Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Doc. Mgr., Ph.D. Vlastislav Matoušek (* 1948)

Šťastny ať jsou všechny bytosti!

  • narodil se 8. listopadu 1948 v Trutnově

  • vzpomínky na dětství v Šedivci u prarodičů

  • zdravotní problémy v dospívání, vegetariánství a jóga

  • vztah k hudbě a začátky hudební kariéry

  • zážitky z okupace v srpnu 1968 v Trutnově

  • studoval na FFUK hudební vědu a na HAMU kompozici

  • v červnu 1981 zatčen za pobuřování, v září 1982 propuštěn

  • vazba v Hradci Králové, výkon trestu v borské věznici v Plzni

  • přátelství se spoluvězni Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem

  • působení v kapelách Relaxace a Máma Bubo

  • v roce 1989 dokončil studium kompozice na HAMU

  • po revoluci absolvoval stáž v Japonsku – hra na flétnu shakuhachi

‚Člověče! Slezte z tý hlavy!‘, zahulákal šokovaný bachař. Ještě nezažil, že by v knihárně, pracovišti borské věznice, stál vězeň během svačiny na hlavě. Vlastislav se rozloučil se svojí klidnou chvilkou. Pomalu slezl z širšásany. Čekalo jej seřvání a ubíjející monotónní práce. Stoj na hlavě a meditace hrou na flétnu shakuhachi dodnes patří ke každodennímu rituálu našeho předního hudebního vědce a skladatele.

Pamětníkova tatínka Vlastislava Matouška staršího nasadili za druhé světové války na práci do skláren ve Frauenau. S kamarádem utekl s cílem přidat se k jugoslávským partyzánům. Dostal se do německého zajetí a trestu smrti unikl jen díky tomu, že mu ještě nebylo 18 let. Prošel pak několika koncentračními tábory. Na konci války unikl z pochodu smrti. Po rekonvalescenci v americkém vojenském lazaretu začal pracovat jako poštovní úředník v Trutnově, kde později pracoval jako instalatér. Maminka Vlasta Matoušková, rozená Barnetová, pocházela ze vsi Šedivec u Žamberku. Rod Barnetů je zde doložen od sedmnáctého století. Rodiče se seznámili v Trutnově, kde žili a pracovali. Vlastislav Matoušek se narodil 8. listopadu 1948. V předškolním věku jej rodiče často nechávali u babičky a dědečka v Šedivci.

Pevné kořeny

Vyrůstal tak v prostředí malého vesnického hospodářství. Stodola s mlatem, dvorek s hnojem, vzduch plný vlaštovek a much. Dvě krávy, králíci, slepice. Babiččin sporák - prastará kachlová kamna s kamnovcem a velkou troubou. Večery při petrolejové lampě plné vyprávění a lidových písní. Setkávání celé široké rodiny o vánočních svátcích a o žních, kdy všichni intenzivně několik dní pracovali na poli. Vlastislav nosil pracujícím přes les na pole svačinu.

Největší vliv na něj měla jeho babička Terezie Barnetová (1899-1987). Vzpomíná na ni jako na „slitovnou, vlídnou a lidskou bytost“. Na rozdíl od dědečka chodila pravidelně do kostela a brávala svého vnuka na draní peří. Pamětník vypráví: „Sešlo se u někoho v kuchyni. Rozložily se stoly. Kolem sesedly ženské a ty trpělivě trhaly peří a dávaly ho do pytlů. Mě si k tomu vždycky braly jako baviče, protože dědeček mě naučil sprosté písničky z ruských legií a ruské lidové třeba jeho velký hit Volga, Volga - mať rodnaja. Já byl zřejmě muzikální, ochotně jsem zpíval celé hodiny a ty ženské z toho měly neuvěřitelnou legraci. Vyžadoval jsem hrnek přeslazeného čaje nebo bílé kafe, a to byl můj první honorář. Velká legrace, ale já jsem tehdy úplně nechápal proč.“ Dědeček Josef Barnet sloužil v československých legiích a vrátil se z Ruska domů v roce 1920. Vyučený mlynář pracoval celý život na svém hospodářství. Po zřízení jednotného zemědělského družstva přišel o většinu polí a dostal přiděleno asi 50 prasat, o která se s babičkou museli starat.

