„Například ve mlýně v Trnovanech se scházela celá parta bývalých spolubojovníků Volyňáků, kteří hráli s mým tátou a bráchou karty. Ono to vypadá legračně, ale jednoho dne takhle hráli ty karty, protože hráli vždycky v sobotu až do noci, a já jsem měla postýlku pod oknem, byla jsem nějaká dvouletá, dva a půl. A když hráli, popíjeli a zpívali písničky a ženské tam seděly a vyprávěly si nadějné příběhy a vzpomínání, tak najednou někdo prokopnul okno, a když jste se mě ptala na tu vzpomínku, tak já si pamatuju koženou botu v té posteli. Když přišli zatknout všech dvanáct chlapů, co tam hráli karty, prokopli to okno, vlezl mi do postele ten soudruh, nebo co to bylo, a zařval, jste zatčení. Všech dvanáct chlapů odvezli do Mostu do věznice. To je moje první vzpomínka, kdy já jsem jako mimino měla a dodneška když vidím velkou černou koženou botu, tak mi naskočí husí kůže anebo z toho mám velmi nepříjemné pocity."
„Trošku se to uvolnilo a přišel 21. srpen a já jsem byla ředitelkou MŠ a měla jsem jít do práce a táta mě do ní nepustil, protože koukal, jak se sluníčko vznáší, vstává teda nový den, a takhle tam byli takoví brouci na obzoru v Žatci. A on říká, to jsou Rusáci. A já říkám, já musím do školky. Já musím evakuovat. Protože my jsme měli tzv. evakuační plán, když napadlo cizí vojsko republiku, tak jsme my kantoři měli zajistit školu a dokumenty. Tak jsem si sedla na Pionýra JAWA 21 a jela jsem do Holedeče zajistit školu. Táta řval, že nemám nikam jezdit, protože to bylo směrem k těm tankům. Dojela jsem do Holedeče, to bylo ještě v pohodě, oni spali v těch…na silnici nebyla žádná zátarasa. Tak jsem přejela ten kopec a zajišťovala školu tím způsobem, že jsem tam balila nějaký nesmyslný seznamy dětí a kolik máme hrušek v jídelně a tak, a čekala jsem, co bude. A vracela jsem se na tom pionýru a oni mi ho sebrali. Takže jsem došla domů a…Jo, on mi řekl ‘davaj’, tak jsem mu dala pionýra a táta pak řekl, tak si pro něj půjdem. Poprvé a naposledy jsem ho viděla, kdy řekl, ať mě teda radši zastřelí. A šli jsme na národní výbor soudruhovi tam nějakému říkat, že mi ruská armáda ukradla pionýra. Ale oni říkali, že to je válečná kořist, protože to byl ten týden takový, že se ještě budeme bránit a že teda se... no tak jsme se dobránili a po neděli už bylo po bitvě. Pionýra jsem v životě pak už neviděla."
„To jsme chodili každý den. Učila jsem na ZUŠ, takže jsem rovnou ze ZUŠ z Libně jela na Václavák třeba. Protože jsem věděla… protože tam se na konec vždycky řvalo „A zítra zase tady!“. Ti, co chtěli, tam zase přišli. Nejhorší byl čtvrtek, který byl strašný, ale oni se snažili to rozehnat do ulic, to bylo hrozné, a vím, že my jsme se schovali v Blaníku, v kině. Konkrétně teď nevím, který den to bylo, úplně teď to…to by možná Zdenda věděl. Vždycky jsme se tam sešli, on přišel z práce nebo z domova a já jsem přijela z té školy a chvíli jsme tam byli, pak jsme jeli domů spočítat děti a vyprávět to babičce, která je hlídala."
Darina Martinovská se narodila 1. října 1947 v Teplicích. Její předci přesídlili na konci 19. století na ukrajinskou Volyň. Otec a nevlastní bratr jako jedni z mála přežili vypálení Českého Malína 13. července 1943. Otec se s ostatními přeživšími příbuznými vrátil do Československa. Tam byl roku 1949 odsouzen za údajné rozvracení republiky. Pamětnice vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a Divadelní akademii múzických umění, učila na různých stupních škol, v mateřské škole působila jako ředitelka. Činná byla i jako divadelní režisérka, výtvarnice, loutkářka, autorka scénářů, didaktických pomůcek, knížek pro děti. V letech 1990-1998 byla zastupitelkou pražského magistrátu a náměstkyní primátora Prahy.
V roce 2022 žila Darina Martinovská v Hodkovicích nad Mohelkou.
Setkání rodiny Martinovských v Žatci. Zleva Alois Martinovský ml., Alois Martinovský st., Josef Martinovský, jeho snacha Marie, Věra Beštová, Božena Martinovská, dole Darina Martinovská a Larisa, 1952
Setkání rodiny Martinovských v Žatci. Zleva Alois Martinovský ml., Alois Martinovský st., Josef Martinovský, jeho snacha Marie, Věra Beštová, Božena Martinovská, dole Darina Martinovská a Larisa, 1952
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
