. Po osvobození se usadily v Praze. Pamětnice vystudovala v Praze kurz pro ošetřovatelky a v roce 1948 se přihlásila jako dobrovolnice do války za nezávislost nově vzniklého Státu Izrael. Spolu se skupinou dobrovolníků odjela do Izraele na podzim 1948. Dva roky pracovala jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici a později získala práci v dětském domově. S manželem, který také pocházel z Československa, žila několik let v Salvadoru, kam jeho rodina emigrovala v roce 1948. Na konci šedesátých let se manželé Meissnerovi vrátili spolu se třemi dětmi do Izraele. Ruth Meissner žila v Kirjat Tivon. Zemřela v únoru roku 2023..
Skupinové foto pořízené při příležitosti 60. narozenin babičky. Maminka Ruth Haasové sedí v prostřední řadě druhá zprava, na klíně drží dceru Miriam. Otec stojí v horní řadě první zprava.
Skupinové foto pořízené při příležitosti 60. narozenin babičky. Maminka Ruth Haasové sedí v prostřední řadě druhá zprava, na klíně drží dceru Miriam. Otec stojí v horní řadě první zprava.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