První kytara

Rodiče si vzali k sobě synka do Trutnova v roce 1953. Ve škole vynikal hyperaktivitou a přehledem, s nímž zvládal učivo. Jedničky a dvojky na vysvědčení kontrastovaly s dvojkami a trojkami z mravů. Učitelé rodiče hned upozornili na jeho hudební talent, ale Vlastislav na otázku, jestli chce do hudebky, odpověděl „ne“, považoval prý zpěv a hudbu za přirozenou součást života, nikoli za něco, kvůli čemu se musí sedět v lavici. Muzika ho zaujala v osmé třídě. Uslyšel jednu ze spolužaček zpívat a hrát na kytaru. Kytaru si půjčil a než od rodičů k Vánocům dostal vlastní, uměl z dostupných zpěvníků vše. Brzy předčil všechny kytaristy ve svém okolí. Rozpoznal, jak mu hraní jde snadno, jak ho hudba fascinuje a ještě navíc slušně zpívajícího chlapce s kytarou vždy obklopoval hlouček děvčat.

Kapelník na elektrotechnice

Na přání rodičů nastoupil na Střední školu elektrotechnickou v Jičíně. Studium ho příliš nezajímalo, hodně četl, bavila ho historie, hra na kytaru a baskytaru. Brzy nabyl přesvědčení, že hudba bude jeho cestou. Seznámil se s gymnazistou Vladimírem Kalábem a založili kapelu Preachers of Beat. Pro veřejné koncerty museli získat souhlas úřadů – projít přehrávkami a jeden ze členů musel mít hotové kapelnické zkoušky. Ty prý byly podle Vlastislava poměrně náročné, ale udělal je a kapela začala vystupovat. Vlastislav střádal každou korunu na novou kytaru a magnetofon, svoji první baskytaru si sám postavil.

Před dokončením střední školy se u pamětníka objevily vážné zdravotní problémy s dvanácterníkovým vředem. Komplikace vyřešila až druhá operace, přišel o část střev a žaludku. Ještě jako rekonvalescent se musel dostavit před odvodní komisi. Soudruzi ho uklidňovali, že na vojnu sice jít nemůže, ale jsou i jiné způsoby, jak se realizovat. Vlastislav nadšeně přitakal a od odvodu ho vyhodili i s modrou knížkou. Po maturitě v roce 1967 nastoupil na místo konstruktéra v Závodech průmyslové automatizace. Většinu víkendů pracoval v prvovýrobě, stál u lisu a strkal do něho pás plechu. Říkal si: „Co tady vlastně dělám? Kde to žiju?“ Začal docházet do hudební školy k Michaelu Čakrtovi. Ve volném čase se naplno věnoval hudbě a koncertování.

Prohlédnutí

Okupace 21. srpna 1968 Vlastislava „definitivně vyléčila a utvrdila“. Vypráví: „Předtím jsem měl takový ten postoj, že když se usiluje o něco dobrého, tak se může stát, že padají třísky, když se kácí les. Po okupaci jsem si uvědomil, že celý komunistický systém je založený na zotročování. Nutně potřebuje cokoli, co funguje, destruovat, narušit nebo alespoň dehonestovat. Všechno byly jen lži a ve skutečnosti se vždy jednalo o mocenskou hru založenou na vylhaných a uměle vytvořených mýtech. Skutečnost byla otřesná a přesně opačná, než co se hlásalo.“ Vlastislav vzpomíná na honičky především s polskými vojáky zajištujícími hlavní tah na Prahu. Pach hořících pneumatik a černé saze se prý na dlouhé dny nesly vzduchem ulicemi Trutnova. Vojáci zadržené demonstrující občany nutili k rozebírání barikád a hašení hromad pneumatik.

Jednou zadrželi i Vlastislava. Šel náhodou okolo na poštu s dopisem své budoucí manželce. Pokřikování na tanky a honičky již vzdal a zmocnila se ho deprese a letargie. Vypráví, jak ho vojáci obklopili, pošťouchali pažbami a odvedli ke kinu Vesmír. Dostal za úkol vylézt na fasádu a smazat nápisy – směrovky Moskva a Varšava. Prý se již předtím styděl za své spoluobčany, kteří z hlasitě projevovaného odporu po chycení vojáky rychle schlípli a dělali, co se jim poručilo. Zvolil prý pasivní odpor. Vojáci ho vysazovali a on se nedržel. Přivolaný důstojník mu vrazil hlaveň pistole na solar plexus a na hodinkách začal odpočítávat minutu. Vlastislava zachvátil amok. Začal vojákům zuřivě nadávat a plivat po nich. Shluk přihlížejících občanů houstl a několik odvážných se začalo o Vlastislava s vojáky přetahovat. Měl štěstí, důstojník nakonec mávl rukou a nechal ho jít.

