Anna Maurerová

„V Ostravě jsem v jedné skladbě porazila naše československé národní družstvo. A to byl důvod k tomu, že jsem si udělala jméno a dali mě do nároďáku za trenérku. Protože jsem je porazila v Ostravě. A tam se stalo to, že se musela ta skladba opakovat, horníci v Ostravě si vydupali, že se to opakovalo. A ještě jednou. Dupali tak dlouho, až to holky předvedly ještě jednou. Takže tam jsem dostala tolik bodů, že si mne potom trenérky všimly a doporučily mne, abych udělala pro připravované mistrovství světa skladbu. Tak jsem se dostala k nároďáku. Dostala jsem ty děvčata, jedna Slovenka tam byla, Moravačky. Tak se mi to povedlo. Naprosto neznámá osoba – nějaká Maurerová z Československa – přijela na mistrovství světa. A my jsme tam nesměly mluvit ani s Češkami, které utekly a byly třeba taky v branži nebo jsme byly kamarádky. Ale protože byly utečenci, tak jsme tam s nimi nesměly mluvit. To bylo strašný. To až potom, když už sem směly, tak jsme si to všechno vypovídaly. Ale byly to takový situace těžký. Když jsem tam měla takový úspěch, my jsme byly po prvním kole (druhé). Viktor Sergejev a sovětské gymnastky v čele bez konkurence. A druhý bylo Československo – neznámá Maurerová. Pak byly myslím Bulharky. To bylo první kolo. To se nám tak povedlo – bezvadně. A v druhém kole nám ty kužele spadly. Já jsem nechtěla to riziko, na kterým jsem stavěla, bylo to poměrně rizikový a náročný, vynechat. A také mi to naše rozhodčí nedoporučovaly. Ať to dopadne, jak chce, abych nesnižovala úroveň. Na naše tréninky tam chodili trenéři z celého světa.“

„Bylo tam hodně zajatců, kteří měli těžký život i proti nám. Ti ani nesměli utíkat. Když byl vyhlášený poplach, tak jsme museli utíkat co nejdále od fabriky, protože se čekalo bombardování. A oni nesměli, museli tam zůstat, takže to byli daleko větší chudáci než my. A když nastal ten největší zničující nálet, který nás překvapil, i ty Němce, že už jsme nestačili nikam (utéci), jedna německá šestnáctiletá dívka mne chytla za ruku. ‚Anna, komm mit.‘ A vzala mě do toho německýho bunkru, což bylo strašně zakázaný. Ten sice byl bombardovaný – byl uprostřed fabriky – ale byl těžce (opancéřovaný?). To byly betony, byl takový (odolný). I když tam k nějakým úrazům došlo, tak my jsme vylezli. Ta německá dívka mi zachránila život. Já jsem ji začala hledat, vím jméno i všechno, ale nenašla jsem ji. To už bylo pozdě po válce, když jsem si vzpomněla, že jsem jí dlužna za záchranu života.“

„A jednou jsme tam byly... To se týká jednoho českého kluka. Když se někdo ulejval, tak ho Němci týrali. Oni ho nesměli zabít, on by jim chyběl. Nebo tedy mohli si najít nějaké příčiny... A udělali tam Bummelantenlager, to je lágr pro ulejváky, který byl obklopený ostnatým drátem, neměl zeď. A tam je týrali, psy na ně štvali, hlad. A oni nám to postavili hned za barákem – v Nordhausenu. A my jsme se jednou šly s Maruš projít, tak nějak k večeru, než půjdeme spát. Šly jsme okolo a slyšíme: ‚Chleba, chleba!‘ Byl tam českej kluk – neznámej. Tak jsme se vrátily, a kde co jsme našly – nějaký ztvrdliny nebo zbytky – tak jsme to tam házely. Dost vysoká hradba. A představte si, po letech jsem se s ním sešla, s tím klukem. Měli jsme nějaký sraz a tam jsme si povídali. A on taky povídal a říkal, že byl v Bummelantenlagru, že ho tam týrali. To víme. Ale že jak jsme šly okolo, slyšel česky mluvit, proto volal: ‚Chleba, chleba!‘ On se nám přihlásil – nějaký Šafránek. To bylo něco...“

„Tak světnice. Tam byly ty Doppelbetten – dvojité. Kde to vzniklo, nevím, ale my, když jsme tam postupně dojížděly, tak už se mluvilo o tom, že každá světnice si zvolí svou mámu. Protože se nám stýskalo nejvíc po maminkách. A pokud tady uvidíte ty výtvory, co tam vznikaly, tak všecko je ‚chci ke své mámě‘. Tak jsme si zvolily nějakou holku, kterou jsme neznaly předtím. ‚Hele, ty budeš máma.‘ Nebo se nám zdála taková šikovná nebo silnější. A ta nás měla vždycky rozsoudit. Kdyby vznikl nějaký spor drobný, tak máma to rozsoudila. Tak jsme se jí svěřily, nám se ulevilo. Ale my jsme se taky jednou spletly a měly jsme mámu, která nebyla hodná. Já jí to nevyčítám, ale nevzpomínám na to ráda. Nevím ani, jak se jmenovala, my jsme jí říkali mámo. To je důležitý. ‚Hele, mámo, tohle.‘ Nebo: ‚Mámo, stalo se tohle.‘ To byla taková soudkyně, ale zvolená z našich řad. I když jsme se neznaly, tak jsme se nějak domluvily.“