„Nevím. Vím, že musím být člověkem a přizpůsobit se jakékoliv situaci, komukoliv: Ukrajinci, Rusovi, Polákovi…“ — „Co by se vám líbilo, znát sebe jako Karaima nebo Ukrajince?“ — „Existuje taková písnička: ‚Karaj edim, karaj barmen‘ — byl jsem Karaim a zůstanu Karaimem. To jsem řekl v karaimštině. ‚Karaj edim, karaj barmen.‘ Barmen — ‚byl jsem a budu Karaim.‘“ — „Kdyby okolnosti byly jiné, možná byste pořád mluvil karaimsky a dodržoval karaimské tradice?“ — „Kdyby tu byl někdo, kdo by mohl se mnou mluvit, tak proč bych nemluvil. Mluvil jsem. Karaimů si vážím.“ — „Dokážete si představit, jak byste v ideálním případě podporoval karaimskou komunitu, kdyby takové příležitosti existovaly? <…> Jak byste si to představoval?“ — „Co už můžu v tomto věku chtít? Kdybych byl mladší, určitě bych něco vymyslel. No, co už teď… Už sním o tom, přemýšlím o odchodu na onen svět, ne o něčem takovém… <…> Můžu si vzpomínat, jak to bývalo. O čem už můžeme přemítat? Když jsme už k ničemu.“ — „Ale pořád zůstáváte Karaimem?“ — „Já ano. Písnička byla: ‚Karaj edim, karaj barmen, i karaj ba elme klymem.‘ To znamená: ‚Byl jsem Karaim a chci zemřít jako Karaim.‘ Měli Karaimové takovou písničku. <…> ‚Elme‘ znamená v karaimštině ‚zemřít.‘“
„Sovětské období dávalo mladým lidem vědu, všechno, život. Nemůžu říct nic špatného, schvaluju, že se to tak stalo.“ — „A jak vaše komunita vnímala Den nezávislosti a vůbec nezávislost Ukrajiny?“ — „Přijala to jako všichni ostatní. Kam si půjdeš stěžovat? Samozřejmě jsme to přijali. Vždyť i sami chápeme, že se to muselo udělat. A vůbec nebyla řeč o tom, abychom se postavili proti tomu.“ — „Takže jste to podporovali?“ — „Samozřejmě, že ano. Jak se říká: ‚Proti větru se nebojuje.‘“
„Zvali se navzájem na svátky i domů. Na maces, ochutnat maces. Šli jsme, jako všichni lidé, i my jsme šli, protože v kenese byla mše, a po mši se již navzájem zvali. Karaimů nebylo až tak hodně, ale… zpoza řeky, v Zalukvě a tady.“ — „A co se ještě vařilo?“ — „Náš maces, taková naše paska. Bramboraky, někde třeba pekli kuře. Vepřové ne, vepřové jsme nejedli. Ale kuřata, nějaký telecí… Pekli vlastní maces. Maces je taková kulatá paska. Když už je Pesach, táta třeba porazí tele. Z telecího masa jsme dělali výrobky. Zpracovávali jsme to. Čekali jsme na ten den i kvůli macesu. Pekli jsme maces — takový kulatý.“ — „Jak se maces dělá?“ — „Je tam těsto, technologie na ty macesy. Jak na těsto, nevzpomínám si, dělaly se macesy na zakysané smetaně, na mléku a na vodě. Ten, který se dělal na vodě, protože během Pesachu nesmíme jíst chleba… Ten na vodě se strouhal na struhadle na mouku a byl pak místo chleba. A maces byl takový — dělali ho jak na zakysané smetaně, tak na mléku. Krájeli a strouhali ho k vývaru, chléb jsme během Pesachu jíst nesměli. <…> A teď už i vepřové… Dřív se vepřové jíst nesmělo, teď se ale i vepřové již používá.“
„Byla tam naše kenesa, mám ji na téhle fotce. V sobotu jsme se chodili do kenesy modlit. Ženy byly ve druhém patře, muži byli v přízemí, byly tam děti, hodně dětí.“ — „Chodil jste tam už odmala?“ — „Pak už se konala taková deformace proti náboženství, že prý náboženství bylo zbytečné, druhé, třetí… Z té naší kenesy udělali skladiště a pak postavili tento dům a kenesu zbourali, povalili. Naši lidé ale všechno odtamtud odnesli, předali jsme to na Krym a ten inventář jsme odnesli. A bylo po všem. V kenese nastalo ticho. Pak už zmizeli i Karaimové, už třeba zemřeli. Takže jsem zůstal jenom já.“
Semen (Šymon) Mojsejovyč Martkovyč je posledním zástupcem karaimské komunity Halyče. Narodil se v roce 1940 ve městě Halyč v Ivanofrankivské oblasti v karaimské rodině. Jeho matka brzy oslepla, takže do 5. třídy bydlel se svou tetou ve vesnici Zalukva. Poté ho rodiče vzali zpět do Halyče, kde absolvoval 8. třídu střední školy. V roce 1958 absolvoval řidičský kurz. V roce 1959 byl povolán do sovětské armády. Sloužil v Orenburské oblasti (nyní Ruská federace), ale v roce 1962 byl ze zdravotních důvodů propuštěn z armády a vrátil se domů. Proti vůli rodičů se oženil s Ukrajinkou. V letech 1969 až 1973 studoval na Ivano-Frankivské dopravní škole. Celý život pracoval za volantem: jako řidič v orgánech státní bezpečnosti, řidič šéfa rajonového sdružení spotřebitelů, přepravoval taky hotovost pro banku. Po demolici kenesy (modlitebny Karaimů) v roce 1986 a před vyhlášením nezávislosti Ukrajiny přechovával doma část karaimských relikvií. V roce 2001 odešel do důchodu. Rodina Martkovyčů žila od roku 2001 do roku 2012 ve městě Haifa v Izraeli. Semen Martkovyč s manželkou žije od roku 2012 v Halyči a stará se o karaimský hřbitov.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