Konec s masem

V roce 1973 se Vlastislavovi a jeho paní Danuši narodila první dcera. Při této příležitosti udělal svůj poslední ústupek ve stravování a se sebezapřením snědl libový párek nabízený jeho tchýní. Zabíjení zvířat prý vnímal od dětství jako něco nepatřičného. Maso odmítal a měl s tím doma i ve škole velké problémy. Během šedesátých let především z teoretického studia jógy a východních náboženství k vlastní radosti a úlevě dospěl k tomu, že živočišné bílkoviny nejsou pro život nutné. Od roku 1973 je vegetariánem. Následujícího roku dostal v zaměstnání nabídku vést jednu z výzkumných skupin. Podal výpověď. Prý věděl, že v případě přijetí by se sen o hudební kariéře nikdy nenaplnil. Začal učit na Lidové škole umění v Žacléři. Školu v té době vedl Vladislavův dřívější učitel a ředitel trutnovské LŠU Michael Čakrt. Rozhodl se pro studium hudební vědy na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Napotřetí náročnými zkouškami prošel a v roce 1977 začal studovat.

Vlastislav živil rodinu především hraním s kapelou po vinárnách a horských chatách a stipendiem za výborný prospěch. Anglické názvy kapel se staly pro komunistickou normalizační cenzuru nepřijatelné a kapelu Super Ego museli přejmenovat na Rosa. Na začátku studia ukázal Petru Ebenovi, tehdy učiteli hudebních forem, své skladby, vytvořené během studia s profesorem Čakrtem. Hned musel slíbit, že ještě ten den podá přihlášku ke studiu skladby na HaMU. V roce 1978 tak studoval souběžně oba obory, ale nakonec studium hudební vědy z časových důvodů přerušil. Podle jeho vzpomínek žil v období sedmdesátých let ve „vnitřním pasivním odporu vůči režimu“. Především kvůli studiu hudby na vysoké škole, kterým si plnil svůj mnohaletý sen, se snažil neupozornit na sebe represivní složky režimu.

Snadná kořist

Po rozluce se svojí paní bydlel Vlastislav u svých rodičů a neustále jezdil mezi studiem v Praze, rodinou v Trutnově a hudebními štacemi. V létě roku 1981 u dveří zazvonila policie. Musel na stanici k výslechu. Když odcházel z bytu, bleskla mu hlavou myšlenka: „Řekni tátovi, ať schová všechny písemnosti, které by se komunistům nemusely líbit.“ Neudělal tak, prý byl tenkrát naivní a přece nebyl důvod se schovávat. Na stanici se ukázalo, že má podat vysvětlení k anonymnímu udání z držení pašovaného elektrického efektu ke kytaře. Sehnat v té době kvalitní, tedy západní, nástroje a aparaturu bylo obtížné a mezi aktivními muzikanty se prodávaly z ruky do ruky. Vlastislav „byl zvyklý mluvit pravdu“ a opět podle svých slov při výslechu naivně připustil, že měl nějaké vybavení s neznámým původem zakoupené od kolegy a že dosud vlastní hudební nástroje a aparaturu. Toho se policisté chytli a tříhodinový výslech zakončili tím, že se vydali provést prohlídku bytu. Zabavili kdeco, rodiči nastřádanou hotovost na koupi ojetého auta, elektrické piáno, kytaru, aparaturu, deníky, časopisy z šedesátých let. Především je jako první zajímaly písemnosti a brzy objevili Vlastislavův samizdatový koutek, text Charty 77, Havlovu Moc bezmocných a básničky kamaráda a spoluhráče Vladimíra Kalába. Ihned předali případ Státní bezpečnosti.

