Mária Masařová

„Byla jsem v kině a tam se objevil na plátně titulek, že se mám dostavit k hlavní bráně, že mám návštěvu. Přišla jsem tam, čekali tam estébáci a sbalili mě, že mám jít s nimi. Byla jsem tam s jedním klukem, tak mu říkám, jdu se podívat, kdo za mnou přišel. Ani kabelku jsem si nevzala, říkala jsem, že hned přijdu. Estébáci tvrdili, že mne jen na chvilku odvedou a že si budu moct dohlédnout film. Tak jsme šli a u velkého hotelu vedle kina už stálo auto. Řekli mi, ať si nastoupím. V autě seděla sestřenka a kamarádka. Ptala jsem se, co tam dělají. Estébák mě okřikl, ať nemluvím. Neměla jsem vůbec ponětí, co se děje. Jeli jsme až do Uherského Hradiště. Tam mě zavedli do takové místnosti, kde jsem se musela svléknout, dali mi oblečení, zavedli do cely, zavřeli a bylo.“

„Jak začaly sirény houkat, tak jsme se chtěli schovat do úkrytu. Měli jsme takový klenutý sklep, kde jsme měli jídlo a další věci, abychom tam mohli i přespat. Muselo se tam ale jít přes zahradu a přes celý dvorek. Už začali bombardovat, chtěli jsme jít do sklepa, ale táta najednou zavřel dveře. Bombardování jsme museli přečkat v takové předsíňce na zemi. Pak jsme zjistili, že čtyři baráky od nás spadla bomba, všude hořelo. A když to všechno utichlo, šli jsme se podívat ven. Všechna okna do zahrady byly rozbité a ve dveřích jsme našli asi čtyři šrapnely. Kdybychom šli do toho sklepa, mohl někdo z nás umřít.“