Tomáš Mazal

„Takhle zpětně to je sranda, celé je to sranda. Samozřejmě tušíš. Říkají ti: ‚Hele, byl jsem na výslechu, bacha, šlo o ty filmy.‘ Tak jsem si říkal, teď půjdu na řadu já. Týden se nic nedělo, druhý týden se nic nedělo. Tak furt čekáš, kdy už konečně to tam přijde. A teď ta technika. Přijdeš do té Bartolomějské. Říkám: ‚Já jsem tady předvolaný na desátou.‘ – ‚Tak si tady sedněte.‘ Naproti vrátnici byla taková skleněná budka, tak jsem tam seděl. Seděli tam taky nějací, co na něco čekali. A teď pro tebe přišel ten estébák a říkal ti pan Mazal. Jsem si říkal: On mi říká pane? Všichni jsou tady soudruzi a já jsem pan. Až poději jsem pochopil, že ti skvělí, praví, jsou soudruzi a pan, to už jsou ti předběžně odepsaní. Šli jsme nahoru a tam byla velká fotka Dzeržinského. Taková ta známá fotka. Všude v kancelářích taky byli Dzeržinský...“ – „To jim tam skutečně viselo? Na to už jsem také někde narazil, ale já tam nikdy nebyl.“ – „No, Dzeržinskij. Hele, to byla taková tam komedie, dva tě vyslýchají. To bylo naschvál tak zrežírované, zažili to asi všichni, kdo tam chodili. Prostě psací stůl, na kterém byla skleněná deska a pod ní fotky z dovolené. A teď jeden hodný a druhý zlý. A ten jeden si se zájmem prohlížel ty fotky – a tady jsme byli na dovolené v Bulharsku. A pak tam byl ten zlý a ten začal: ‚Tak dost už!‘ Pak tam byl ten řídící, který poslouchal z vedlejší místnosti. Tam byla otevřená skříň. A ten to korigoval. Vždycky tam vtrhnul a říkal: ‚Ne, tak ne, takhle, támhleto...!‘ Zase odešel. To byla komedie.“ – „A měl jste nějaké obavy z toho? Je to strašně dávno, tak člověk na to vzpomíná s takovou... jsou to veselé historky, ale tehdy to zas tak veselé historky nebyly.“ – „No šlo, právě, jak říkáš. O ty filmy nešlo. Šlo o to, kdo se tam schází, co tam chodí za lidi. Já jsem kolikrát ty lidi taky neznal. Hele, promítá se tam a tam, promítá se u Čaroděje, promítá se u Totůška, tak tam přišli nějací lidé. Člověk měl spíš strach o to, že nevíš, kdo tam je, co se tam řeklo. Ty filmy ty policajty fakt asi nezajímaly. Jestli se tam kouří anebo jestli se tam dávají drogy.“

„Osmašedesátý si pamatuju. Byl jsem na dětském táboře, protože se mě naši zbavovali na prázdniny, protože neměli tolika volna, tak mě vždycky dali na třítýdenní tábor od Tesly Hloubětín, který byl v jižních Čechách, v Předboři, v takovém starém mlýně, na kopci nad ním byly stany. Každé ráno byla služba, která musela v kuchyni něco činit, uklízet a hlavně jela s kárkou na křižovatku k Choustníku pro mléko, které tam pro tábor nechali mlékaři. Tenkrát 21. srpna jsme s kamarádem jeli s konvemi od mléka. Když jsme přijeli na tu křižovatku, tak tam přiběhla nějaká baba úplně vyděšená. Říkala: ‚Jsou tady Rusové, bude válka, bude se muset jít do lesů, budou tady partyzáni.‘ My jsme nevěděli, co se děje, a ona pokračovala: ‚Bude se střílet. Utečte! Utečte!‘ Tak jsme nevěděli. Ten kamarád se posral, nechali jsme tam ty konve a hnali jsme do Předboře do tábora. Tam byli rádi, že jsme se vrátili, protože tam po okolí jezdily tanky. Když tábor skončil, tak mi rodiče přišli k autobusu naproti. Jeli jsme pak přes Karlín a tam v parku Rusové. Připadali mi jako exoti nebo zvířata, taková zoologická zahrada. Měli khaki uniformy, seděli na tanku a něco tam jedli. První vizuální zážitek jsem měl něco, jak popisuje Škvorecký ve Zbabělcích, jak viděl Rusáky, jak vjíždějí v Náchodě na náměstí: pach stepi. Já jsem si neuvědomil nějaké politické souvislosti. Mně v tu chvíli připadli, jako když jdete v tu chvíli do zoologické a v parku, ne na stromech, ale na lavičkách, na krabicích, na autech seděli tihle exoti a něco tam jedli.“