Čekání na soud

Vlastislava čekala vyšetřovací vazba v Hradci Králové. Vzpomíná:„Nejhorší byla první noc. Nevěděl jsem, co se se mnou stane. První hodiny pro mě znamenaly zásadní existenciální zážitek. Dva dny jsem nedostal najíst, protože když se dávalo jídlo, tak mě vyslýchali. K nepřežití, extrémně dlouhé výslechy. A teď se člověk ocitne na úrovni otroka, kdy s vámi jednají s naprostým despektem. Vaše potřeby ignorují, chovají se k vám sprostě a je to normální.“ Nejtěžší chvíle ve vazbě Vlastislav překonal recitováním manter. Uzavřel se do sebe, obrnil trpělivostí a čekal, až přejde nejhorší. U spoluvězňů se zapsal již svým příchodem na celu prohlášením: „A kdo, chlapci, bude jíst moje maso?,“ což prý bylo něco nepředstavitelného. Maso v jakékoliv podobě bylo jednou z mála věcí, na kterou se všichni těšili. Přetrpět vazbu mu také pomohla výborná fyzická kondice získaná z tréninku juda, a povaha. V každém kolektivu našel někoho, s kým se spřátelil, a tak si na něj s šikanou nikdo nepřišel. Uvádí základní poučku pro přežití v podobné situaci: „Nesmíte dát najevo, že máte strach, nebo z vás bude fackovací panák.“

Frustrující věcí se pro Vlastislava stal nedostatek podnětů, informací a hudby. Veškeré kulturní vyžití ve vazbě představovalo pravidelné fasování knih na celu dle počtu vězňů. Prý se jednalo o strašlivou literaturu poplatnou režimu, s mnoha chybějícími stránkami, zužitkovanými na balení cigaret. Hlad po podnětech byl tak velký, že přečetl vše. Hudebně se vyžíval zpěvem se spoluvězni. Ve vazbě skončilo vedle pamětníka i pět jeho kamarádů, které odsoudili za pobuřování. Vladimír Kaláb a Vlastislav dostali nepodmíněné tresty osmnácti měsíců vězení a podle paragrafů o ohrožení devizového hospodářství přišli o většinu hudební výbavy za těžce ušetřené tisíce korun.

Dobrá společnost

V borské věznici se Vlastislava ujal již delší dobu vězněný novinář a disident Jiří Dienstbier. Půjčil mu peníze do začátku na to nejdůležitější, kartáček na zuby, toaletní potřeby a známky na dopisy pro blízké. Také spolu uzavřeli vzájemně výhodnou dohodu o směně mléčných výrobků za maso a uzeniny. Oba pracovali v třísměnném provozu na knihárně. Pamětník kompletoval knihy k vazbě a snášel složky do desek. Monotónnost práce a ubíjející pobíhání jej především psychicky vyčerpávaly. Vlastislav se brzy seznámil s dalším spoluvězněm, budoucím prezidentem Václavem Havlem. Strávili spolu dlouhé hodiny při vycházkách na vězeňském dvoře hovory o moderní hudbě a filosofii. Pamětník plnil normy, neměl kázeňské problémy a dostal tak od vězeňského vychovatele kytaru a úkol uspořádat kulturní vystoupení. S radostí dal dohromady kapelu tří muzikantů a připravil pro spoluvězně program s názvem Co je to folk. Přednáška pamětníka proložená ukázkami amerických, českých a moravských lidových písní měla ohromný úspěch. Od vychovatele dostal pochvalu a pokyn k přípravě dalšího vystoupení. K nacvičenému programu s tématem písní Osvobozeného divadla však již nemělo dojít.

Nedat se zadarmo

Vlastislav vzpomíná, jak jako poprvé vězněný využil svého práva na podání žádosti o podmínečné propuštění, jelikož jeho budoucí druhá manželka právě promovala na medicíně v Praze. Žádost mu zamítli s odůvodněním nedostatečného převychování, špatného prospěchu při studiích a podobně. Ukázal dokument Václavu Havlovi. Vypráví o svém odvolání: „Šel jsem za ním a povídám: ´Vidíš, Václave, já ti říkal, že to nemá cenu.´ A on řekl: ‚Tak takhle ne, hezky si to spolu pročteme.‘ Začal číst. Na prvním místě bylo - ve škole je hodnocen jako průměrný a podprůměrný student. A on prohlásil: ‚Tys mi přece říkal, že jsi měl samé jedničky, než tě zavřeli.‘ – ‚No jo, ale copak někoho zajímá, jak to opravdu bylo?’ A on říkal: ‚Ne, ne, takhle to nejde. Musíš k tomuhle bodu napsat, průměr jedna celá není průměrný, ale výborný studijní výsledek.‘ Probrali jsme spolu asi těch dvanáct bodů důvodů zamítnutí, všechny se ukázaly jako vykonstruované a nesmyslné. A tak - byť já jsem to považoval za zbytečnou formalitu, myslel jsem, že to bude stejná šaškárna jako všechny ty věci předtím - on mě přesvědčil, že musím proti tomu podat odvolání, trval na tom, že jim to musím alespoň znepříjemnit.“ Uběhl nějaký čas a najednou dostal Vlastislav předvolání ke svému vychovateli. Zdrceně seděl za stolem a Vlastislavovi řekl, že se má sbalit a do hodiny musí stát na svobodě za branou věznice. Představení s písničkami Osvobozeného divadla mělo být za dva dny.

