„Ženy zásadně draly peří. Každá dívčina potřebovala do výbavy peřiny. Takže se peří sbíralo nejen z hus, ale i ze slepic a tak dále a prostě všechno peří se zpracovalo. Vždycky se sešli u někoho v kuchyni, kde se rozložily stoly. Kolem se sesedlo dvacet ženských a trpělivě trhaly to peří a dávaly ho do pytlů. Mě si k tomu vždycky braly jako baviče. Protože dědeček mě naučil sprosté písničky z ruských legií a ruské lidové. Třeba Volga, Volga, mať rodnaja byl jeho velký hit a jiné podobné. A já jsem byl zřejmě takový muzikální, protože jsem byl ochotný zpívat celé hodiny v ruštině sprosté písničky. Ty ženské z toho měly neuvěřitelnou legraci. Takže jsem byl taková atrakce. Vždycky jsem vyžadoval hrnek přeslazeného čaje nebo bílé oslazené kafe a to byl můj první honorář. Mám takové střípky vzpomínek, že to byla velká legrace, ale já tehdy přesně nechápal proč.“
„Samozřejmě jsem se podílel na takových těch protestech. Trutnov zrovna byl jeden takový ostrůvek, kde jsme prostě vždycky na mostě zapálili obrovskou barikádu a ti vojáci před tím zůstali stát. Vždycky je zastavili, naházeli ježky pod kola, píchli a dav je obklopil a teď jim vysvětlovali, že tady není žádná kontrarevoluce. A takhle to trvalo asi týden, než to pominulo. Spálil se celý obrovský sklad pneumatik, auta se vždycky přiložila na most. Tak z toho mám velmi silné zážitky. U toho kina, Stalina - později Vesmír, bylo vždycky shromáždění a jedině ti polští vojáci to krásně zvládli. Prostě přijeli před most, tam hořela auta, to byl třicetimetrový oheň, a oni udělali dvě rojnice a po takhle širokém rantlu kamenného zábradlí ti vojáci proběhli. Pochytali naše lidi a ti museli rozebírat tu barikádu, uhasit oheň a tak. Pak tam projeli s tanky a pak rozháněli lidi. Vždycky projeli s tankem nahoru a dolů a házeli slzný plyn. Ten náš dav před nimi vždycky utíkal, tak je hnali nahoru po té hlavní ulici. Pak se otočili a jeli zpátky a ti naši za nimi zase běželi zpátky a oni zase házeli ten plyn.“
„Šel jsem za ním a povídám: ‚Vidíš, Václave, já ti říkal, že to nemá cenu.‘ A on řekl: ‚Tak takhle ne, hezky si to spolu pročteme.‘ Začal číst. Na prvním místě bylo - ve škole je hodnocen jako průměrný a podprůměrný student. A on prohlásil: ‚Tys mi přece říkal, že jsi měl samé jedničky, než tě zavřeli.‘ – ‚No jo, ale copak někoho zajímá, jak to opravdu bylo?’ A on říkal: ‚Ne, ne, takhle to nejde. Musíš k tomuhle bodu napsat, průměr jedna celá není průměrný, ale výborný studijní výsledek.‘ Probrali jsme spolu asi těch dvanáct bodů důvodů zamítnutí, všechny se ukázaly jako vykonstruované a nesmyslné. Tak on mě přesvědčil, že musím proti tomu podat odvolání. A tak - byť já jsem to považoval za zbytečnou formalitu, myslel jsem, že to bude stejná šaškárna jako všechny ty věci před tím - on trval na tom, že to musím udělat. Říkal jsem si: ‚Dobře, je starší, určitě má víc rozumu.’ Tak jsem to opravdu podal. A jednoho dne přišel můj zdrcený vychovatel, že musím do hodiny vypadnout. Ráno, asi v sedm hodin.“
„Nakonec mě odsoudili naprosto nesmyslně. Na základě výpovědí mých přátel a kamarádů, kteří ve své naivitě řekli, že si u mě přečetli, třeba bez mého vědomí, třeba ty básničky. Ale to jim bohatě stačilo. To už jsem je pobuřoval, i když jsem o tom nevěděl. Takhle to měli skvěle vymyšleno, aby si mohli s tím člověkem dělat, co chtějí. Takže jsem [v období sedmdesátých let před zatčením] byl v takové pasivní rezistenci a dělal jsem si z nich srandu celkem otevřeně. Ne že bychom to recitovali na vystoupeních, to dělám až teď. Taky vám nějakou můžu zarecitovat, kdybyste chtěli. Tak jedna příznačná. Vladimír [Kaláb] ji napsal přibližně v nějakém sedmdesátém čtvrtém:
‚Nemusíš klepat jako datel,
chceš-li být spisovatel.
Stačí ruce levé mít,
třídní postoj podchytit.
V rukou rudé fábory,
jinak jedeš na Bory.‘
Věštecky předpověděl náš osud. Skončili jsme na Borech, samozřejmě. Tak to jenom že takovéhle básničky a pár takových podobných - a je to.“
Vlastislav Matoušek se narodil 8. listopadu 1948 v Trutnově. V předškolním věku jej rodiče často nechávali v Šedivci u Žamberka - u babičky a dědečka, kteří žili tradičním venkovským životem. Po základní škole v Trutnově vystudoval Střední školu elektrotechnickou v Jičíně. Od čtrnácti let začal hrát na kytaru. Brzy si postavil vlastní baskytaru a založil spolu s Vladimírem Kalábem první kapelu Preachers of Beat. Po maturitě pracoval v Závodech průmyslové automatizace a koncertoval. Dramatické zážitky z okupace v srpnu 1968 v Trutnově pro Vlastislava znamenaly jasné zformování protikomunistického životního postoje. V roce 1973 se Vlastislav rozhodl pro vegetariánství bez kompromisů. Přibližně v roce 1974 odešel učit na Základní uměleckou školu v Žacléři a zároveň poprvé dělal přijímací zkoušky na FF UK, obor hudební věda. V roce 1977 jej přijali a vzápětí po rozpoznání jeho talentu doporučili ke studiu kompozice na HAMU. V červnu 1981 byl zatčen Státní bezpečností. Při domovní prohlídce u něj našli množství samizdatové literatury, text Charty 77 a satirické protikomunistické básně. Prožil těžkých šest měsíců vazby a byl odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněně za pobuřování. V borské věznici se seznámil a spřátelil s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem. V září 1982 se dostal na svobodu. Začal pracovat jako hlídač a uklízeč na stavbě. Koncertoval s kapelou Relaxace a Máma Bubo. V roce 1987 se mu podařilo znovu nastoupit na HAMU. Od výročí okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1987 se pravidelně účastnil protirežimních demonstrací v Praze. Rok 1989 znamenal euforii z konce komunistického režimu, úspěšné zakončení studií a začátek akademické dráhy. V roce 1995 odjel s podporou Japan Foundation do Tokia, kde se šest měsíců intenzivně věnoval hře na flétnu shakuhachi. Vlastislav Matoušek je naším předním odborníkem na etnickou hudbu. Vyučuje, komponuje, medituje a koncertuje.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
