Семен Марткович Semen Martkovych

„Sovětské období dávalo mladým lidem vědu, všechno, život. Nemůžu říct nic špatného, schvaluju, že se to tak stalo.“ — „A jak vaše komunita vnímala Den nezávislosti a vůbec nezávislost Ukrajiny?“ — „Přijala to jako všichni ostatní. Kam si půjdeš stěžovat? Samozřejmě jsme to přijali. Vždyť i sami chápeme, že se to muselo udělat. A vůbec nebyla řeč o tom, abychom se postavili proti tomu.“ — „Takže jste to podporovali?“ — „Samozřejmě, že ano. Jak se říká: ‚Proti větru se nebojuje.‘“

„Zvali se navzájem na svátky i domů. Na maces, ochutnat maces. Šli jsme, jako všichni lidé, i my jsme šli, protože v kenese byla mše, a po mši se již navzájem zvali. Karaimů nebylo až tak hodně, ale… zpoza řeky, v Zalukvě a tady.“ — „A co se ještě vařilo?“ — „Náš maces, taková naše paska. Bramboraky, někde třeba pekli kuře. Vepřové ne, vepřové jsme nejedli. Ale kuřata, nějaký telecí… Pekli vlastní maces. Maces je taková kulatá paska. Když už je Pesach, táta třeba porazí tele. Z telecího masa jsme dělali výrobky. Zpracovávali jsme to. Čekali jsme na ten den i kvůli macesu. Pekli jsme maces — takový kulatý.“ — „Jak se maces dělá?“ — „Je tam těsto, technologie na ty macesy. Jak na těsto, nevzpomínám si, dělaly se macesy na zakysané smetaně, na mléku a na vodě. Ten, který se dělal na vodě, protože během Pesachu nesmíme jíst chleba… Ten na vodě se strouhal na struhadle na mouku a byl pak místo chleba. A maces byl takový — dělali ho jak na zakysané smetaně, tak na mléku. Krájeli a strouhali ho k vývaru, chléb jsme během Pesachu jíst nesměli. <…> A teď už i vepřové… Dřív se vepřové jíst nesmělo, teď se ale i vepřové již používá.“

„Byla tam naše kenesa, mám ji na téhle fotce. V sobotu jsme se chodili do kenesy modlit. Ženy byly ve druhém patře, muži byli v přízemí, byly tam děti, hodně dětí.“ — „Chodil jste tam už odmala?“ — „Pak už se konala taková deformace proti náboženství, že prý náboženství bylo zbytečné, druhé, třetí… Z té naší kenesy udělali skladiště a pak postavili tento dům a kenesu zbourali, povalili. Naši lidé ale všechno odtamtud odnesli, předali jsme to na Krym a ten inventář jsme odnesli. A bylo po všem. V kenese nastalo ticho. Pak už zmizeli i Karaimové, už třeba zemřeli. Takže jsem zůstal jenom já.“