Krok do neznáma

Vlastislav se ocitl 21. září 1982 za branou věznice s čerstvě oholenou hlavou. Počítal, že ho propustí až v lednu. Na tu chvíli vzpomíná jako na jeden z nejobtížnějších okamžiků v životě. Stres ze ztráty jistoty vězněného člověka, skok do nejistoty z budoucnosti a přerušených mezilidských vazeb. V Praze ho překvapily nové autobusy a automaty na jízdenky. Musel se ihned hlásit u svého dohlížitele a dostal ultimátum šesti týdnů na nalezení pracovního místa. Nevěděl, jak ho přijme jeho přítelkyně Klára, pozdější druhá manželka, a jestli bude vězením přerušený vztah i nadále fungovat. Rodiče, někteří rodinní přátelé a především zbožňovaná babička Terezie prý nikdy nepřijali možnost, že by se mohl ocitnout ve vězení, aniž by skutečně provedl nějaký kriminální čin. Nejistota, zda se podaří znovu začít hrát se svojí bývalou kapelou a zda někdy dokončí studia, ze kterých ho samozřejmě po odsouzení vyhodili.

Na univerzitě Vlastislav zažil jeden z prvních světlých okamžiků. Jeho bývalý profesor Václav Riedlbauch mu přislíbil soukromé hodiny. Spolu s děkanem Josefem Ceremugou a rektorem Iljou Bojanovským vymysleli způsob, jak by mohl dokončit studium. Vzpomíná na podmínky, které musel splnit - najít zaměstnání spojené s kulturou, což s odsouzením za paragraf pobuřování představovalo téměř herkulovský úkol, dvě doporučení ke studiu a splněné přijímací zkoušky.

Obrat k lepšímu

Vlastislav si našel práci jako hlídač a uklízeč na stavbě sportovního areálu pod Grébovkou. Pracoval většinou přes noc a přes den studoval, komponoval a hrál. Podruhé se oženil s Klárou Klečkovou. Postupně se začalo dařit realizování plánu na dokončení studií. V Novém Bydžově začal učit hru na kytaru. S kapelou Relaxace získal termínovanou smlouvu u Československého státního souboru písní a tanců, nositele Řádu práce. V roce 1987 dostal doporučení z kulturního domu v Novém Bydžově, kde učil hru na kytaru, i státního souboru a nakonec úspěšně složil přijímací zkoušky. Znovu začal studovat. Uznali mu tři roky studia a v roce 1989 odpromoval.

Od výročí okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1987 se podle svých slov zúčastnil každé demonstrace v Praze. Nadšeně uvítal pád komunistického režimu. Po promoci započala Vlastislavova akademická dráha se specializací na etnickou hudbu. Nadále komponoval a působil s mnoha soubory. V první půli devadesátých let se podle svých slov dočkal satisfakce za tolik let profesního života ztracených vinou věznění. Naskytla se mu možnost půlročního studijního pobytu v Japonsku zaměřeného na hru na flétnu shakuhachi. Stipendium kulturní instituce Japan Foundation mu napomohlo k dalšímu osobnímu i profesionálnímu směřování. Shakuhachi se stala nedílnou součástí Vlastislavova života, významným prostředkem hudebního vyjádření i osobní meditace.

V současné době vyučuje na HAMU. Koncertuje sólově i s několika soubory včetně legendární kapely Máma Bubo. A snaží se plnit si svůj osobní úkol, komponovat hudbu s potenciálem spirituálního povznesení.